Voyager 2 zůstává jedinou sondou, která navštívila Uran a Neptun, a poskytla klíčová data, jež formovala naše porozumění těmto planetám.
Vědci, kteří znovu analyzovali data z průletu sondy Voyager 2 kolem Uranu, věří, že odhalili nové poznatky o dlouhotrvající záhadě. Tyto závěry byly zveřejněny 11. listopadu v odborném časopise Nature Portfolio.
Sonda Voyager 2 prolétla kolem Uranu v roce 1986 a odeslala zpět klíčová data, která formovala vědomosti vědců o této planetě. Dodnes zůstává jedinou sondou, která navštívila Uran a Neptun.
Naměřené hodnoty, které Voyager 2 odeslal zpět, vědce zmátly, protože Uran měl magnetosféru s pásy elektronového záření o intenzitě těsně pod úrovní Jupiterových radiačních pásů, přesto však nebyl zjištěn žádný zdroj energizovaných částic, který by tyto aktivní pásy udržoval.
Ve studii z 11. listopadu skupina vědců uvedla, že po přezkoumání dat objevili důkazy naznačující, že Uran za průletu sondy Voyager 2 zažíval vzácné podmínky.
„Voyager 2 pozoroval magnetosféru Uranu v anomálním, stlačeném stavu, který odhadujeme, že se vyskytuje méně než pět procent času,“ podotýká se ve studii.
Podle studie mohly podmínky slunečního větru během průletu zcela narušit odečty, které byly v té době nasbírány, což vědce zmátlo při pochopení Uranu, zvláště jeho magnetického pole.
Po přezkoumání osmi měsíců dat z návštěvy Voyageru 2 vědci zjistili, že sluneční vítr stlačil magnetosféru na přibližně 20 procent jejího obvyklého objemu.
„Kdyby sonda dorazila jen o několik dní dříve, dynamický tlak protiproudového slunečního větru by byl přibližně dvacetkrát nižší, což by vedlo k dramaticky odlišné konfiguraci magnetosféry,“ poznamenávají vědci ve své studii.
Magnetosféra slouží jako ochranná bublina kolem planet s magnetickými poli, která je chrání před proudy plazmatu proudícími ze Slunce. Pět Uranových měsíců bylo považováno za mrtvé světy bez jakékoli aktivity, protože magnetosféra planety obsahovala jen velmi málo plazmatu.
Nová studie naznačuje, že měsíce se obvykle pohybují uvnitř magnetosféry a zůstávají v ochranné bublině. To by vědcům usnadnilo magneticky detekovat potenciální podpovrchové oceány. Vědci věří, že velké podpovrchové oceány jsou klíčovým ukazatelem potenciálu podpory života.
„Domníváme se, že taková komprese magnetosféry by mohla zvýšit tok energických elektronů v radiačních pásech a dočasně vyprázdnit magnetosféru od plazmatu,“ zmiňují vědci ve studii. „Interpretace magnetosféry Uranu jako extrémní tak může být jednoduše výsledkem průletu, který proběhl za mimořádných podmínek protiproudového slunečního větru.“
Po průletu kolem Uranu v roce 1986 Voyager 2 pokračoval ve své cestě a vstoupil do mezihvězdného prostoru. Podle odhadů se nyní nachází přibližně 21 miliard kilometrů od Země.
–ete–
