O přísloví, jež vyzdvihuje schopnost vidět to dobré v každé situaci
Když jsem byla mladá, občas jsme si se sourozenci navzájem vyřizovali účty. Zní vám to povědomě? Rádi jsme si stěžovali na lidi, kteří nám občas znepříjemňovali život. Za normálních okolností by člověk po několika stížnostech mohl cítit uspokojení – o tom přece „ventilování“ je, ne? Ale pokaždé, když to slyšela moje máma, velmi jemně a zcela přirozeně si našla nějakou dobrou věc, kterou řekla o člověku, na kterého jsme si stěžovali.
Byla to úžasná strategie, která funguje dodnes. Nám dětem se tato vlastnost samozřejmě hodně nelíbila, protože prostě neodpovídala tomu, kde jsme se v životě nacházeli. Chtěli jsme si stěžovat, a to bylo vše. Ale můj mozek v té době samozřejmě všechno sledoval a dělal si mentální poznámky.
S přibývajícími lety jsem si této matčiny vlastnosti stále více vážil, až se z ní stal projev úcty. Jednodušší cestou pro rodiče je přece snažit se být svým dětem kamarády, než jim ukazovat neochvějnou lásku a dobrý příklad. Máma se však zachovala správně.
A není to správný způsob života – vidět dobro v situacích, i když se mohou zdát bezútěšné, a vidět dobro v lidech, i když se mohou zdát nepříjemní? Postupem času jsem si uvědomila, že právě o tom je částečně vyšší, zbožná láska. Jde o to, neoplácet urážky a chovat lásku k druhým bez ohledu na to, jak se k vám mohou chovat. Samozřejmě si nemyslím, že to znamená, že byste neměli jednat, když se vám něco nelíbí, ale city ve vašem srdci vůči bližním by neměly zahořknout.
Dlouhá léta mi toto přísloví o schopnosti vidět to dobré v každé situaci, pro které má angličtina básnický obraz o tom, že každý mrak má stříbrný okraj, připadalo podivné, protože popravdě řečeno, spousta mraků opravdu žádné stříbrné okraje nemá. Nějakou dobu jsem s touto otázkou zápasila, až jsem jednou, když jsem letěla letadlem, ucítila, že mi přišla odpověď. Když jste v letadle nahoře na obloze, je vždycky slunečno a modro, a právě tam jsou stříbrné okraje! Někdy jsou prostě za všemi těmi mraky a my je možná nevidíme, ale jsou tam, stále přítomné a zářící. Jak výstižně říká text z časopisu The Dublin Magazine z roku 1840: „Na každém mraku, který pluje po nebi, je stříbrný okraj, jen kdybychom ho mohli vidět.“
Původ přísloví
Ačkoli toto přísloví existuje již po staletí a objevuje se na obou stranách Atlantiku v časopisech, filmech, knihách a podobně, v angličtině se poprvé objevuje v díle Johna Miltona Comus : A Mask Presented at Ludlow Castle (Comus: Maska představená na hradě Ludlow) z roku 1634, kde jsou tyto krásné verše: „Byl jsem oklamán, nebo se v noci objevil stříbrný lem oblaku?“
Charles Dickens se později zasloužil o další popularizaci tohoto slovního spojení, a to díky svému verši z románu Ponurý dům: „Obracím svůj stříbrný okraj směrem ven jako Miltonův mrak.“
Avšak o rok později, v roce 1853, vyšla esej, díky níž se toto přísloví možná definitivně prosadilo v lidové řeči.
„Nezoufej“
Americká spisovatelka Sarah Payson Willis Partonová, jejímž pseudonymem byla hravá „Fanny Fern“, pravidelně přispívala do časopisu Home Journal a publikovala skutečně nezapomenutelný článek. Jmenoval se „Nil Desperandum“, což v latině znamená „nezoufej“.
Ačkoli jsem z důvodu stručnosti chtěla uvést pouze úryvek, je to jednoduše příliš pozoruhodně dojemné a příliš krásné, než abych to mohl zkrátit. (Velká písmena jsou v originále.) Pěkný zážitek:
„NE, NIKDY! Každý mrak má stříbrný okraj a ten, kdo ho utkal, ví, kdy ho má zhasnout. A tak po každé noci, ať je jakkoli dlouhá nebo temná, přijde zlaté ráno. Tvé nejušlechtilejší síly se nikdy nerozvíjejí v blahobytu. Každý koráb může plout po hladké vodě s příznivým větrem; ale je to statečný, zdatný veslař, který vesluje proti proudu, s nepříznivým větrem a bez povzbuzujícího hlasu, kterému se přeje ‚Bůh s tebou‘. Drž hlavu nad vlnami, nenech se stáhnout pod hladinu ani chmurným zoufalstvím, ani slabomyslnou váhavostí. Nedbej na otrávený šíp plíživé zrady, který kolem tebe prosviští od břehu. Jidáš se zaprodal, když zaprodal svého Mistra; a pro něj nesvitlo ráno žádné vzkříšení!
Je chvályhodné bojovat se statečným srdcem, zatímco zbabělá malomyslnost se obrací roztřeseně zády. Nenech si zdát o slově ‚vzdát se‘! Když se jedna lidská slabost za druhou láme nebo se pod tebou ohýbá, opři se o ‚Skálu věků‘. Velký tvůrce tě nechává projít pecí, ale jen proto, aby tě očistil. Oheň tě může sežehnout, ale nikdy tě nepohltí. A přesto tě On označí za ‚ryzí zlato‘. Úzká stezka může být trnitá pro tvá citlivá chodidla, ale za ní leží ‚země zaslíbená‘! Očima víry lze spatřit oblaka naděje; tvá ruka je teprve musí uchopit; tvé oči se z vrcholu hory budou kochat zelenými pastvinami a tichými vodami pokoje. Však odložíš svou zaprášenou zbroj, zatímco jemný vánek bude ovívat tvé spánky. Nil desperandum!“
Když se podívám na oblohu a vidím stříbrné obrysy (ve dnech, kdy se nám, obyčejným smrtelníkům, ukazují), vzpomenu si na svou maminku a její příklad, který si navždy ponesu s sebou.
Nil desperandum! Nezoufejte! Každý mrak má totiž stříbrný okraj. Jen ho možná nevidíme.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
