Zkušená bibliofilka se dělí o svou knihovnu a lásku k dětské literatuře.
„Když mám málo peněz, kupuji si knihy,“ řekl kdysi holandský filozof Desiderius Erasmus.
Erasmus by pravděpodobně našel spřízněnou duši v Bonnie Andersonové, bývalé třídní učitelce a poradkyni pro domácí vzdělávání z Minnesoty. Jen by možná trochu žárlil. To proto, že současná sbírka knih Andersonové čítá asi 33 000 svazků dětské literatury, což je tak velké množství, že si s manželem Johnem přistavěli k domu knihovnu, jen aby je mohli skladovat.
Pozadí: Rostoucí láska ke knihám
Skutečnost, že Andersonovou čtení vůbec baví, je samo o sobě tak trochu zázrak, protože v dětství se potýkala s dyslexií. Milující a pečlivý rodič však byl jedním z prvků, který Andersonové pomohl tuto překážku překonat. „Moje maminka hodně propagovala čtení,“ řekla a poznamenala, že ji matka často brávala na pohádky do malé knihovny v jejich městečku na severozápadě Iowy.
Tyto první zárodky čtenářství propukly, když se paní Andersonová zúčastnila vysokoškolského kurzu dětské literatury. „Měla jsem profesora, kterému bylo… asi skoro 90 let… a který učil o dětských knihách až do začátku století,“ řekla. „Prostě jsem si všechno zapsala!“
Záliba Andersonové ve sbírání knih se projevila, když se provdala za pana Andersona a založili rodinu. Vstupovala do různých knižních klubů a kupovala svým chlapcům knihy v papírové vazbě, ale brzy přešla na nákup knih v pevné vazbě kvůli jejich trvanlivosti. Dnes sbírá mnoho starých děl dětské historické beletrie.
Budování domácí knihovny
Koncem 90. let se sbírka Andersonové rozrostla natolik, že se manželé rozhodli pro přístavbu svého domu. Ve skutečnosti to začalo touhou pana Andersona po truhlářském obchodě, jak paní Andersonová rychle poznamenala, a protože chtěla, aby byl trochu nablízku, a ne pořád venku v obchodě, rozhodli se přistavět jak obchod, tak knihovnu.
“Naše nová přístavba byla od silnice vzdálená 25,6 metru,“ vysvětlil pan Anderson, ale územní omezení vyžadovala, aby přístavba byla vzdálená 27,4 metrů, a tak se manželé Andersonovi obrátili na městskou radu s žádostí o výjimku. Když se rada jejich případem konečně zabývala, jeden z jejích členů řekl: „Vidím, že tady chtějí postavit knihovnu, a já říkám, že kdo si chce postavit knihovnu, tak ať si ji postaví!“.
Anderson je z převážné části truhlářský samouk a většinu prací odvedl sám, přičemž prácí strávil zhruba 10 let. „Jedním ze skutečných důvodů, proč mnoho truhlářů rádo pracuje se dřevem, je, aby si mohli koupit více nástrojů!“ smál se a přiznal, že jich řadu nakoupil, aby mohl postavit knihovnu a obývací pokoj, doplněný schodištěm vedoucím nahoru do podkroví na spaní, kde sídlí další knihy. „Nemůžu si vzpomenout, který prostor je větší,“ řekl pan Anderson s posměšnou zapomnětlivostí, „Bonniina knihovna, nebo můj obchod.“
Jedním z unikátních prvků jejich knihovny jsou tajné dveře do knihovny v podkroví, které se otevírají a odhalují malou koupelnu. „To byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musel udělat,“ řekl Anderson s tím, že úhel, tloušťka a váha kyvné knihovny patřily k největším výzvám. „Řekl mi: ‘Chceš tam mít opravdové knihy, Bonnie?’.” Paní Andersonová vzpomíná. „Ano, chci opravdové knihy.“
Nákup těch nejlepších knih
Otočná knihovna je oblíbená mezi těmi, kdo se přijdou podívat. Andersonová, která působí jako poradkyně pro domácí vzdělávání již téměř 40 let, nabízí rodinám, kterým slouží, k využití svou knihovnu. „Za celou dobu, co to dělám, se ztratila jen jedna [kniha] … a to dítě šlo do sebe, vydělalo peníze a nahradilo ji,“ řekla a hrdě dodala: „Takové mám rodiny.“
Na jejích poličkách je převážně americká historická beletrie a literatura faktu, má však i oddíl zaměřený na západní civilizaci. Andersonová je seřadila chronologicky od roku 1620 až po kosmický věk, aby dětem pomohla zasadit osoby a události do historických souvislostí. Ráda je používá jako doplněk k učebnicím dějepisu, které rodiny případně používají. „Ráda mám jednu pro mladší dítě, jednu pro prostřední dítě a jednu dokonce pro středoškoláka nebo maminku či tatínka. U stolu se pak dělí o to, co se dozvěděli.“
„Na historické fikci je tolik dobrých věcí,“ vysvětlila. „Pokud čtete jen fakta, nedostanete žádné pocity nebo emoce, které se skutečně odehrávají v životě toho, o kom čtete.“
Andersonová ve své knihovně s vkusně zvolenou výzdobou, do níž zařadila vycpaná zvířata, figurky a další památky vztahující se k různým úsekům historie, vnáší do svých knih některé smyslové vjemy. „Myslím, že to jen přispívá k zajímavé knihovně,“ řekla.
Její láska k vizuálnímu zpracování ji také přivedla k vytvoření časové osy historického seznamu knih s obrázky doporučených knih, které se táhnou dějinami. Ten prodává ve svém malém domácím obchůdku spolu s duplikáty knih, které má ve své osobní knihovně. Protože mnoho z jejích doporučených knih jsou starší díla, často obchází antikvariáty a garážové výprodeje – dokonce i na cestách – aby našla skryté skvosty, které se již nevydávají, a dnešní rodiny si je mohou vychutnat.
Přiznala však, že je stále obtížnější najít staré dobré knihy, zejména proto, že mnoho knihoven je vyřazuje. Proto navrhuje rodinám, aby chodily do knihovny a využívaly meziknihovní výpůjční službu. „Pokud to uděláte a požádáte o knihu, bude tato kniha zachráněna, místo aby byla vyhozena,“ řekla, „protože … necháváte tyto staré knihy cirkulovat.“
Když se Andersonová vydá na lov starých knih, je obzvlášť nadšená, když najde knihu Genevieve Fosterové. Doporučuje také knihy manželů D’Aulaierových a Lois Lenskiové. „‘Dětství slavných Američanů‘ [je série], které pevně věřím,“ řekla a poznamenala, že „ty staré jsou ty nejlepší, ty, které mají … slovníček a časovou osu a další knihy, které byste si mohli přečíst.“
Andersonová hodlá svou knihovnu jednoho dne prodat a trvá na tom, že ji celou dostane jeden šťastlivec. Někteří potenciální kupci jsou již na krátkém seznamu. Do té doby však ona a Anderson zvou ostatní, aby se z ní těšili, a vyzývají lidi, aby je kontaktovali na adrese bonniebooks.mn@gmail.com a buď si prohlédli jejich knihovnu, vyzvedli si časovou osu seznamu knih, nebo si prohlédli jejich knihkupectví s použitými knihami.
Článek byl publikován v rámci americké edice Epoch Times.
