Zástupci energeticky náročných odvětví českého průmyslu varují, že dosažení zelených cílů Evropské komise není reálné a Česká republika by je neměla podpořit.
Průmyslníci ve včera vydané společné tiskové zprávě uvedli, že návrh komise vychází z nerealistických předpokladů a zcela opomíjí skutečnost, že Evropská unie ani jednotlivé členské státy zatím nevytvořily podmínky nezbytné pro masívní investice do zelené transformace průmyslu v jednotlivých zemích.
„Pokud by byl navrhovaný cíl potvrzen, bude to mít vážné ekonomické i sociální dopady na miliony lidí v celé Evropě a dlouhodobou konkurenceschopnost firem v EU. Pro ČR jako zemi s vysokým podílem průmyslu na HDP by byly dopady zvlášť negativní. Česká vláda se tedy musí zasadit o to, aby byl cíl přehodnocen,“ uvádí se ve zprávě.
Plány EK je třeba přehodnotit tak, aby odrážely reálné dekarbonizační možnosti evropského průmyslu, namítají průmyslové svazy. „Je to jako kdyby po vás někdo chtěl do pěti let zvládnout cestu z Prahy do Brna za půl hodiny, ale nepostavil by žádnou rychlodráhu,“ uvedl Roman Blažíček, jednatel společnosti Lasselsberger, významného výrobce obkladů a dlažby.
Výroba oceli, vápna, skla, keramiky, papíru, cementu, cihel či produktů odvětví chemického průmyslu je nedílnou součástí českého průmyslového dědictví, které se významně podílí na tvorbě HDP a zaměstnanosti.
„České firmy připravují řadu projektů na snížení emisí. Návrh Komise ale de facto znamená dekarbonizaci průmyslu o deset let dříve, než bylo původně zamýšleno, a to v situaci, kdy v řadě odvětví zatím ještě neexistuje technologie bezemisní výroby,“ upozorňuje Blažíček a dodává: „Čím vzdálenější jsou plány EU od reality, tím rychleji bohužel Evropa ztrácí globální konkurenceschopnost.“
V řadě odvětví evropského průmyslu dochází v důsledku drahých energií a stále se zpřísňujících zelených politik k přesunu výroby mimo kontinent. Nedávno tento krok oznámil i známý výrobce klavírů Petrof, který letos přesune podstatnou část produkce do Indonésie.
Podle šéfa Ocelářské unie Daniela Urbana jsou ceny energií a další omezení vycházející z Green Dealu strukturálním problémem průmyslu v Evropě. „Máme drahé energie v porovnání například se Spojenými státy, máme extrémně přísné enviromentální předpisy a náklady na emisní povolenky, což jsou zásadní konkurenční nevýhody,“ uvedl pro ČTK. Podle něj bude kvůli náročnosti a krátkému časovému rámci těžké dekarbonizaci zvládnout v termínu, jaký si EK představuje.
„Návrh na snížení emisí o 90 % do roku 2040 z dílny končící Komise přichází v nejméně vhodnou dobu, kdy průmyslová výroba stagnuje v Německu i u nás. Pokud by návrh prošel, přijdeme o deset let času, který jsme podle ještě nedávno platných plánů měli mít na dekarbonizaci,“ upozorňuje ředitel Svazu chemického průmyslu Ivan Souček.
Významnou redukci průmyslových emisí má podle představ Komise navíc zajistit technologie geologického ukládání CO2 či masívní rozvoj zelených vodíkových řešení. „Pro taková řešení zatím v EU neexistuje potřebná infrastruktura,“ řekl Souček.
Dekarbonizace bude navíc stát mnoho peněz a povede ke zvyšování cen, a tím snižování konkurenceschopnosti evropského průmyslu. U produkce oceli lze emise snížit, ale řešení jsou nákladná. Například lze vyrobit ocel ze železného šrotu v elektrické peci. Šrotu ale není dostatek, aby pokryl kompletní poptávku, a výrobní proces vyžaduje velké množství elektřiny, řekl ČTK Urban.
Náhrada koksu jako redukčního činidla vodíkem je zatím také mimo hru, neboť vodík není zatím v Evropě dostupný a jeho výroba je finančně velmi náročná. Podle Urbana hrozí relokace evropských oceláren mimo Evropu. Tím ovšem unie přijde o vlastní zdroj stěžejní komodity potřebné nejenom pro stavebnictví, ale i pro výrobu obnovitelných zdrojů jako větrné nebo fotovoltaické elektrárny.
Dekarbonizování oceli povede k jejímu zdražení, čímž vzrostou také ceny všeho, co se z oceli vyrábí, konstatoval pro ČTK Urban.
Evropská komise sice nepředstavila nástroje k dosažení cílů snižování uhlíkové stopy, nicméně hlavním donucovacím prostředkem jsou a zřejmě i budou emisní povolenky, jakési desátky, které firmy vypouštějící skleníkové plyny platí za každou tunu CO2 nebo jiného škodlivého plynu. Část povolenek se (v přechodném období) rozdává bezplatně, zbytek si musí společnosti nakupovat na volném trhu.
Orgány Evropské unie postupně snižují počet povolenek v oběhu a tím zvyšují i jejich cenu. „Průmysl přitom za pár let čeká úplný konec bezplatné alokace povolenek související se zavedením nového uhlíkového poplatku na hranicích EU, takže naše obavy z budoucnosti jsou skutečně obrovské“, dodává Blažíček.
