Kde jsou velcí básníci a vědci? Kde jsou osobnosti jako Maria Montessori, první italská lékařka, která dosáhla velké slávy jako reformní učitelka? Co je třeba udělat, aby ve společnosti vyrostli velikáni jako Goethe, Mozart a da Vinci?
Rakouský badatel v oblasti dětství a spisovatel Michael Hüter vedl v rámci filmového projektu rozhovor s Prof. Dr. Geraldem Hütherem na toto zajímavé téma. Z jejich rozhovoru o úspěchu lidského bytí rychle vyplyne, že bez lásky, a to bezpodmínečné, to nejde. Lidstvo je totiž stále méně láskyplné.
Potenciál rodin
„Čím více se lidé snaží ovládat svět, tím více se stává bez lásky,“ říká Hüther při pohledu na dnešní společnost. Neurobiolog se však nezabývá mocí elit, ale mocí, která se projevuje i v té nejmenší společenské buňce – v rodině.
Michael Hüter na příkladu Italky Marie Montessoriové ilustruje, jak velký je potenciál rodiny. Již ve svých sedmi nebo osmi letech vyjádřila Maria své přání stát se lékařkou. To bylo jedinečné, protože v Itálii v té době nebyly žádné lékařky, takže neměla žádný vzor. V té době bylo nemyslitelné, aby žena v zemi studovala medicínu. Jak však Hüter dále popisuje, Mariina matka vzala dceřino přání velmi vážně – a to s velkým úspěchem. V roce 1896 vystudovala medicínu a stala se první italskou ženou, které bylo oficiálně povoleno vykonávat lékařskou praxi.
Z Hütherova pohledu je zásadní, aby rodiče své děti bezpodmínečně milovali. Ale co je to láska? Hütherova definice zní takto:
„Láska je bezpodmínečný zájem o naplnění druhých.“
Kdyby toto brala v úvahu společnost, učitelé, rodiče a všichni ostatní, každý by se mohl svobodně rozvíjet podle svých zájmů a dispozic. Děti by si pak zachovaly svou vlastní subjektivní radost z objevování. „Jsem také přesvědčen, že jediný způsob, jak se lidé mohou naučit, a tedy trvale naučit, jak něco funguje, je hravé experimentování,“ říká Hüther.
Děti podle šablon
Ve většině případů je však realita zcela jiná. Dětem je neustále říkáno, co mají a nemají dělat. I když to dospělí neříkají jasně, cítí tlak očekávání dospělých.
„Současný svět, ve kterém vychováváme naše děti, se stal velmi, velmi nelaskavým,“ vysvětluje profesor.
Ne všichni rodiče jsou schopni projevit svým dětem tento zvláštní druh zájmu, aby se mohly svobodně rozvíjet. Místo toho se soustředí na to, aby vše fungovalo a aby si děti později našly svou cestu. Rodiče chtějí, aby jejich děti byly úspěšné a realizovaly to, co mají jejich rodiče v úmyslu.
„Proto nejpozději ve dvou nebo třech (letech) začnou dítě tlačit do formy, která se automaticky vytvoří, když máte určité představy,“ upozorňuje Hüther. Řečeno ještě jasněji: dělají z dítěte objekt svých vlastních očekávání.
Strach a jeho důsledky
Pokud se dítě nemůže svobodně rozvíjet a místo toho musí stále více naplňovat očekávání druhých, vede to podle Hüthera k nesoudržnosti v mozku. „To znamená, že máte problém a nevíte, jak ho vyřešit.“
Nespecifické vzrušení by se rozšířilo i do hluboko uložených oblastí, které jsou zodpovědné za regulaci tělesných procesů. To pak vyvolává to, čemu se říká strach – strach z toho, že se mamince nezavděčíte a nesplníte očekávání, která jsou na vás kladena.
Na konci tohoto procesu je člověk, který je opatrný a chce mít vše pod kontrolou, tedy lidé, kteří chtějí ovládat svůj strach, a také „hodné děti“, které dělají vše, co se jim řekne. Děti, které ztratily svou původní vitalitu, radost z objevování a touhu tvořit.
Tímto způsobem jsou děti zbaveny prostoru zkoušet věci. Nejsou pak schopny rozvíjet potřebné dovednosti a schopnosti, varuje profesor.
Překážky podporují vývoj dítěte
„Když mi všechny kameny v životě odloží, nenaučím se, jak je překonat,“ říká Hüther. Později v dospělosti se to projevuje tím, že člověk padá přes každý malý kámen a stále se bojí, protože nezvládá nároky života.
Dospělí opakují stejnou chybu u vlastních dětí. „Snaží se dítěti pomoci, aby neklopýtalo, z dobrého úmyslu, a zapomínají, že klopýtání je nezbytným předpokladem k tomu, aby se naučilo chodit.“
Od funkčnosti ke skutečnému rozvoji
V dnešní době se do popředí dostává funkčnost člověka. Ve světě, který je postaven tak, že vše musí vždy perfektně fungovat, jsou lidé jako Maria Montessori, Leonardo da Vinci nebo Albert Einstein k ničemu.
Podle Hüthera jsou lidé vychováváni k udržování plynulosti ekonomických procesů nebo jiných postupů prostřednictvím „tréninku a drezúry“. „V tomto světě není pro tvrdohlavé lidi místo, a proto se proti nim vyloženě bojuje.“ „Katastrofa“ podle jeho názoru.
Na druhou stranu je toto období velmi významné: „V současné době prožíváme závěrečnou fázi tohoto starého systému, v němž se lidé opakovaně navzájem objektivizovali.“
Pro Hüthera je již nyní zřejmé, že to nejsou „experti“ a politici, kteří se sami zabývají „nějakými teoriemi a idejemi“, kdo obrací směr. Svět mohou změnit jen ti, „které jsme do toho ještě jako děti nezapojili“.
Rodiče nyní mohou najednou doprovázet dítě do života, který jim ukazuje, „jaký by mohl být, kdybyste se ho neúčastnili“ – je to „neuvěřitelné štěstí“, které si většina rodičů ani neuvědomuje.
Rozhovor je součástí filmového projektu „Velký mýtus – rodičovství a výchova“, který připravil výzkumník dětství Michael Hüter. Vzhledem k důležitosti obsahu zveřejnil tento rozhovor „LÁSKA. bezpodmínečně“ s předstihem, celý a zdarma na svém kanálu na YouTube.
–etg–
