Právník Robert Kotzian, který se dlouhodobě zabývá nelegální migrací, podrobil analýze věrohodnost tvrzení ověřovatelů faktů z projektu Demagog.cz, které si mělo posvítit na výroky poslankyně Aleny Schillerové ohledně migračního paktu. Kotzian míní, že i „strážci pravdy“ se mohou mýlit.
Jedná se o následující text:
Právník ke kárání Demagoga, který provádí fact-checking výroků politiků a narativů na sociálních sítích, napsal: „S tím přijetím 60 % migrantů je to mnohem komplikovanější. Tak, jak to podává strážce pravdy Demagog, je to nesmysl. Napsal jsem jim tam ,zavádějící‘, protože neprovedené relokace se až do 60 % rozdělují na příslušnostech k vyřízení žádostí o azyl.“
Celá kauza mediálně i politicky diskutovaného migračního paktu se týká toho, zda ministr vnitra Vít Rakušan říkal pravdu o přijímání nelegálních migrantů, kvótách a dalších ustanoveních migrační legislativy.
Migrační pakt nabízí členským státům tři možnosti, jak v rámci tzv. povinné solidarity mohou pomoci zemím nejvíce zasaženým migrační krizí. Zaprvé může členský stát na své území uprchlíky přijmout (relokovat).
Když ale s touto možností stát souhlasit nebude, má druhou možnost, zaplatit roční příspěvek na každého migranta (hovoří se o 20 tisících eur na osobu, ovšem částka se může změnit), anebo třetí možnost, nabídnout pomoc v podobě zaslání materiálu, vybavení či odborníků do zemí zasažených migrační krizí. Takovou pomoc však může zasažená země odmítnout, a pak tedy zbývá buď migranty přijmout, nebo se vyplatit.
Jan Fridrichovský, šéfeditor portálu Demagog.cz, zareagoval na kritiku Kotziana se slovy: „Většina připomínek se zjevně týká tzv. kompenzací v oblasti příslušnosti (responsibility offsets), které se podle přijatého migračního paktu vztahují na státy, které přislíbily relokace. Z vyjádření Aleny Schillerové naopak vyplývá, že by se povinné relokace mohly vztahovat i na státy, které žádné relokace nepřislíbí. Proto jsme její výrok hodnotili jako nepravdivý. Pokud ale máte za to, že kompenzace v oblasti příslušnosti se týkají i států, které relokace nepřislíbily, rádi si přečteme vaše argumenty.“
Požádali jsme o vyjádření Roberta Kotziana, aby celou problematiku dovysvětlil. Příslušnost k vyřízení žádosti o azyl znamená, který azylový úřad je povinen žádost migranta o azyl vyřídit. Ve většině případů má tuto povinnost členský stát, na jehož půdu migrant poprvé vstoupil v rámci EU.
„Pokud se příslušnost k vyřízení žádosti určitého migranta převede dejme tomu z Itálie, kam migrant připlul, na jiný členský stát, dejme tomu na Německo, pak bude nově Německo (namísto Itálie), resp. jeho azylový úřad, povinno vyřídit žádost o azyl takového migranta,“ objasňuje právník.
Nařízení o řízení azylu a migrace podle něj říká, že neprovedou-li nebo nepřislíbí-li členské státy alespoň 60 % relokací (tj. převzetí migranta) stanovených Radou EU pro daný rok, přerozdělí se to, co do těchto 60 % relokací chybí, tak, že se na členské státy povinně přerozdělí příslušnost k vyřízení žádostí o azyl. Ty pak azylové řízení provedou a migrant jim buď zůstane, nebo se ho mohou pokusit vyhostit.
Ministerstvo vnitra podle Kotziana tvrdí, že toto dopadne pouze na migranty fyzicky přítomné v nepříslušném státě, na který je příslušnost převáděna. On sám si touto interpretací není až tak jistý.
Zatímco panují intenzivní debaty o tom, která verze pravdy o migračním paktu je ta správná, jedno je jisté: jednotlivé technikálie a jejich implementace mohou mít různé výklady a definitivní podoby migračního paktu se ukáží až po zavedení do praxe. Nemluvě o tom, že se podoba migrační legislativy (v platnost vstoupí až za dva roky) může do té doby ještě změnit.
