Komentář
Zdá se, že ze všech živých tvorů mají pouze lidé snahu a schopnost dokumentovat, zaznamenávat a psát věci za účelem předávání informací a moudrosti ostatním s nadějí, že ovlivní budoucnost.
Děláme to od počátku zaznamenané historie, od jeskynních obydlí přes Chammurapiho zákoník až po Magnu Chartu a Deklaraci nezávislosti. Motivace je vždy stejná. Účelem dokumentace je stanovit normu pro lidské společenství. Umění je jeden způsob a písmo je jiný. Ukázalo se však, že s některými druhy informací je to obtížnější.
Zvláštní výzvu představovala hudba. Ano, písničku nebo zvuk je možné druhého člověka naučit, ale jak se dá zprostředkovat ostatním zvuk, výška tónu a rytmus bez názorné ukázky?
Existují starověké prameny, které naznačují pokusy tohoto druhu, jež ale nebyly příliš úspěšné. Problém vyřešil až v 10. století jeden z nejgeniálnějších inovátorů v dějinách: benediktinský mnich Guido z Arezza (992 – cca 1033). Jeho inovace umožnila vše ostatní, od Palestriny po Stravinského.
Od pradávna se výukou hudby zabýval úzký a arogantní kartel mistrů. To proto, že v prvním tisíciletí našeho letopočtu nikdo nedokázal přijít na spolehlivý způsob, jak si předávat hudební myšlenky jinak než osobním zpěvem a hrou.
Ve druhém tisíciletí se objevil způsob: tištěná notová osnova. Byla to forma technologie, která položila základ úžasným inovacím, počínaje polyfonní hudbou, přes symfonickou hudbu, populární hudbu až po závratnou škálu možností všech stylů, které nás dnes obklopují.
Stejně jako všechny vynálezy, i vynález notové osnovy se rodil postupně. Od 6. do 9. století existovaly potenciálně použitelné pokusy o zápis hudby, které lidem, jako jsem já, nepřipadají o nic objevnější než škrábance od kuřete.
Pak došlo k průlomu. Guido z Arezza vynalezl písemný systém not a notových osnov a také uspořádání stupnic, které umožnily výuku a psaní not. Bez jeho přispění by streamovaná hudba, kterou slyšíte na svém chytrém telefonu a na YouTube, pravděpodobně neexistovala.
Vezměte si, jakého technického počinu se Guido zhostil. Představte si svět bez tištěné hudby. Jak byste chtěli zprostředkovat melodii v tištěné podobě? Jedna věc je přenést slova na papír tak, aby je ostatní mohli přečíst. Ale co hudba? Ta se vznáší ve vzduchu a zcela se vzpírá fyzické přítomnosti.
Guido navrhl systém s linkami a stupnicemi, který přesně ilustruje pro oko to, co má hlas zpívat. Vzal známé informace o tom, kde jsou v západní stupnici půlstupně a celé stupně (které lze vykreslit matematicky), a vyznačil je na linky. Znakem notového klíče ukázal, kde je půlstupeň, a z toho vyplývá zbytek stupnice.
V podstatě tak vytvořil fyzickou mapu zvukového prostoru. Rytmy byly již v inovovaném stadiu, takže je zobrazil na notové osnově také. Poprvé se nám podařilo dosáhnout přesnosti.
Guido pro ilustraci stupnice upravil existující píseň: Ut queant laxis, chvalozpěv na svatého Jana Křtitele, který byl v té době považován za patrona zpěváků. Na první slabice každého vzestupného tónu byla slova Ut, Re, Mi, Fa, Sol – samotný základ hudební pedagogiky dodnes: do, re, mi atd., jak je znáte z písně ve filmu Sound of Music.
Jeho inovace byla krásným propojením umění a vědy. Ale bylo to víc než jen to. Od starověku ovládal výuku hudby malý a arogantní kartel mistrů. Sbormistr vládl klášteru, určoval hierarchii talentů a postavení každého zpěváka v něm.
Museli jste zpívat přesně podle jeho pokynů. Pokud nebyl nablízku, byli jste v koncích. Měl na to monopol. Abyste se mohli stát mistrem hudby, museli jste studovat u některého z velikánů a pak získat požehnání, abyste se sami mohli stát učitelem, a překonat tak snahy mistrů o omezení svého počtu. Museli jste být patolízalové, abyste se vůbec dokázali prosadit.
Guido byl z kartelu mistrů zpěváků a jeho moci vážně otrávený. Chtěl, aby se zpěv osvobodil a byl předán do rukou všech uvnitř i vně klášterních zdí.
Proto byl jeho prvním velkým projektem notovaný Antifonář, kniha melodií. Napsal:
„Neboť takovým způsobem jsem se s pomocí Boží rozhodl notovat tento antifonář, aby se skrze něj od nynějška mohl každý inteligentní a pilný člověk naučit zpěv a poté, co se dobře naučí jeho část prostřednictvím učitele, pozná zbytek bez váhání sám bez učitele.“
A pokračuje dále. Bez písemné formy hudby „ubozí zpěváci a žáci zpěváků, i kdyby měli zpívat každý den po sto let, nikdy sami bez učitele nezazpívají jedinou antifonu, ani krátkou, a promarní tak zpěvem tolik času, který by mohli lépe strávit důkladným učením posvátného a světského písma“.
Mohlo by se zdát, že díky své inovaci bude oslavován. Místo toho jej jeho klášter v italském Pomposu na popud mistrů zpěvu, kteří si chtěli udržet svou moc, vyhodil ven na sníh. Problém byl v tom, že elitní hudebníci se bránili jeho pokusu o demokratizaci znalostí a dovedností.
Podle legendy se pak vydal za papežem, na kterého jeho inovace udělala velký dojem a poskytl mu podpůrný dopis. S dopisem v ruce se vydal za biskupem z Arezza, který se ho ujal, aby mohl pokračovat ve svém kázání a práci.
Tento příběh ilustruje obecný vzorec v dějinách technologie. Existují lidé, kteří věří, že inovace jsou pro všechny a měly by být přístupné všem – že každý by měl mít přístup k formám a strukturám, které umožňují pokrok. Tato strana miluje technické inovace ne pro ně samotné, ale ve službě velkým cílům.
Pak je tu druhá strana, která je reakční, nenávidí změny, chce vyhradit technické formy úzké elitě, bojí se svobody, nesnáší myšlenku lidské volby a prosazuje jakýsi gnosticismus nad technickými formami, které mají zůstat soukromou doménou elity, jež se navzájem jmenuje a funguje jako jakýsi cech. Tento gnostický cech chce hlídat, vylučovat a privatizovat a lidé jsou nakonec jeho nepřáteli.
Tato perspektiva se vrací do starověkého světa, kde kněží sloužili trůnu a střídmě předávali masám náboženskou pravdu na základě toho, co podle jejich názoru měly znát, aby sloužily jejich programu. Tyto dvě tendence lze vysledovat ve všech dobách. Zvláště pak v té dnešní.
O tisíciletí později je Guidova inovace stále s námi! A teď je tu jeden paradox. Ačkoli jeho inovace byla revoluční, byl svým temperamentem „konzervativec“. Upřednostňoval zpěv a jeho zachování a neměl příliš v lásce byť jen psaní jednoho partu; tedy více než jednoho zvuku znějícího ve stejnou chvíli.
Je ostatně docela zábavné, že ve své poslední knize o hudbě se nikde nezmiňuje o existenci rané vícehlasé hudby, ačkoli se v době jeho smrti stala velmi populární. Musel ji považovat za zkaženou a dekadentní, podobně jako někteří lidé dnes smýšlejí o nejnovější populární hudbě.
Jeho osobním cílem byla konzervace. Společenský efekt však dramaticky narušil status quo, způsobil obrovský profesní převrat, inspiroval ještě více inovací a nakonec učinil svět krásnějším. Životní odměny se za to Guido nedočkal, ale navždy zásadně změnil historickou trajektorii hudby.
Jaké si z toho můžeme vzít ponaučení? Status quo často ovládají kartely, které nás omezují v metodách, strategiích a předpokladech, z nichž mají prospěch spíše elity než obyčejní lidé. Vymanit se z toho vyžaduje genialitu, ale také se můžete stát terčem establishmentu.
Své o tom jistě ví Elon Musk, ale také mnoho lékařů, „zrušených“ teoretiků a praktiků a spisovatelů všeho druhu, které za nesouhlas se zvyklostmi elit stihlo peklo.
Významnou skutečností naší doby je do očí bijící selhání elit v tom, co slíbily: zajistit nám zdraví, bezpečí a ochranu před nebezpečím. Dostaly volnou ruku k řízení celého světa a ze své příležitosti udělaly obrovskou katastrofu. Mezitím byli potrestáni disidenti prosazující včasnou léčbu, lidská práva, svobodu slova a jiné cesty obecně.
Příklad Guida z Arezza ukazuje důvod, proč disidenti musí ve své práci pokračovat. Mají budoucnost, kterou mohou vyhrát.
Převzato z Brownstone Institute. Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet stanoviska The Epoch Times.
