Příjemný, ještě relativně teplý pondělní říjnový večer v Praze náhle protnula svým tancem smrt. Ne, nebojte se, nedošlo k žádné tragédii, tedy alespoň doslova v tu chvíli ne. To jen velmi sebevědomě nakráčela do Obecního domu „zubatá“ z pera Franze Liszta v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Záznam:
Skladba Tanec smrti využívá melodii Dies irae z gregoriánského chorálu a skladatel často pracoval na různých jejích verzích, neboť jej smrt údajně fascinovala. I když se smrt uvedla rázně, nechala umírajícímu čas na to, aby rekapituloval celý svůj život. Někdy si spolu možná i notovali.
Dílo koncipované pro klavír a orchestr, stejně jako i následující skladby, dirigoval Jonathan Darlington, rodák z Anglie s bohatým portfoliem angažmá, člen britské Královské hudební akademie a nositel francouzského titulu Rytíř umění a literatury. Za klavír usedl Marc-André Hamelin, kanadský rodák s proslulou technikou.
Na temnotu prostupující první skladbu navázal Ravelův Koncert D dur pro klavír levou rukou a orchestr, který autor napsal na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, jenž během první světové války přišel o pravou ruku.
Levá ruka, která na klavíru přirozeně „obhospodařuje“ spíše hlubší spektrum tónů, se nejdříve musela vypořádat s tím, že je v tom sama. Brzy však zjistila, že plout po všech klávesách lze i bez pravé. A poté, co se osmělila, předváděla různé variace temp, metra a rytmů. Hamelin tak po právu sklidil před první polovinou koncertu velký potlesk, po kterém přidal i Debussyho.
Závěr koncertu korunovala Beethovenova pátá symfonie, aneb „Osudová“, kterou věnoval svému příteli a mecenáši, šlechtici z českých zemí, Josefu Františku Maxmiliánovi knížeti z Lobkowicz. Čtyřvětá klasika vyvedla posluchače od temnoty ke světlu, v určitém smyslu podobně, ale zároveň jinak než Ravelova skladba.
