Během pondělního večera se nesly Rudolfinem méně známé, avšak krásné skladby z per francouzských skladatelů, které skvěle dobarvil i korunoval soprán Kateřiny Kněžíkové.
Jako první zazněla symfonická báseň Julese Masseneta Visions, jejíž vznik byl inspirován Franzem Lisztem. V rámci skladby se střídaly meditačně-éterická atmosféra s dramatickou.
Poslední minuty pak přinesly překvapení a otáčejí se hlavy v publiku. Zajisté jste zvědaví… Představte si, že sedíte a pozorujete orchestr. Ten najednou přestane hrát, ale hudbu slyšíte dál – harmonium, teskné housle, harfa, a po chvilce i něžný soprán.
V dnešní době si leckdo v publiku mohl myslet, že jde o reprodukovanou pasáž. Zvědavci otáčeli hlavy, pídíce se, odkud ten krásný zvuk vychází – zřejmě z balkonu, neboť mnozí na balkoně se dívají dozadu. A opravdu… Šlo totiž o záměr autora, aby „off-stage“ část orchestru nebyla vidět. Publikum tak může nabýt další rozměr v pochopení díla.
Tato „hra“ s publikem byla velmi příznačná, neboť i projev hostujícího dirigenta Roberta Jindry v sobě po celý večer kloubil hravost se sebevědomou důstojností.
V první polovině programu ještě zazněly okouzlující písně Henriho Duparca, které korunovala svým hlasem Kateřina Kněžíková. Mimochodem, jedna z písní, Phidylé, nese i název alba sopranistky oceněného BBC Music Magazine Award, které natočila právě s Jindrou a Janáčkovými filharmoniky z Ostravy.
Ve Phidylé se zpívá i o vlčích mácích, které, ať už se záměrem nebo ne, měly v ten den svoji symbolickou roli ve Dni válečných veteránů. Píseň samotná je však poetickou procházkou letní přírodou.
„Měkká tráva láká ke spánku ve stínu topolů, na svazích u mechových pramenů, kde na loukách tisíce rostlin raší a v černých houštinách se ztrácejí,“ začíná píseň.
„Ale až se slunce na své dráze skloní a žár jeho opadne, tvůj nejkrásnější úsměv a nejsladší polibek mě za čekání odmění,“ těšil se Duparc.
Ve druhé polovině orchestr předvedl Bizetův Řím, který vzešel z jeho studijního pobytu v italské metropoli. Ve čtyřech větách měly možnost předvést se všechny části orchestru, což dirigent a také diváci náležitě odměnili uznáním.
Hudebně skladba skvěle navázala na předchozí program, neboť se v ní jakoby střídalo snění s dramatem a hravostí. Závěr pak patřil mohutnosti plné energie.
