Upozornění: Tento článek byl publikován v roce 2023. Některé informace mohou být zastaralé.
Mladá žena z Finska, která pracovala jako kuchařka a servírka v restauraci, musela změnit zaměstnání poté, co se zranila při práci v kuchyni. Po natržení svalu měla problém stát dlouhou dobu na tvrdé podlaze. Avšak venku se cítila mnohem lépe a našla svou vysněnou práci jako pastevkyně sobů.
Nyní, místo aby nosila talíře a připravovala jídlo, tráví šestadvacetiletá Janita Kenttäläová svůj čas jízdou na saních tažených soby v rámci své turistické společnosti v kouzelném zasněženém lese v Levi v Laponsku.
Pro Kenttäläovou, která svou práci opustila před pěti lety, to byl vlastně přirozený krok. Vyrůstala totiž v rodině pastevců sobů – její otec spolu s přáteli a příbuznými patřil k prvním, kteří v Levi začali organizovat výlety se soby.
Kenttäläová pochází z rodiny, která se pastevectví sobů věnuje po generace. „Tradičně pastevecké rodiny berou děti už ve velmi raném věku ven se soby,“ sdílí pro Epoch Times. „Díky tomu se se zvířaty setkáváte odmalička.“
Jelikož její otec pořádal jednodenní výlety pro návštěvníky z Velké Británie, Kenttäläová vyrůstala obklopena turisty, díky čemuž se naučila anglicky. Dodává, že číst a psát se naučila až ve škole.
Od dětství toužila vlastnit farmu. Její rodina chovala různé druhy zvířat, například koně, ovce a voly. Když však chodila do školy, uvědomila si, že to není ideální způsob, jak vydělávat peníze.
„Snažila jsem se studovat něco jiného, abych si zajistila příjem,“ vysvětluje.
Vystudovala cestovní ruch a zkusila pracovat jako kuchařka, ale nikdy to nebylo to, co si skutečně přála dělat.
Když její kůň, kterého trénovala od hříběte, uhynul, nemohla si jako mladá studentka dovolit koupit jiného.
„Tehdy jsem začala uvažovat o sobech,“ přiznává. „Jednoho dne jsem navštívila farmu, kde běhalo kolem stovky sobů, a najednou mi došlo, že přesně tohle chci dělat.“
Zdá se, že nehoda v kuchyni byla osudovým momentem, který ji přiměl změnit životní cestu, ale cesta k vlastnímu úspěšnému podnikání nebyla jednoduchá.
„Když jsem začínala, tak jsem tak trochu ztratila polovinu přátel, a dokonce i část rodiny,“ vypráví. „Považovali to za šílenství, že někdo ve dvaceti letech chce dělat něco takového. Pro mnohé to bylo opravdu zvláštní a říkali mi: ‚Děláš velkou hloupost, budeš toho litovat.‘“
V roce 2019 Kenttäläová založila v Levi svou společnost Eanan Tours a brzy do ní a svých zvířat vložila veškerou energii. Protože kvůli práci neměla mnoho času na jiné aktivity, začala ztrácet i některá přátelství.
Hned v prvním roce si vzala půjčku 80 000 eur (asi dva miliony korun) na nákup vybavení. O dva měsíce později však přišla pandemie, která ji přinutila podnik zavřít, protože neměla zákazníky.
Zpočátku banka požadovala jen splátky úroků, ale od roku 2021 musela splácet plnou výši, přestože mnoho lidí stále necestovalo do Laponska. Během této náročné doby jí velmi pomohli její otec a partner Victor, který pochází ze Španělska.
Janita Kenttäläová s Victorem přijímali různé práce, aby zvládli platby, a jejich vytrvalost se nakonec vyplatila, protože následující sezóna „byla opravdu úspěšná“.
Velká část její práce spočívá v ochočování sobů, aby si na lidi zvykli. Pozorováním zvířat se o nich naučila mnoho.
„Vždy říkám, že sobi jsou trochu jako kočky,“ zamýšlí se nad určitými sobími vlastnostmi. „Pokud jim nabídnete jídlo, pohladíte je a laskáte je, některým to vyhovuje. Ale mají různé osobnosti. Někteří sobi jsou velmi zvědaví a chtějí být s lidmi. A pak jsou ti, kteří raději odejdou a zůstanou sami.“
Její typický pracovní den začíná mezi sedmou a osmou hodinou ranní. Přijíždí k sobům s jídlem a postroji a volá je. Její práce zahrnuje přípravu sena a sběr bobulí, jak ukazuje video zveřejněné na Facebooku.
Sobi mají velmi rozmanitou stravu a mohou jíst asi 300 různých rostlin, včetně některých jedovatých.
S měnícími se ročními obdobími se mění i práce Janity Kenttäläové.
Každé jaro jsou sobi vypuštěni zpět do přírody, kde se připravují na zimní sezónu. Ve Finsku to tak vždy bylo, jak vysvětluje, protože v zajetí špatně přežívají a potřebují pestrou stravu.
„Léto má být obdobím, kdy sobi nabírají váhu na zimu,“ zmiňuje Janita pro Epoch Times. „Jejich čich je tak citlivý, že i když je na zemi metr sněhu, dokážou vycítit jídlo pod ním. Občas, když ke mně přijdou návštěvníci a chtějí sobům nabídnout jídlo z ruky, může být vůně mýdla nebo parfému tak silná, že sob o jídlo ztratí zájem, takže ho musíme položit na zem.“
Když poprvé vezme soba na jízdu se saněmi, Janita obvykle jede sama, aby zjistila, jak dobře sob táhne. Někdy, podotýká, běží opravdu rychle, „dokonce i kolem 50 kilometrů za hodinu“.
Jen tak pro radost natáčí své vzrušující jízdy lesem a sdílí je na svém účtu na TikToku. Někdy jsou však její projížďky na saních fascinující jiným způsobem.
Nedávno, poznamenává, „jsme při jedné projížďce po dvou měsících poprvé spatřili slunce. Viděli jsme, jak vychází a barví sníh do růžova, oranžova a červena. Všichni ztichli… jediné, co bylo slyšet, byli kráčející sobi“.
Janita Kenttäläová vítá hosty z celého světa. Místo toho, aby používala cestovní agentury a platila vysoké provize, rozhodli se spolu s Victorem přejít na systém, kdy 90 procent prodejů realizují přímo přes svůj web.
Turistická sezóna trvá od listopadu do března a po jejím skončení se Janita věnuje pastevectví sobů a údržbě, jako je například shromažďování a sekání dřeva.
Sobi jsou neoddělitelnou součástí života ve Finsku – kromě toho, že lidem slouží jako dopravní prostředek, zdroj oblečení a přikrývek na ochranu před zimou, jsou také významným zdrojem potravy. Ačkoli Janita Kenttäläová ráda připravuje tradiční pokrmy a od dětství jedla sobí maso, pro své hosty se zaměřuje na pečení sladkostí.
Sama vlastní stádo sobů, které považuje za své přátele nebo členy rodiny.
Díky hlubokému poutu, které s nimi má, nikdy neuvažuje o tom, že by jedla soby, které sama trénuje.
„V určité chvíli by to bylo jako jíst svého vlastního psa, protože s nimi trávíte tolik času při výcviku,“ poznamenává.
Sobi jsou silná zvířata a práce s nimi, jak Janita zdůrazňuje, vyžaduje vysokou míru vzájemného respektu.
„Mám pocit, že když mají opravdu velké parohy, chovají se ke mně velmi opatrně,“ podotýká. „Nechtějí mi ublížit. Je to tím, že s nimi jednám s respektem, a oni se ke mně chovají stejně.“
(S laskavým svolením Janity Kenttäläové)
–ete–
