Podíl Čechů řadících se k levici zaznamenává od roku 2013 klesající trend, zatímco druhý „tábor“ roste, vyplývá to z nedávno publikovaného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Odborníci ale upozorňují jak na problematické určení pojmů, tak na samotnou nejednoznačnost u českých politických stran.
V posledním takovém průzkumu na otázku „V politice lidé někdy hovoří o pravici a levici. Kam byste se sám zařadil na této stupnici?“ odpověděla zhruba čtvrtina dotázaných, že se kloní spíše k levici. K pravici se klonilo přes 38 % respondentů, ke středu skoro 28 % a necelých 8 % nevědělo.
Mají ale lidé v ČR jasno v tom, co znamená pravice a co levice? Zeptali jsme se sociologa z Univerzity Karlovy Rostislava Gramskopfa.
„U nás je levice bohužel mnohdy spojována s nešťastnou historií komunistické nadvlády. Mohou za to dlouhá léta od roku 1948 do roku 1989 s krátkým intermezzem rozvolnění v 60. letech 20. století. Komunismus jako takový, resp. ta podoba, která byla reálně u nás, na dlouhou dobu zastínila možnou a věcnou diskusi o tom, jak by levice mohla vypadat jinak, kdyby neměla být komunismem anebo reálným socialismem. Pravice je pak spojována s jiným extrémním pólem. A tím jsou různé formy fašismu. Obě krajní polohy a jejich sentiment znesnadňují jakoukoliv věcnou diskusi nad tím, co je levicí a co pravicí. Navíc se zdá, že v době hybridní politiky (zde využívám pojmu od Jana Kellera) jsou pojmy ještě více nejasné,“ říká Gramskopf.
Ačkoliv při pátrání po definici levice a pravice najdeme u mnoha zdrojů vyhýbavost, zmiňování nejednoznačnosti a historického vývoje, Jiří Vinopal z UK a Sociologického ústavu Akademie věd ČR v časopise Naše společnost vydaného CVVM v roce 2003 přes zmíněné překážky říká: „Levičák je proto stále
ještě označení člověka, prosazujícího – mimo jiné – co nejširší oblast sociálních jistot, které by měly
zabezpečovat stát, zatímco pravičák je nejčastěji označení pro člověka, který by státní paternalismus
co nejvíce omezil a starost o svůj osud by ponechal v maximální možné míře na každém jednotlivci.“
Jako další vodítko z rozdělení škály uvádí sadu výroků:
Levicově orientované výroky:
- Stát má usměrňovat rozvoj hospodářství;
- Stát má zaručit, aby každý, kdo chce pracovat, dostal práci;
- To, co společnost vyprodukuje, musí být rozděleno tak, aby nebyly příliš velké rozdíly mezi
bohatými a chudými; - Hlavním úkolem vlády je řešit otázky nezaměstnanosti a sociálních jistot občanů.
Pravicově orientované výroky:
- Stát má lidem zabezpečit jen nutné životní minimum, jinak se každý musí postarat sám o sebe;
- Stát nemá jednotlivce omezovat, má jen vytvářet podmínky při uplatnění jeho práv a svobod;
- Velikost soukromého vlastnictví nesmí být nijak omezována;
- Co nejvíce státního vlastnictví by mělo přejít do soukromých rukou;
- Stát má hospodářským podnikům umožnit co největší samostatnost.
Při rozdělení na levici a pravici operují mnozí odborníci i s pojmy vztahujícími se k tradicím a tradičním hodnotám a v tomto smyslu se tedy (ze současného společenského pohledu) konzervativci řadí spíše k pravici a progresivisté spíše k levici.
Průzkum CVVM ukázal, že převážně do levé části spektra se řadí voliči KSČM, mírný převis levicové orientace nad pravicovou se objevuje i mezi voliči ANO. Voliči hnutí SPD jsou prakticky vyrovnaně zastoupeni v levé i pravé části spektra s poměrně vysokým zastoupením středu. Výrazně pravicově orientováni jsou pak především příznivci koalice Spolu. Jen mírně pravicová orientace nad levicovou převládá u těch, kdo preferují hnutí STAN či Piráty.
Jak na pravolevé škále situovat stávající strany, jejich programy a jejich politickou praxi?
„Když pominu v současnosti mimoparlamentní a na hraně volebního kvora jen díky koaličnímu propojení s částí protestního hnutí proti Fialově vládě v rámci STAČILO balancující KSČM a stejně tak mimoparlamentní, programově i personálně vyrabovanou šmardovskou SOCDEM, klasická levice u nás v podstatě neexistuje. Tu v minulosti představovala ČSSD za Zemana a ještě i za Paroubka, ale tahle klasická levice v programovém a politicky praktickém smyslu zmizela dřív než samotná značka ČSSD,“ podává svůj pohled Jan Červenka, který v CVVM zmíněné průzkumy zpracovává.
„Pragmatickým posunem vlevo prošlo hnutí ANO Andreje Babiše, což mu dovolilo převzít bývalé voliče sociální demokracie a částečně i komunistů, ale klasifikovat ANO jako ‚levicovou stranu‘ nelze ani omylem. Piráti nebo Zelení ve většině evropských států jsou pokládáni za liberální levici, ale ti naši se vůči ‚levici‘ nejen verbálně, ale i fakticky silně vymezují, přičemž jak jedni, tak druzí participovali či stále participují ve vládní koalici s pravicovými liberály, takže s klasickou levicí nemají taky nic společného. SPD se podobně jako ANO z klasické pravolevé škály dost vymyká, STAN je podobně neuchopitelný a subjekty tvořící koalici SPOLU samy sebe hodnotí jako pravici – a tak je vnímají vesměs i jejich voliči. V minulosti se na pravici výrazně situovali i voliči STAN a dokonce i Pirátů,“ popisuje parlamentní strany a uskupení Červenka.
