Starověcí Řekové, renesanční umělci, astronomové 17. století a architekti 21. století mají jedno společné – všichni používali zlatý poloměr, známý také jako zlatý řez nebo božský poměr. Přesněji řečeno, jedná se o číslo 1,61803399 – reprezentované řeckým písmenem fí, které je považováno za skutečně jedinečné svými matematickými vlastnostmi, rozšířeností v přírodě a také schopností dosáhnout dokonalé estetické kompozice.
Astrofyzik Mario Livi tento božský poměr komentuje následovně: „Nejvýznamnější matematické mozky všech dob, od Pythagora a Euklida ve starověkém Řecku přes středověkého italského matematika Leonarda z Pisy a renesančního astronoma Johannese Keplera až po současné vědecké osobnosti, jako je oxfordský fyzik Roger Penrose, se nad tímto jednoduchým poměrem a jeho vlastnostmi zamýšlely nekonečné hodiny.
Fascinace zlatým řezem se však netýká pouze matematiků. Biologové, umělci, hudebníci, historici, architekti, psychologové, a dokonce i mystici přemýšleli a diskutovali o základech jeho všudypřítomnosti a přitažlivosti. Ve skutečnosti lze pravděpodobně říci, že zlatý řez inspiroval myslitele všech oborů jako žádné jiné číslo v historii matematiky.“
V matematice a umění jsou ve zlatém řezu dvě veličiny, pokud je jejich poměr stejný jako poměr jejich součtu k větší z nich. Pokud je zlatý střed pojímán ve dvou rozměrech, je obvykle prezentován jako pravidelná spirála, která je definována řadou čtverců a oblouků, z nichž každý tvoří „zlaté obdélníky“.
Toto symbolické poselství vzniká díky tomu, že spirálovitý tvar středu připomíná zákonitosti vývoje pozorované v přírodě a jeho proporcionalita se podobá proporcím lidských těl. Proto byly tyto jednoduché spirály a obdélníky, které sloužily k naznačení přítomnosti univerzálního řádu ležícího v pozadí světa, nazývány „zlatými“ nebo „božskými“.
Zlatý řez vzniká rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. Hodnota tohoto poměru je rovna nekonečnému číslu, které bylo zaokrouhleno na hodnotu 1,618. Toto číslo je matematicky známé jako fí, slangově „zlato“ nebo „zlaté“.
Zlatý řez v historii
Zlatý řez fascinuje různé západní intelektuály již nejméně 2 400 let. Nejstaršími známými památkami, o nichž se předpokládá, že byly postaveny podle tohoto lákavého čísla, jsou sochy Pantheonu v Řecku, které pocházejí z let 490 až 430 př. n. l. Mnozí však tvrdí, že jeho historie sahá mnohem dále a že Egypťané se ve vlastnostech tohoto jedinečného čísla dobře vyznali.
Podle některých historiků považovali Egypťané zlatý řez za posvátný. Proto byl v jejich náboženství velmi důležitý. Zlatý řez používali při stavbě chrámů a míst pro mrtvé. Kromě toho Egypťané považovali zlatý řez za příjemný pro oko. Používali ho ve svém systému písma a při uspořádání svých chrámů. Egypťané si byli vědomi, že používají zlatý řez, ale nazývali jej „posvátný řez“.
Historicky první doložená zmínka o zlatém řezu pochází z doby, kdy řecký matematik Euklides (asi 325-265 př. n. l.) popsal tzv. „krajní a střední poměr“. Jeho jedinečné vlastnosti se však zpopularizovaly až v 15. století, kdy se estetika stala důležitou součástí renesančního umění a geometrie sloužila k praktickým i symbolickým účelům.
Jak napsal slavný matematik, astronom a astrolog Johannes Kepler (1571-1630): „Geometrie má dva velké poklady: jedním je Pythagorova věta a druhým rozdělení přímky na krajní a střední poměr; první můžeme přirovnat k zlaté míře, zatímco druhý lze nazvat drahokamem.“
Zlatý řez v architektuře
Mnoho umělců a architektů vytváří svá díla tak, aby se přiblížila zlatému řezu, a věří, že výsledek bude díky tomu estetičtější. Architekt může na základě tohoto poměru navrhnout kliku dveří, která má doplňující vztah ke dveřím, které mají zase podobný vztah ke stěně, která je obklopuje, a tak dále. Zlatý řez se však nepoužívá pouze pro fasády velkých staveb od Pantheonu přes Velkou mešitu v Kairouanu až po moderní památky, jako je Opera v Sydney nebo Národní galerie v Londýně.
Zlatý řez v přírodě
Nejpřekvapivější na zlatém řezu je asi to, že jej lze považovat za přirozeně se vyskytující jev v přírodě. Zlatý řez se projevuje v uspořádání větví podél stonků rostlin a v žilkách na listech. Lze jej pozorovat na kostrách zvířat a lidí a na větvení jejich žil a nervů.
Lze jej pozorovat i v poměrech chemických sloučenin a geometrii krystalů. V podstatě je všude kolem nás i v nás, a proto ji německý psycholog Adolf Zeising (1810-1876) označil za „vesmírný zákon“:
„V něm je obsažen základní princip veškerého tvůrčího úsilí o krásu a plnost v oblasti přírody i umění a který jako nejvyšší duchovní ideál prostupuje všemi strukturami, formami a proporcemi, ať už kosmickými nebo individuálními, organickými nebo anorganickými, akustickými nebo optickými; který však nachází své nejplnější uskutečnění v lidské podobě,“ říkal německý psycholog Adolf Zeising.
Díky jedinečným vlastnostem tohoto zlatého poměru jej mnozí považují za posvátný nebo božský a za bránu k hlubšímu pochopení krásy a duchovnosti života, která odhaluje skrytou harmonii nebo provázanost v mnoha věcech, které vidíme.
Publikováno se svolením autora. Přečtěte si původní text na Ancient Origins.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B
