Komentář
Po nedávném summitu mezi novými partnery Čínou a Ruskem vydali čínský vůdce Xi Jinping a prezident Ruské federace Vladimir Putin podivné komuniké, v němž uvedli: „V jaderné válce nemůže být vítězů a nikdy by se neměla vést.“
S tím by asi každý souhlasil, přestože několik představitelů obou těchto pokryteckých vlád již dříve pohrozilo svým sousedům jadernými útoky.
Ale přesto, proč oba cítili potřebu vydat tak strohé prohlášení – a proč právě teď?
Málokdy dosáhla globální rétorika masového vyhlazování takového crescenda jako v současnosti, kdy zuří existenční války na Ukrajině a v Gaze.
Zejména Putin přinejmenším věří, že v ukrajinském konfliktu nakonec zvítězí. Xi zřejmě předpokládá, že konvenční vzestup čínské vojenské moci v Jihočínském moři konečně umožní pohlcení Taiwanu.
Oba se domnívají, že jedinou překážkou jejich vítězství by byl zásah Spojených států a Severoatlantické aliance, tedy konflikt, který by mohl přerůst ve vzájemné hrození použitím jaderných zbraní.
Z toho plynou nedávná varování Xi a Putina.
Téměř každý měsíc severokorejský diktátor Kim Jong Un pokračuje ve svých unavujících hrozbách, že použije svůj jaderný arzenál ke zničení Jižní Koreje nebo Japonska.
Podobně monotónní, prohamásovsky orientovaný turecký prezident Recep Erdogan pravidelně vyhrožuje Arménům šílenými řečmi o opakování „mise našich dědů“. A občas také varuje Izraelce a Řeky, že se jednoho dne mohou probudit a na jejich města budou padat turecké rakety.
Mnohem konkrétnější pak je, že Írán poprvé v historii zaútočil na vlast Izraele. Odpálil největší válečný soubor řízených střel, balistických raket a bezpilotních letounů v moderní historii – více než 320 projektilů.
Íránští teokraté současně tvrdí, že jsou téměř připraveni vyrobit jaderné zbraně. A samozřejmě od roku 1979 Írán pravidelně slibuje, že vymaže Izrael z mapy – a s ním i polovinu Židů na světě.
Většina lidí tyto šílené hrozby ignoruje a považuje je za chvástání diktátorů. Ale jak jsme viděli 7. října 2023, barbarství lidské povahy se oproti předmodernímu světu příliš nezměnilo, ať už je definováno divokým uřezáváním hlav, mrzačením, vražděním, masovým znásilňováním, mučením a braním rukojmí z řad izraelských starců, žen a dětí.
Co se však radikálně proměnilo, jsou nosiče masové smrti: jaderné zbraně, chemické plyny, biologické látky a nosiče řízené umělou inteligencí.
Je zvláštní, že celosvětová reakce na příslib Armagedonu zůstává nonšalantní. Většina má pocit, že takoví siláci sice divoce řeční, ale nikdy by nevypustili tyto zbraně civilizačního ničení.
Vezměme v úvahu, že existuje stejný počet autokratických jaderných zemí (např. Rusko, Čína, Pákistán, Severní Korea a možná Írán) jako demokratických (Spojené státy, Velká Británie, Francie, Izrael a Indie). Pouze Izrael má účinný protiraketový deštník. A čím více klesá konvenční síla Západu, tím více se bude muset v extrémních situacích spoléhat na své jaderné odstrašení – v době, kdy nemá účinnou protiraketovou obranu své vlasti.
V právě vydané knize s názvem „Konec všeho“ jsem psal o čtyřech příkladech zkázy – klasickém městském státě Théby, starověkém Kartágu, byzantské Konstantinopoli a aztéckém Tenochtitlánu – ve kterých se nepředstavitelné stalo až příliš skutečným.
Ve všech těchto případech totální likvidace věřily naivní cílové státy, že jejich slavná minulost, spíše než realistické zhodnocení jejich současného nedostatečného obranného systému, jim zajistí přežití.
Všichni doufali, že jejich spojenci – Sparťané, protiřímští Makedonci, křesťanské národy západní Evropy a poddanská města Aztéků – se objeví v pravý čas, aby odvrátili jejich porážku.
Tyto napadené státy navíc neměly příliš pochopení pro plány a schopnosti brilantně metodických zabijáků za svými hradbami – bezohledného rádoby filozofa Alexandra Velikého, literárního mecenáše Scipia Aemiliana, samozvaného intelektuála Mehmeta II. a sečtělého Hernána Cortése – kteří se snažili své nepřátele spíše zcela zničit než pouze porazit.
Tato odsouzená města a národy byly proměněny v trosky nebo pohlceny svými dobyvateli. Jejich obyvatelstvo bylo vyhlazeno nebo zotročeno a jejich kdysi vznešené kultury, zvyky a tradice se ztratily v dějinách. Posledními slovy dobytých byly obvykle variace na: „Tady se to stát nemůže.“
Pokud je minulost vodítkem pro současnost, měli bychom vzít na vědomí, že to, co se ve válce téměř nikdy nestane, se určitě může stále ještě stát.
I když vrazi vydávají divoké, až šílené hrozby, přesto bychom je měli brát vážně.
Neměli bychom spoléhat na to, že naši civilizaci zachrání přátelé nebo neutrálové. Místo toho bychom měli vybudovat obranné systémy nad oblohou naší vlasti, zabezpečit naše hranice, zajistit, aby naše armáda fungovala na základě zásluh, přestat s divokými deficitními výdaji a půjčkami a obnovit naše konvenční i jaderné síly.
Jinak budeme naivně – a osudově – věřit, že jsme zázračně zproštěni nebezpečí, když se nepředstavitelné stane až příliš reálným.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
