Významná mystička španělské renesance vysvětluje, co v životě potřebujeme.
Poezie Terezie z Avily: Všechno jednou pomine
Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
Nikdo nemůže říci, že by pro Terezii z Avily bylo utrpení cizí. Jako španělská řeholnice a mystička, která žila v 16. století, se potýkala s chatrným zdravím a nepřátelstvím ve svém úsilí o reformu karmelitánského řádu.
Zakládáním četných klášterů po celém Španělsku se Terezie snažila o návrat k přísnému klášternímu životu. Navzdory obtížím, kterým čelila, nikdy nehledala lék na své neduhy v podobě lehkého a pohodlného života. Naopak, proti tělesným a duchovním útrapám se snažila bojovat chudobou a rozjímavou modlitbou, přičemž obtížím čelila s disciplínou.
Existuje příběh o tom, jak Terezie cestovala v období, kdy byly řeky obzvlášť rozvodněné. Cesty byly někdy celé pokryté vodou. Ona a několik dalších sester byly nuceny pokračovat pěšky bez kočáru. Odvaha, s níž postupovala vpřed a povzbuzovala své družky, byla odměněna pádem do bahnité vody.
V této chvíli se nechala slyšet, že řekla: „Ach, můj Pane, kdy nám přestaneš klást překážky na cestu?“
Bůh odpověděl: „Nestěžuj si, dcero, vždyť takto se vždy chovám ke svým přátelům.“
Terezie mu jízlivě odpověděla: „Ach, Pane, i právě proto jich máš tak málo!“
Navzdory této události a mnohem horším těžkostem, které musela snášet, zůstalo Tereziino přátelství s Bohem pevné. Tyto řádky byly napsány na okraji jejího breviáře, modlitební knížky obsahující žalmy a čtení z hodin Liturgie. Ať už tyto řádky složila sama, nebo se jimi pouze inspirovala, podtrhují její přesvědčení, že utrpení není konečným zlem. Jediným skutečným neštěstím je odloučení se od Boha.
„Všechno” a „Nic”
Na první pohled je význam básně poměrně jednoduchý. Báseň však odhaluje hluboký a výstižný vhled do lidského srdce.
Myšlenka, že naše touhy zůstanou nenaplněny a že budeme trpět absencí dobra, je jednou z obav, které nejčastěji ruší náš klid. Bojíme se, že nebudeme mít dost. Další obavou je, že nás potká nějaké zlo a připraví nás o to dobré, co máme. Tento strach pramení z vědomí změny nebo smrti.
Tereziin verš zasahuje jádro těchto obav jednoduchým veršem: Všechny věci pomíjejí. Víme, že změna je nevyhnutelná, a toto vědomí nás zbavuje zbytečných obav, zda změna přijde. Osvobozuje nás také od potřeby horečně se honit za tím, co pomine.
Nekonečnou prázdnotu lidských tužeb může vyplnit jen to, co je nekonečné. Bůh se nikdy nemění, jak nám říká Terezie, a tak jen On může popřít obavy z nedostatku a ztráty toho, co máme. Pokud naše srdce spočine v Něm, každá touha bude zušlechtěna a naplněna a my budeme vlastnit to, co nikdy nezanikne.
Tato dichotomie mezi nedostatkem a vlastnictvím a přítomností a nepřítomností je v básni patrná z opakování slov „všechno“ a „nic“. Souhra těchto pojmů v básni odráží propletenost utrpení se štěstím v pozemském životě a tajemství toho, jak se jako koneční tvorové můžeme těšit z přebývání nekonečného Stvořitele.
Jak věděla Terezie z Avily, Bůh nám nikdy neslíbil osvobození od pozemského utrpení v tomto životě, pokud přijmeme jeho nabídku přátelství. Místo toho přijímáme životní břemena s radostí a s vědomím, že naše břemeno bude lehčí, protože ho s námi nese náš Stvořitel.
Ačkoli mnozí opovrhují přátelstvím, které vyžaduje trpělivost a vytrvalost, Terezie trvala na tom, že odměna daleko převyšuje náklady. Nakonec nám trpělivost pomáhá dosáhnout dokonalého spojení s Tím, který je naším vším.
Chtěli byste vidět i jiné druhy článků o umění a kultuře? Napište nám své nápady na články nebo zpětnou vazbu na namety@epochtimes.cz
