Dům plný knih je dům plný požehnání, takže se nebojte nechat je se hromadit.
Před několika lety se do mé ložnice dostala další police na knihy. Jelikož rozsáhlá vestavěná police, která už zdobila tento prostor, začínala působit dojmem dvojité hromady a další knihy se začaly dostávat do skříní a dalších hromad po místnosti, byla tato koupě rozhodně nutností.
Nová knihovna zmírnila nedostatek polic… na chvíli. Ale brzy jsem se přistihla, že kupuji třetí knihovnu. Naneštěstí se nyní police na tomto posledním přírůstku rychle naplňují a možná bude potřeba trochu kreativity, aby se našlo místo pro další knihovnu, která se pravděpodobně někdy připojí k mému vozovému parku po cestě domů.
Předpokládám, že právě na podobné krysy (nebo knižní krysy?), jako jsem já, se zaměřila Dorie Chevlenová ve svém nedávném článku „Zbavte se svých knih“, který vyšel v časopise Slate. Zdá se, že paní Chevlenová ke knihám přistupuje jako Marie Kondo a tvrdí, že „by se měly přečíst a pak poslat pryč“.
I když do jisté míry chápu touhu paní Chevlenové snížit nepořádek a podělit se s ostatními, domnívám se, že snižuje hodnotu knih tím, že nabádá jejich majitele, aby je poslali pryč hned, jakmile je přečtou. Knihy ale mají větší hodnotu než jen jako pěkně svázaná ozdoba poličky; ve skutečnosti podporují myšlení, které naše kultura již ztratila, a podpora tohoto myšlení sbíráním knih, a to jak pro naše děti, tak pro nás samotné, je pro zachování společnosti životně důležitá. To potvrzují i spisy C. S. Lewise.
Knihy jsou výzvou našemu myšlení
„Mladý člověk, který chce zůstat správným ateistou, se nemůže příliš starat o svou četbu,“ píše pan Lewis v knize „Překvapen radostí“. „Všude jsou tam pasti.“ Jinými slovy, obklopit se knihami nám umožňuje zvětšit si obzory a rozšířit naši mysl.
Jako badatelka a spisovatelka jsem v průběhu let přečetla řadu významných děl. Mohla jsem si tato díla prostě jen tak odškrtnout ze seznamu a poplácat se po zádech, že jsem úspěšně zdolala určitý objem. Místo toho jsem se ale k mnoha z nich opakovaně vracela a čerpala nové poznatky, jak jsem rostla v životních zkušenostech nebo se setkávala s novými výzvami ve světě. Jak naznačuje pan Lewis, knihy jsou výzvou pro naše myšlení a člověk, který si naplní svou osobní knihovnu dobrými knihami a pravidelně je pročítá, bude udržovat svou mysl svěží a plnou zdravé moudrosti a připraví se tak na každodenní souboj myšlenek, který se zdá být stále intenzivnější.
Knihy uchovávají milé vzpomínky
„Je něco příšerně příjemného na tom, když si člověk znovu přečte knihu se všemi těmi napůl vědomými vzpomínkami, které se mu vybaví,“ napsal pan Lewis v dopise Arthuru Greevesovi a poznamenal, že mu určitá kniha připomněla procházku, kterou spolu kdysi podnikli, „protože jsem ji tehdy četl.“
Znám podobný pocit. Skalnaté pláže jezera Superior mi připomínají „Janu Eyrovou“, kde jsem se poprvé začetla do tohoto klasického díla. Když vezmu do ruky „Příběh o Holly a Ivy“, připomene mi to dětské Vánoce, kdy jsme s maminkou zůstaly dlouho do noci u vánočního stromku a četly si ji. Jiné knihy, některé s potrhanými stránkami a spoustou podtrhávání, mi připomínají těžké časy, ale také ve mně vyvolávají radost při vzpomínce na pravdy, které mi v době citové nouze zprostředkovaly.
Uchovávání knih a jejich pečlivé ukládání v domácích knihovnách nám tak pomáhá připomínat si minulost a zároveň nám pomáhá označovat čas a mapovat náš duchovní, mentální, fyzický a emocionální růst.
Knihy nám pomáhají vychutnat si krásu
Je to „neliterární člověk… ten, který čte knihy jen jednou“, napsal pan Lewis v knize „Z jiných světů“. „Příběh si plně neužijeme při prvním čtení,“ pokračoval. „Teprve když zvědavost, čirá vypravěčská touha, dostala svůj doušek a usnula, můžeme si vychutnat skutečnou krásu.“
Souhlasím. Série „Anna ze Zeleného štítu“ od L. M. Montgomeryové je jednou ze sbírek knih, které jsem četla nebo si je vychutnávala mnohokrát, a toto opakované čtení podporuje důvěrnou známost, která mi umožňuje citovat tuto sérii, poskytovat humorné anekdoty, které mohu vmísit do rozhovorů, a dokonce objevovat moudra, která jsem původně přehlédla. Moje „Anniny“ svazky nejsou nijak přepychové; ve skutečnosti jsou spíše ošoupané. Ale jejich pohotová dostupnost mi stále poskytuje reference a vhled do života, který bych neměla, kdybych zanedbávala jejich vychutnávání, a místo toho k nim přistupovala s mentalitou „jednou a dost“.
Knihy překračují věk
„Nemusím připomínat čtenářům, že úhledné třídění knih do věkových skupin, které je nakladatelům tak blízké, má jen velmi povrchní vztah ke zvyklostem skutečných čtenářů,“ napsal pan Lewis v knize „O třech způsobech psaní pro děti“. „Ti z nás, kteří jsou ve stáří obviňováni, že čtou dětské knihy, byli v dětství obviňováni, že čtou knihy, které jsou pro ně příliš staré. Žádný čtenář, který by stál za to, by se neřídil časovým rozvrhem.“
Naneštěstí toto „úhledné třídění knih do věkových skupin“, které pan Lewis odsuzuje, je přesně to, co se děje, když knihy mizí ze dveří, jakmile jsou přečteny. Takovýto způsob myšlení však brání interakci mezi generacemi a zabraňuje tomu, aby se prostřednictvím knih předávalo dědictví od starších k mladším. Jejich uchovávání však otevírá mladým dveře k moudrosti a zralosti a starým poskytuje mládí a naději.
To neznamená, že bychom se nikdy neměli zbavovat knih. Koneckonců existuje i opravdu braková literatura, která si náš čas ani prostor opravdu nezaslouží. Pokud však všechny knihy podrobíme terapii typu Marie Kondo, připravíme se o některá z nejkrásnějších životních požehnání.
Pokud jednoho dne upadneme do totalitní společnosti, kde budou knihy a pravdy v nich obsažené tabuizovány nebo těžko dostupné, budeme litovat, že jsme neuposlechli výzvy k ochraně knih v našich domácích knihovnách.
Tento článek vyšel původně v americké edici Epoch Times.
