Komentář
Vláda schválila podmínky pro status takzvaného umělce, na jehož základě budou vypláceny státní dotace. Co na dané téma napsali v polovině minulého století. A jedna teorie, proč nemají slovotepci rádi svobodnou společnost.
Zakladatel rakouské ekonomické školy Ludwig von Mises přednesl v padesátých letech minulého století v Buenos Aires přednášku, na které mimo jiné upozornil, že umělci jsou většinou fanatickými příznivci socialismu. Na přednášce zaznělo (překlad, zkrácení, mezititulky autor článku):
O chudých umělcích
Existovali malíři, básníci, spisovatelé, skladatelé, kteří si stěžovali, že veřejnost jejich práci neuznává a že kvůli tomu zůstávají chudí. Veřejnost jistě mohla mít špatný úsudek, ale když tito umělci říkali, že vláda by měla podporovat velké umělce, malíře a spisovatele, byli na omylu.
Komu by měla vláda svěřit úkol rozhodnout, zda je nějaký nováček skutečně velký malíř, nebo ne? Musela by se spolehnout na úsudek kritiků a profesorů dějin umění, kteří se neustále ohlížejí do minulosti, ale jen velmi zřídka disponují talentem objevit nového génia. To je velký rozdíl mezi systémem plánování a systémem, v němž může každý plánovat a jednat sám za sebe.
Malíř bez ucha
Je samozřejmě pravda, že velcí malíři a spisovatelé museli často snášet nemalé útrapy. Mohli uspět se svým uměním, ale ne vždy se jim podařilo získat peníze. Van Gogh byl jistě velký malíř. Musel snášet nesnesitelné útrapy a nakonec, když mu bylo sedmatřicet let, spáchal sebevraždu. Za celý život prodal pouze jeden obraz a koupil si ho jeho bratranec. Kromě tohoto jediného prodeje žil z peněz svého bratra, který nebyl ani umělcem, ani malířem. Chápal však potřeby malíře. Dnes van Gogha nekoupíte za méně než sto nebo dvě stě tisíc dolarů.
Jen plýtvá barvami
V socialistickém systému mohl být van Goghův osud jiný. Nějaký vládní úředník by se zeptal některých známých malířů, jež by van Gogh jistě vůbec nepovažoval za umělce, zda je tento napůl nebo úplně šílený mladík skutečně malířem hodným podpory. A oni by bezpochyby odpověděli, že ne, že to není malíř ani umělec, že to je jen člověk, který plýtvá barvami. Poslali by ho do mlékárny nebo do ústavu pro choromyslné. Proto je všechno to nadšení ve prospěch socialismu ze strany nastupující generace malířů, básníků, hudebníků, novinářů, herců založeno na iluzi. Zmiňuji se o tom proto, že tyto skupiny patří k nejfanatičtějším stoupencům socialistické myšlenky.
Řekl Ludwig von Mises na přednášce v Buenos Aires.
Proč nemají slovotepci rádi svobodu
Robert Nozick byl americký filozof, novinář a zastánce minimálního státu, byť jako student začínal u mladých socialistů. Jeden z jeho esejů, který napsal na konci minulého století, se snaží odpovědět na otázku, proč se tolik intelektuálů staví proti svobodné společnosti a obhajuje různé socialistické tendence.
V eseji píše (Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor článku):
Mezi intelektuály neřadím všechny lidi s nějakou úrovní vzdělání, ale ty, kteří při své práci pracují s myšlenkami, jež jsou vyjádřené slovy. Mezi slovotepce patří spisovatelé, literární kritici, novináři a řada profesorů.
Intelektuálům-slovotepcům se v kapitalismu daří dobře, neboť mají velkou svobodu přicházet s novými myšlenkami a propagovat je. Proč jsou v daleko větší míře v opozici vůči kapitalismu? Některá data dokonce naznačují, že čím je intelektuál úspěšnější, tím silnější je jeho opozice vůči kapitalismu.
Sportovní instruktoři jsou v pohodě
Intelektuálové očekávají, že budou nejvíce ceněnými lidmi ve společnosti. Mají pocit, že si to zaslouží. Ale kapitalistická společnost je nectí. Ludwig von Mises vysvětluje zvláštní zášť intelektuálů v porovnání s pracujícími tím, že se intelektuálové stýkají s podnikateli a kapitalisty, se kterými se porovnávají a nejsou spokojeni se svým společenským postavením. Ale i intelektuálové, kteří se sociálně nedruží, mají podobné názory, takže samotné družení jejich postoje nevysvětluje. Sportovní instruktoři, jež dávají bohatým lekce cvičení, nemají antikapitalistické postoje.
Chválí sami sebe
Od počátků písemných záznamů to byli intelektuálové, kdo říkal, že jejich aktivity mají největší hodnotu. Platón stavěl rozumové schopnosti výše než odvahu. Lidé, kteří formulovali pravidla a zapsali je spolu s jejich odůvodněním, byli intelektuálové. Chválili sami sebe. Ti, kdo dávali přednost jiným věcem než přemýšlení a zapisování myšlenek, ať už to byli lovci nebo vládci, se nenamáhali zanechat písemné svědectví. Pouze intelektuálové pracovali na teorii, která určí, kdo je nejlepší.
Co způsobilo pocity nadřazenosti u části intelektuálů? Zvláště jedna instituce: školy. Intelektuálové byli ve škole úspěšní. Byli posuzováni v porovnání s jinými a byli lepší. Byli chváleni a odměňováni. Ačkoliv to není součástí vzdělávacího plánu, intelektuálové se ve škole naučili, že mají větší hodnotu a zaslouží si odměnu.
Společnost není škola
Ale ve svobodné tržní společnosti je to jinak. Tam nedostanou největší odměnu ti, kteří umí nejlépe zacházet se slovy. Na rozdíl od vyvolaných očekávání, kapitalistická společnost odměňuje lidi pouze podle toho, nakolik uspokojí potřeby ostatních lidí. Svobodný trh odměňuje v souladu s ekonomickým přínosem, a ne podle subjektivně stanovené osobní hodnoty.
Intelektuálové chtějí, aby celá společnost byla jako škola. Slovotepci jsou úspěšní ve formálním systému, kde o odměně rozhoduje centrální autorita. Není proto překvapením, že rozdělování odměn za pomoci centrálně řízeného mechanismu připadá intelektuálům jako přiměřenější metoda než chaos a anarchie svobodného trhu.
Někdo o této teorii může pochybovat. Ale já si myslím, že jde o důležitý fenomén.
Napsal novinář Robert Nozick v roce 1998.
Převzato ze serveru syrzdarma.cz.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
