Dnes si připomínáme tragické události vpádu vojsk Varšavské smlouvy na tehdejší Československé území. Pamětníci se v rámci kampaně Můj 68, který připravil odbor strategické komunikace státu, podělili o své autentické vzpomínky.
„Moje máma byla v osmém měsíci, a když přijely tanky, začala předčasně rodit. Táta ji i mě vezl trabantem do porodnice. Na každé křižovatce stáli ruští vojáci a mířili na nás samopaly. Táta byl pološílený, já skrčený na zadní sedačce. Pak jsme jeli za babičkou, pracovala v novinách. Pustili nás do obrovského sálu s rotačkou, kde běhala spousta lidí a připravovala vydání. Okna do ulice byla vystřílená, zvenku začali Rusáci pálit do stropu. Všichni padli k zemi, táta mě chránil svým tělem před padající omítkou,“ vzpomíná v jednom z příspěvků, které pro kampaň vznikly, Jiří. Tehdy mu byly tři roky.
„Na mezi u silnice seděl starší kapitán, a když jsem ho míjel, zastavil mě a vyprávěl, že tady byl v pětačtyřicátém jako mladý kluk, lidi ho vítali a radovali se a dneska po něm plivou. Vysvětlil jsem mu, že tenkrát přijel jako osvoboditel, ale dnes jako okupant. Vytáhnul pistoli, natáhnul závěr a řekl mi ,měl bych tě teď zastřelit‘, tak jsem mu odpověděl, ať dělá, co myslí a co umí. Otočil jsem se a šel pryč. Po pár metrech jsem se s obavami otočil a ten voják seděl s hlavou v dlaních a brečel. To si budu pamatovat do smrti,“ vzpomíná pplk. v. v. Petr Mrázek, rehabilitovaný voják.
Dalším pamětníkem je Jiří Gebert, který byl svědkem zastřelení dvou chlapců sovětskými vojáky v Podolí. Svůj příběh vypráví ve videu Jak se dozvěděl o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa?
Pana Zdeňka stál rok 68 téměř vlastní život. „Na Vinohradské ležel převrácený hořící náklaďák. Ozvala se dávka ze samopalu a já padl s kamarádem Láďou na zem a začal se modlit. Doplazili jsme se do bezpečí na roh Španělské ulice, oba špinaví a vystrašení. Brečel jsem a vůbec jsem se za to nestyděl,“ sdělil na účtu X Odboru strategické komunikace státu.
Otec paní Heleny pomáhal přetáčet směrovky, aby sovětští vojáci zabloudili.
„Tatínek chodil s kolegy přetáčet směrovky, aby okupanti zabloudili. V den, kdy vjeli do Uherského Hradiště, natáčel jejich příjezd. Jako dítě jsem je sledovala a maminka mě strhla k zemi, protože nám mířili přímo do oken. Okupace změnila život celé naší rodině. Otec přišel po prověrkách o práci a skončil v maringotce na stavbě dálnice, maminka měla pozastavený plat na mnoho let, já jsem měla problém dostat se na jakoukoli školu,“ vzpomíná paní Helena.
Kampaň Můj 68 byla zahájena 20. srpna projekcí na budovu sídla vlády se slovy: Jdi domů, Ivane! Go home, Russia! Jde o spolupráci s projektem Dárek pro Putina, který se věnuje ruské okupaci na Ukrajině.
„Na dějiny se díváme očima jednotlivce. I proto, že autentické příběhy a emoce otevírají prostor pro empatii. A skrze ni ukazují tehdejší události také těm, kteří je nezažili, což už dnes nejsou jen mladí lidé, ale i lidé ve středním věku. Může to být cesta, jak lépe porozumět naší společnosti jako celku, inspirace, jak si upevnit vlastní vnímání svobody jakožto důležité hodnoty nebo jak nahlížet osudy lidí, kteří dnes prožívají několik stovek kilometrů od našich hranic něco podobného,“ říká Jozef Dobrík, pod jehož kreativním vedením kampaň vznikla.
