Komentář
Vyrůstali jsme v chudobě, ale uvědomil jsem si to až v dospělosti. Vždycky jsme na tom byli o něco lépe než mnozí jiní lidé v karavanovém kempu nebo bytovém komplexu. Nebyli jsme na sociálních dávkách a pili jsme mražený džus z koncentrátu, nikdy ne Kool-Aid (oblíbený americký ochucený nápoj, pozn. překl.). Máma z toho dělala velkou vědu.
Od šesti let jsem měl vlastní klíče a každý den jsem se po škole vracel do prázdného bytu. Takovéto samostatné a samotné děti, to bylo tehdy běžné. Později jsem se dozvěděl, že moje generace (generace X) byla tou nejméně vychovávanou. Byla to první generace, kde oba rodiče pracovali, a trpěla vysokou mírou rozvodovosti.
Moje generace na tom byla také statisticky nejhůře. Teenageři v 90. letech měli nejvyšší míru kriminality, užívání drog a těhotenství. Měli jsme ale štěstí, že jsme byli poslední generací, která měla volný čas na objevování světa s kamarády – podstatu dětství.
Máma opustila tátu, když jsem byl malý, a pracovala nejméně v jednom zaměstnání, často ve dvou. Ji si moc nepamatuji, ale pamatuji si, jak jsem se toulal venku s ostatními nespoutanými dětmi.
Bourali jsme na kolech, rabovali zahrady, hráli si s ohněm a možná ještě horší věci, ale kromě toho, že jsme se dostávali do větších problémů než předchozí generace, jsme měli normální dětství. Společně jsme si vymýšleli nekonečné hry. Některé hry, například stavění pevností, nám dodaly sebedůvěru, abychom se v dospělosti pokusili stavět větší věci. Jiné hry, jako třeba honěná na kolech, nám přinesly šrámy na kolenou a dlaních.
A co je nejdůležitější, stejně jako každá předchozí generace jsme se naučili, jak být spolu, jak si dávat a brát, jak se hádat a odpouštět. Naučili jsme se orientovat ve skutečném světě a řešit skutečné vztahy. Možná jsme ostatní rošťáky, se kterými jsme si hráli, neměli vždycky rádi, ale věděli jsme, že bez nich bychom přišli o nejpodstatnější zdroj zábavy. Dnešní děti takovou realitu ztrácejí. Dokážou se zcela zaměstnat jen svými palci a nepřetržitým proudem elektromagnetického záření.
Byli jsme zanedbáváni, ale ne cíleně. Na dnešní děti jsou nasazeny technologické společnosti s miliardovými obraty a jejich platformy sociálních médií a her. Tyto obrovské digitální prostory lapají vzácné dny dětství a kradou samotné stavební kameny představivosti a sociální inteligence.
Rodiče to dnes tolerují, protože žijí v neustálém strachu z toho, co by se mohlo stát dětem ponechaným venku bez dozoru. Mohou litovat času, který jejich děti tráví doma u zařízení, ale trpce se utěšují tím, že jejich dítě je doma a většinou v bezpečí.
Koneckonců počet těhotenství mladistvých klesá, užívání drog mladistvými klesá a rovněž tak násilí mezi mladistvými. A i když se některé trestné činy celkově zvýšily, míra kriminality mladistvých se snížila. Ale čas strávený hrou venku – a tato kriticky důležitá nestrukturovaná společenská hra – se také snížil. Mezitím se zvýšil výskyt obezity, cukrovky, vývojových problémů, depresí, úzkosti a sebevražd.
Skutečné škody způsobené dramatickými změnami v dětství se teprve ukáží. A někteří tvrdí, že budou zničující. Děti ztratily velkou část základní odolnosti a osobních schopností, které měly všechny předchozí generace. Výrazně také pokleslo jejich štěstí.
Naštěstí se děti snadno učí a rychle se rozvíjejí. Musíme jen najít způsob, jak jim vrátit pořádné dětství, kde se naučí, jak se vypořádat se sebou navzájem a se všemi nárazy a modřinami, které jim život připraví. A ve srovnání s mou generací by se hodilo i trochu více výchovy – a méně hraní si s ohněm.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.