Komentář
Po skončení druhé světové války v létě 1945 se Rudá armáda ocitla ve východní Evropě. V následujících letech Sovětský svaz zničil mladé demokracie v Polsku, Československu, Rumunsku, Lotyšsku, Litvě a Estonsku a nařídil zavedení stalinistických vlád v autokraciích, jako byly Bulharsko a Maďarsko. Když se marxistické režimy ujímaly moci ve východním Německu, a také v Albánii a Jugoslávii, Winston Churchill právem prohlásil: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu se nad Evropou snesla železná opona.“
V mnoha z těchto zemí panovala značná nespokojenost s ruskou okupací. V baltských republikách, Rumunsku, Chorvatsku, Bělorusku, Polsku a na Ukrajině probíhala neúspěšná protisovětská partyzánská hnutí s názvy jako „Lesní bratři,“ „Prokletí vojáci“ či „Křižáci“, která vedla několik let trvající podzemní války. V červnu 1953 se východoberlínští dělníci vzbouřili proti svým komunistickým vládcům, což vyvolalo krátkodobé povstání, které se rozšířilo do stovek měst, než ho ruské tanky potlačily. Nejsilnější z těchto povstání byla maďarská revoluce v roce 1956.
Do roku 1956 narůstala v Maďarské lidové republice nespokojenost. Pod státní kontrolou průmyslu, nucenou kolektivizací zemědělství a vyvážením plodin do Sovětského svazu byla ekonomika ve špatném stavu. Dodávky spotřebního zboží byly nízké a životní úroveň klesala. Tajná policie tvrdě sledovala obyvatelstvo a mnoho Maďarů neslo nelibě potlačování náboženství a povinnou výuku ruštiny ve školách. Jakmile se rozšířily zprávy o projevu sovětského premiéra Nikity Chruščova odsuzujícím Stalina, známém jako Tajný projev, vzrostla naděje, že je možná reforma komunistického systému.
Marxističtí intelektuálové začali vytvářet studijní kruhy, kde diskutovali o nové cestě pro maďarský socialismus, ale jejich opatrné návrhy byly náhle překonány požadavky mladých lidí na změnu. Dne 22. října 1956 studenti Technické univerzity v Budapešti sestavili seznam požadavků na změnu známý jako Šestnáct bodů. Požadovali svobodné volby, odchod sovětských vojsk, svobodu slova a zlepšení ekonomických podmínek.
Odpoledne následujícího dne byly tyto body přečteny davu 20 000 lidí, kteří se shromáždili u sochy vůdce maďarského povstání z roku 1848. Do šesté hodiny večerní, kdy studenti pochodovali k budově parlamentu, dav narostl na přibližně 200 000 lidí. To vládu znepokojilo, a proto komunistický vůdce Erno Gero později toho večera vystoupil v rozhlase, aby odsoudil Šestnáct bodů. V reakci na to dav strhl obrovskou sochu Stalina.
V noci 23. října se davy shromáždily před budovou státního vysílače, Rádio Budapešť, a požadovaly, aby bylo Šestnáct bodů odvysíláno. Tajná policie zahájila palbu na demonstranty, přičemž několik lidí zabila. To demonstranty rozhořčilo natolik, že zapálili policejní auta a zmocnili se zbraní z vojenských skladů. Armádní jednotky, které měly podporovat tajnou policii, se vzbouřily a připojily se k protestu. Vláda byla rozpolcená; na jedné straně povolala sovětské tanky do Budapešti, na druhé jmenovala premiérem Imreho Nagye, považovaného za oblíbeného reformátora.
Zatímco protestující stavěli barikády a docházelo ke střetům s jednotkami tajné policie, Nagy vyjednával se Sověty, kteří souhlasili s odchodem svých tanků z hlavního města. V následujících dnech se povstání šířilo; docházelo k obsazování továren, útokům na redakce komunistických novin a na ústředí komunistické strany. Známí komunisté a příslušníci tajné policie byli zabíjeni. Nový premiér propustil politické vězně a slíbil zavedení demokracie a svobodu slova i náboženství.
Po určitou dobu se zdálo, že Moskva bude ochotna přijmout změny v Maďarsku, ale když Nagy oznámil, že země vystoupí z Varšavské smlouvy a zůstane neutrální v rámci studené války, bylo to pro Chruščova příliš. V obavě o zhroucení celého sovětského bloku naplánoval invazi do Maďarska. Do 3. listopadu obklíčila Rudá armáda Budapešť a následující den vypukly těžké boje, když obrněné kolony vstoupily do města. Některé jednotky maďarské armády kladly odpor a připojily se k nim tisíce civilistů, ale konec byl předvídatelný.
Po týdnu bojů, během kterých zahynulo nebo bylo zraněno přes 20 000 lidí, odpor ochabl. Nová, Sověty schválená vláda vedená Jánosem Kádárem provedla čistku v armádě a komunistické straně, zatkla tisíce lidí a popravila vůdce povstání včetně Nagye.
Stovky tisíc uprchlíků prchly, přičemž mnozí z nich našli nový domov v Kanadě a Spojených státech. Celosvětové odsouzení SSSR bylo silné; mezi kritiky Sovětů byli i mnozí komunisté na Západě, kteří se vzdali členství ve straně. Až do zhroucení sovětské moci ve východní Evropě v roce 1989 neměli Maďaři znovu možnost okusit svobodu.
Názory vyjádřené v tomto článku představují názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
–ete–
