Komentář
Čtenář mi nedávno připomněl, že oficiální název Severní Koreje je Korejská lidově demokratická republika. Tento hořce ironický název Severní Koreje byl použit i jinými totalitními státy. Německá demokratická republika byl oficiální název východního Německa. Genocidní vláda Pol Pota v Kambodži byla známá jako Demokratická Kampučia. Komunistický režim Jižního Jemenu, který se odtrhl, se nazýval Jemenská lidově demokratická republika.
Víme od těch, kteří uprchli ze Severní Koreje, že i přes jejich extrémní utrpení jim říkají, že žijí v nejlepší zemi na světě. Jak vysvětluje F. A. Hayek ve své knize Cesta k nevolnictví: „Pokud je pocit útlaku v totalitních zemích obecně mnohem méně akutní, než si většina lidí v liberálních zemích představuje, je to proto, že totalitní vlády dosahují vysoké míry úspěchu v tom, že lidi přimějí myslet tak, jak si to přejí.“
Americká identita je postavena na svobodě. V jednom průzkumu 91 % Američanů uvedlo, že svoboda je jejich nejdůležitější hodnotou. V jiném průzkumu 91 % Američanů řeklo, že „právo volit je pro národní identitu buď extrémně, nebo velmi důležité“. Pokud jde o zachování svobody, 94 % se vyjádřilo, že „Ústava USA je důležitá pro ochranu jejich svobody a práva“.
Rozumní lidé by se mohli obávat, zda většina Američanů skutečně chápe pravý význam svobody. Kolektivisté úspěšně přiměli lidi věřit, že demokracie je synonymem svobody. Někteří jednotlivci skutečně věří, že bráněním naší demokracie chrání svobodu. Zaměnili klasický liberální ideál svobody s tím, co Hayek nazval politickou svobodou, „účastí lidí na výběru jejich vlády, v legislativním procesu a v kontrole administrativy“.
Volby však nezaručují, že se společnost posune směrem k minimalizaci „násilí nebo jeho škodlivých účinků“. Hayek nás vyzývá, abychom si pamatovali, že „jsme viděli miliony lidí, jak se volili do úplné závislosti na tyranovi, [a] naše generace pochopila, že volba vlastní vlády není nutně zárukou svobody“.
Ve své práci Ústava svobody z roku 1960 Hayek popisuje, jak „částečné uskutečnění ideálu svobody“ bylo tím, co „umožnilo úspěchy [západní] civilizace“. Pokračuje s tímto varováním: „Musíme doufat, že zde ještě existuje široká shoda na určitých základních hodnotách. Ale tato shoda již není explicitní; a pokud mají tyto hodnoty opět získat sílu, je naléhavě potřeba komplexní přehodnocení a obhajoba.“
V roce 2024 můžeme konstatovat, že široká „shoda“ na ideálu svobody už není.
V Ústavě svobody Hayek vysvětlil, že termíny „svoboda“ a „volnost“ používá zaměnitelně. Přitom jasně rozlišuje dvě různé podoby svobody: klasický liberální ideál svobody od nátlaku a kolektivistický ideál svobody od nutnosti. Vysvětluje, že tyto dva ideály nemohou logicky nebo morálně koexistovat. Jakmile se svoboda od nutnosti stane obecným cílem, požadavky na přerozdělování bohatství se stanou normou.
Klasický liberální ideál svobody od nátlaku znamená, že jednotlivci mají autonomii dělat rozhodnutí a realizovat osobní plány, místo aby byli nuceni činit rozhodnutí na základě svévolných rozhodnutí jiných. V Cestě k nevolnictví Hayek vysvětluje, že svobodná společnost závisí na ctnostech „nezávislosti, sebeúcty a ochoty nést rizika, připravenosti hájit vlastní přesvědčení proti většině a ochotě dobrovolně spolupracovat se svými sousedy“.
Kolektivistický ideál svobody od nutnosti eroduje tyto ctnosti. Podle Hayeka znamená svoboda od nutnosti „vysvobození z donucení okolnostmi, které nevyhnutelně omezují rozsah volby nás všech“.
Jak Hayek píše v Ústavě svobody, ideál svobody od nutnosti znamená, že politici tvrdí, že činí nemožné – „uspokojit naše přání“. Hayek vysvětlil, jak svoboda od nutnosti vyžaduje, aby úřady vykonávaly moc donucení k omezení osobní svobody. Jednotlivci mají tendenci se podřídit, když jejich prostředí nebo okolnosti jsou kontrolovány někým jiným, což je nutí jednat způsoby, které slouží cílům někoho jiného.
Hayek zazvonil na poplach v Cestě k nevolnictví: „Není žádné pochyby, že slib větší svobody se stal jednou z nejúčinnějších zbraní socialistické propagandy a že víra, že socialismus přinese svobodu, je opravdová a upřímná“.
Pochybování o dobrých úmyslech politiků je rozumné, ale pochybování o úmyslech našich sousedů, kolegů a členů rodiny je kontraproduktivní. Představme si budoucnost, ve které se klasické liberální ideály svobody od nátlaku opět stanou hlavním proudem. Pokud se to stane, bude to proto, že naši „sousedi“ změnili názor. Jak Hayek uvádí v Cestě k nevolnictví, mnoho lidí, které známe, „by se stáhlo, kdyby se přesvědčili, že uskutečnění jejich programu by znamenalo zničení svobody“.
Reakce by mohla začít, když naši dobrosrdeční sousedé pochopí zlo nátlaku. Jak Hayek zmiňuje v Ústavě svobody: „Nátlak je zlo právě proto, že takto eliminuje jednotlivce jako myslící a hodnotící osobu a činí ho pouhým nástrojem pro dosažení cílů jiného.“ Rozsah osobních rozhodnutí se eroduje základními způsoby – jaká univerzita vás přijme, jaká povolání jsou pro vás dostupná, jaké auto si můžete pořídit, jak budete vytápět svůj domov, atd. Nátlak na jednotlivce, aby někdo jiný byl osvobozen od nutnosti volby, nikdy nepřinese svobodu.
Hayekovo varování je silnou připomínkou důsledků našeho zmatení.
Jakmile je připuštěno toto ztotožnění svobody s mocí, neexistuje žádná hranice sofismatům, kterými lze lákavost slova „svoboda“ využít k prosazení opatření ničících individuální svobodu, ani žádný konec trikům, jimiž lze lidi ve jménu svobody přesvědčovat, aby se své svobody vzdali.
Neměli bychom jen ukazovat prstem na politiky. Někteří lidé nepotřebují mnoho přesvědčování, aby svou svobodu obětovali. Hayek vysvětluje, že „existují lidé, kteří si neváží svobody, o kterou nám jde, kteří nevidí, že z ní čerpají velké výhody, a kteří se ji budou ochotni vzdát, aby získali jiné výhody“. Pro tyto lidi „může být nutnost jednat podle vlastních plánů a rozhodnutí vnímána jako spíše břímě než výhoda“.
Autoritáři nevnucují socialismus shora dolů; vítá jej mnoho lidí zespodu nahoru.
Pokud jsme zmatení tím, proč naši sousedé věří tomu, co považujeme za hrubou propagandu, neměli bychom být. Anaïs Nin ve své novele Svádění Minotaura sděluje: „Nevidíme věci takové, jaké jsou, vidíme je takové, jací jsme.“ V tomto případě, pokud někteří považují svobodu za břímě, budou přesvědčeni sofistickými argumenty, které podporují jejich pohled.
Tito lidé jsou snadno přesvědčeni, že přerozdělování bohatství – zejména pokud to pro ně znamená výhody a je to schváleno zvolenými úředníky – znamená větší svobodu. Poté budou perverzně oslavovat jako prospěšné pro společnost každý návrh, který omezuje svobodu jednotlivců v řízení jejich vlastního chování. Ústavní záruky, které omezují moc vlády, budou pak definovány jako překážky svobody a demokracie.
Hayek napsal: „Úkolem politiky svobody musí… být minimalizovat donucení nebo jeho škodlivé účinky, i když je nemůže zcela eliminovat.“ Když ideál skutečné svobody od nátlaku přestane být společným cílem společnosti, historie nás učí, že nepředstavitelné hrůzy mohou být na dosah.
Z Amerického institutu pro ekonomický výzkum (AIER)
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
–ete–
