Komentář
Nedaleko Atlanty, jednoho jarního dne v roce 1990, jsem seděl venku pod velkým stanem spolu s desítkami dalších lidí u stolů, každý s telefonem před sebou.
Bylo mi šest let, když se spojení propojilo s chlapcem na druhém konci linky, který zněl jako někdo mého věku.
Neměl jsem žádnou jinou představu o tom, kdo to byl. Nevěděl jsem, na co se ho ptát, ale věděl jsem, že se děje něco důležitého, protože moji rodiče byli velmi nadšení.
Dozvěděl jsem se, že chlapec na druhém konci linky pochází z východního Berlína. Mluvil anglicky s přízvukem, ale rozuměl jsem mu jasně.
Možná s nějakou pomocí jsem se ho zeptal: „Co se u vás změnilo?“
„Můžeme navštěvovat rodinu na druhé straně města,“ odpověděl.
Pamatuji si svou tehdejší zmatenost. Přemýšlel jsem: jaké místo by mohlo zakazovat člověku navštěvovat svou rodinu? I když jsem často slyšel, jak se rodina mého otce tvrdě snažila emigrovat z Polska do Spojených států, pro mě to byl stále cizí koncept. Jak se mohla společnost stát tak represivní a lidé tak utlačovaní, že přejít město bylo nemožné nebo se rovnalo velkému činu vzdoru?
Mnoho lidí dnes nemá o nic větší představu než já v šesti letech o tom, jak tuto – a tisíce dalších ztracených příležitostí, nelidských ponižování a nepředstavitelných nespravedlností – formovaly náš svět v době vrcholu komunismu. Desetiletí po pádu Berlínské zdi a kolapsu komunismu v Evropě mnozí tyto události považují za vzdálenou historii – pokud si je vůbec pamatují. Ale duch autoritářské kontroly nás stále pronásleduje, připraven nás ovládnout, pokud nebudeme bránit naši svobodu před, jak je nazval nositel Nobelovy ceny F. A. Hayek v úvodu své knihy Cesta do otroctví, „socialisty všech stran“.
Každý je obětí
Když přemýšlíme o tyranii komunistického režimu, často si představujeme velké hrůzy: nucené hladovění, pracovní tábory a popravy bez soudu.
Je naší povinností tyto oběti připomínat a vzdát hold jejich obětem. Organizace Victims of Communism Memorial Foundation (Nadace Památníku obětí komunismu) odhaduje, že po celém světě zahynulo 100 milionů lidí kvůli represím spojeným s komunistickými režimy.
Tento oprávněný důraz na úmrtí znamená, že přehlížíme menší, ale přesto kumulativní důsledky státního velení a kontroly každého detailu života, které ovlivňují celé generace způsoby, které nikdy plně nepochopíme.
Mnoho lidí si vybaví Stalinovy čistky proti ruské pravoslavné církvi, které měly na svědomí smrt desítek tisíc lidí a snížily počet kostelů z 50 000 na pouhých 500 v roce 1939. Mnohem méně lidí si však vzpomene na ateismus vnucovaný komunisty v Československu, který přispěl k tomu, že je dnes Česká republika jednou z nejvíce sekulárních společností na světě. Tento společenský stav je spojen s klesajícím počtem sňatků, nižší porodností a obecnou nedůvěrou ve společenské instituce (náboženské i sekulární).
Toto jsou skryté důsledky komunismu a jeho oběti sahají daleko za zavražděné mučedníky a slavné disidenty, které si historie pamatuje.
V 50. letech v Polsku byl můj dědeček, sedlář, vyslýchán s jasným světlem namířeným do tváře za „zločin“, že koupil kus kůže z nedalekého města. Moje babička musela stopovat do věznice, aby ho vyzvedla, a poté začali plánovat odchod z jediného domova, který kdy znali, aby začali lepší život ve Spojených státech. V Polsku nebylo možné žít pokojný a naplňující život bez vstupu do komunistické strany, kterou nenáviděli.
Členství v komunistické straně bylo jediným způsobem, jak se moji prarodiče mohli kvalifikovat k získání auta, nebo spíše na zařazení na desetiletý čekací seznam na potenciální auto. Jejich přítel, dobře propojený diplomat ve Varšavě, měl auto na každý den v týdnu.
Řekněte středoškolačce s nálepkou Che Guevary na jejím MacBooku, že si nemůže pořídit auto, a možná přehodnotí svůj politický idol. To ovšem za předpokladu, že už neslyšela o stovkách lidí, které Guevara popravil.
Pravá podstata komunismu
Povrchní lákadlo komunismu spočívá v odstranění chudoby tím, že všichni členové společnosti budou mít stejnou materiální základnu.
Ďábel se však skrývá v detailech. Marxův Komunistický manifest jasně vysvětluje, jak toho dosáhnout: „Teorii komunistů lze shrnout do jediné věty: Zrušení soukromého vlastnictví.“
Komunismus je však mnohem represivnější než jen vládní krádež majetku jednotlivců.
K dosažení svých cílů musí komunistické státy narušit přirozené způsoby, jak lidé myslí a jednají, a místo nich vnutit antisociální chování.
Mezi těmito cíli a taktikami je nucené sdružování – například omezení přístupu k automobilům pouze pro členy komunistické strany, nebo zakázání konkurenčních společenských institucí, jako je církev.
Nebyla zakázána jen soukromá vlastnictví, ale jak zjistil můj dědeček, i obchodování v tom nejmenším měřítku.
Ekonom Ronald Coase významně rozlišil: „Zákon vlastnictví určuje, kdo něco vlastní, ale trh rozhoduje, jak to bude použito.“
Ani nabytí majetku, ani rozhodování o jeho využití nebylo za komunismu dovoleno. Pouze stát měl pravomoc, takže každé osobní rozhodnutí bylo zločinem proti státu, i kdyby šlo o schování hrsti fazolí, sběr shnilého obilí nebo prohledávání odpadků, aby člověk zachránil své děti před hladověním.
Marx a jeho přívrženci také považovali „buržoazní rodinu“ za pouhý ekonomický nástroj pro zajištění kapitalistického dědictví a podrobení žen. Oslabení instituce rodiny bylo jedním z explicitních cílů těch, kteří komunismus zaváděli, což vedlo k vládním programům, které pod záminkou „veřejného vzdělávání“ odnímaly děti z jejich domovů.
To také pomáhalo trénovat děti, aby udávaly své rodiče, pokud se neřídili stranickou linií.
Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn strávil osm let v pracovním táboře za kritiku Stalina v soukromém dopise příteli, který zachytila tajná policie. Tam, od mrazivého února 1945, zažil některé z nejpřímějších represí komunistického režimu v Sovětském svazu.
Po návratu z vyhnanství musela být jeho kniha Souostroví Gulag z roku 1968 pašována z Ruska na mikrofilmu. V ní varoval: „Musíme veřejně odsoudit samotnou myšlenku, že někteří lidé mají právo potlačovat jiné. Tím, že o zlu mlčíme, že ho pohřbíváme hluboko v sobě, aby se na povrchu neprojevilo, ho zaséváme – a ono v budoucnu vyroste tisícinásobně.“
Generace devastace
Neomezené pravomoci vlád, potřebné k prosazení komunistického režimu, jsou groteskní a nevyhnutelně násilné.
Svobodní lidé, kteří se dostanou pod komunistickou vládu a odmítají její nové vládní příkazy, často za svou neposlušnost platí životem. Pro generace, které přišly po nich, se však násilí, sledování a nouze staly fakty života.
I když se jednotlivým obyvatelům komunistických zemí podařilo vyhnout fyzickému násilí, taková rozsáhlá kontrola narušuje svobodné myšlení a individualitu. Prosazování drasticky nerealistické jednotnosti nutí lidi odevzdávat svůj majetek a děti státu, což ničí nejen jejich životy, ale i štěstí.
Komunismus neosvobozuje – ovládá. V každém komunistickém režimu stát buď zakazuje, nebo přikazuje, co může každý člověk dělat, bez ohledu na jeho osobní znalosti o tom, co je pro něj a jeho rodinu nejlepší.
Oběťmi komunismu nejsou jen ti, kteří za něj zaplatili svým životem, ale také všichni „nekonformisté“, jako například příslušníci jakékoli rasové, náboženské, politické, ekonomické, akademické či sexuální menšiny.
Celé společnosti byly dohnány k hromadnému šílenství jen proto, aby přežily pod vládou států, které přesouvaly celé vesnice do městských bytovek, jako v Rumunsku; posílaly miliony studentů a intelektuálů na venkov k manuální práci, jako během čínské kulturní revoluce; a kriminalizovaly dobrovolné homosexuální aktivity, jak tomu bylo v Sovětském svazu, přičemž Rusko zrušilo pětileté tresty odnětí svobody až v roce 1993.
Pod záminkou vytváření utopické společnosti komunistické státy využívaly historické předsudky a pověry.
V očích vládců komunistického státu je každá vlastnost, která činí jednotlivce jedinečným, hrozbou pro sociální soudržnost a vládu jedné strany, a proto musí být zničena. Jedinec je pouhou figurkou, kterou lze hrát pro větší dobro bez ohledu na jeho lidskost či individualitu, která je každým dnem represí stále více potlačována.
Český básník a politický vězeň (a bývalý prezident České republiky) Václav Havel popsal pomalou, ale jistou erozi lidskosti pod komunismem:
„Tragédie moderního člověka není v tom, že člověk toho stále méně ví o smyslu vlastního života, ale že mu to stále méně vadí.“
Tragické dědictví této neúspěšné ideologie nepadlo spolu s Berlínskou zdí v roce 1989. Komunismus a jeho autoritářští sourozenci přetrvávají, nenápadně překrucují naše duše a společnosti a deformují náš dnešní svět způsoby subtilními i hlubokými.
Richard N. Lorenc je prezidentem a provozním ředitelem neziskové organizace Certell, který poskytuje učitelům zdarma prvotřídní digitální výukové materiály v oblasti společenských věd pro osobní výuku. Z Amerického institutu pro ekonomický výzkum (AIER)
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet postoje Epoch Times.
–ete–
