Nejtragičtější pohled, který je vůbec možné si představit, je na matku, která přišla o dítě. Když je člověk svědkem takové události, většina lidí se z toho sžíravého pocitu ztráty, z té prázdnoty, kterou ztráta přináší, zhroutí. Když však Michelangelo odhalil svou Pietu – obraz Panny Marie truchlící nad mrtvým Kristem –, ukázal, jak lze smutek překonat nadějí.
Když v roce 1497 zadal kardinál Bilhères de Lagraulas tehdy neznámému třiadvacetiletému Michelangelovi Buonarrotimu vytvoření skupiny soch v nadživotní velikosti, jednalo se o první veřejné dílo mladého Florenťana. Plastika byla určena pro kardinálovu pohřební kapli v bazilice svatého Petra v Římě, tehdy mnohem menší stavbě, než je současný ohromný kostel. Měla být umístěna nad oltářem, kde se budoucí generace mohly modlit za kardinálovu duši.
Michelangelo celý rok sháněl a převážel jediný blok mramoru z Carrary a v jubilejním roce 1500 ke všeobecnému úžasu odhalil hotové dílo. Rok jubilea se slavil každých 50 let po sedmi cyklech let sabatických a byl oslavován jako rok osvobození a odpočinku. Současní návštěvníci se na sochu musí dívat zpoza skleněné stěny, kam byla umístěna poté, co byla v roce 1972 poškozena kladivem. Šrámy a praskliny byly opraveny, ale ochranný štít tlumí uměleckou výpověď této působivé sochy.
Téma v novém prostředí
Mladý Michelangelo byl prvním Italem, který vytvořil sochu Piety – námět, který ve 14. století rozpracovali němečtí umělci a který později převzali Francouzi, kteří mu také vtiskli pojmenování, jež znamená „soucit“ či „slitování“.
Kompozice zobrazující Marii držící mrtvého Krista před pohřbem neměla žádný biblický základ a severští umělci se snažili vyvolat soucit zdůrazněním Ježíšových ran a Mariina zármutku. Zubaté, zející díry na Kristových rukou, nohou a boku, tělo v posmrtné strnulosti a trnová koruna, která mu stále obepínala čelo, měly v dřívějších verzích vyvolat v divákovi odpor.
Florentský sochař měl však zcela odlišnou představu. Ježíšovo tělo ztvárnil s dokonalou stavbou a proporcemi řeckého boha, s elegantními končetinami přetaženými přes Mariin klín. Rány byly sotva viditelné a spící tvář klidná. Jediné náznaky smrti byly v pečlivě propracovaných detailech těla: rameno přimáčknuté pod uchem, povadlé svaly na stehnech a krev nahromaděná ve volně visící ruce, to vše mělo naznačovat tíhu smrti.
Přesměrování našeho zármutku
Michelangelo využil patosu této scény, aby přesměroval pozornost od Krista, jehož utrpení už dávno skončilo, k tváři Marie, jejíž zármutek musí být nejsilnější. Při pohledu do mladistvé tváře však nevidíme žádné zamračené tváře plné nelibosti, žádné výkřiky smutku s otevřenou pusou ani pozdvižené obočí plné pochybností. Její klidná, vážná tvář evokuje mladičkou Marii, která v Lukášově evangeliu jako dospívající dívka řekla andělu Gabrielovi, že splní jeho příkaz.
Michelangelova Marie je žena, která když řekla Bohu „ano“, myslela to vážně. Mariino „ano“ mělo pro jejího snoubence Josefa životně důležité důsledky, a to jak při vysvětlování záhadného těhotenství, tak při porodu Božího Syna v drsné stáji a rychlém útěku do Egypta o krok před Herodovými vojáky. Právě tento pátek, kdy poté, co do svého syna vložila 33 let lásky i 33 let očekávání Spasitele, by se zdálo příliš mnoho vzít celou tuto investici lásky a naděje a pohřbít ji v hrobě.
Naděje navzdory stínům
Michelangelova mistrovská práce s dlátem podtrhuje nástrahy tohoto bezútěšného okamžiku. Závoj kolem Mariina obličeje jako by volně visel a zanechával stuhu stínu kolem jejího čela, která se po stranách krku slévá do tmy. Hluboké záhyby na jejím živůtku a sukni pohlcují světlo a vytvářejí tak jakési temné skuliny.
Původně byla socha umístěna v mělkém výklenku, kde se na ni ze všech stran tlačily ponuré stíny. Maria, nezastrašená temnotou, vytrvale hledí na Kristovo tělo, které Michelangelo vytesal v co nejhladších rovinách s povrchem, jenž byl schopen nést mimořádně vysoký lesk. Historici umění se podivují nad tím, že sochař už nikdy mramor tak vysoce neleštil, ale když od díla poodstoupíme, pochopíme proč.
Přes všechny stíny, které hrají kolem Panny Marie, jsou její oči upřeny na světlo vyzařující z těla jejího syna. Maria nikdy neztrácí ze zřetele světlo, a to ani v těch nejtemnějších hodinách – nadčasové ponaučení pro miliony lidí, kteří stáli před tímto dílem a připomínali si své vlastní bolesti a strasti, zatímco viděli, jak Maria nese to nejtěžší břemeno, jaké lze po člověku požadovat. Nikdy neztrácí naději. Pyramidální struktura sochy umocňuje pocit její stálosti. Její naděje ji ukotvuje i v těch nejbouřlivějších chvílích.
Uprostřed této umělecké dokonalosti se na scéně objevuje anomálie: spodní část Mariina těla je v porovnání s horní částí těla neúměrně velká. Široký pruh plátna proměňuje její klín ve schránku pro Kristovo tělo, připomínající rubáš a zároveň její lůno, v němž byl Kristus devět měsíců.
Ježíš, natažený přes Mariiny nohy, se však nezdá být pevně uložen v jejím klíně; sesouvá se dolů, jako by měl spadnout na oltář pod ní. Jednou rukou drží Marie svého syna u sebe. Druhou ruku otevírá směrem k divákovi v obětním gestu. Světlo a naději, které byly zdrojem Mariiny síly, si nenechává pro sebe, ale ochotně je nabízí každému, kdo přichází hledat útěchu v temných časech.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
