Vděčnost velmi rychle vede k radosti.
Slyšel jsem jednou příběh o muži, který se ubytoval v lékařském zařízení na delší dobu. Byl uveden do svého pokoje, který nabízel standardní vybavení – postel, židli, malé okno, televizi, koupelnu a nic víc. Bezpochyby byl pokoj mnohem menší než místo, kterému dříve říkal domov. Do tohoto nového prostoru se mu nevešla většina jeho věcí a zamračený den naplnil místnost matným, šedým světlem.
Muž se však otočil k sestře s velkým úsměvem a o pokoji řekl: „Miluji ho.“
Na pokoji nebylo nic zvlášť hodného lásky, ale muž se rozhodl být vděčný a vážit si toho, co má.
Hledání štěstí
Příběh ilustruje něco z tajemné podstaty štěstí. Od dob Aristotela a ještě dříve lidstvo přemýšlí a debatuje o tom, zda štěstí závisí na vnějších okolnostech, nebo na něčem jiném. Ve svém díle Etika Nikomachova Aristoteles tvrdil, že štěstí mnohem více souvisí s tím, jaké statky člověk vlastní uvnitř (tedy charakter, ctnosti, dispozice), než s tím, jaké statky vlastní navenek (tedy materiální bohatství, potěšení, čest, zdraví apod.).
Z těchto vnitřních hodnot Cicero argumentoval, že vděčnost je tou nejdůležitější. Napsal: „Přeji si být ozdoben každou ctností, přesto však nic nepovažuji za vznešenější než být vděčný a vděčným se i zdát. Neboť tato jediná ctnost není jen největší, ale také rodičem všech ostatních ctností.“
Podle Aristotela bylo štěstí, ctnost a dobrý život něčím, co si člověk mohl do jisté míry udržet i přes ty nejnepříznivější okolnosti. Důvodem bylo to, že ctnosti a dobré vnitřní dispozice (jako je vděčnost) nám nikdo nemůže vzít. Ať je náš život jakkoli těžký, vždy máme kontrolu nad svým vnitřním světem. Vždy máme možnost reagovat pozitivním, ctnostným a vděčným způsobem. Tuto základní svobodu a radost, kterou přináší, nám nikdo nemůže odepřít.
Proč je vděčnost důležitá?
Filozofie i věda ukazují, že duch vděčnosti tvoří jádro šťastného života. Funguje jako alchymie, která proměňuje obyčejné kovy ve zlato. Vděčný člověk nemusí mít více než ostatní, ale prakticky vzato je bohatší než většina, protože si skutečně všímá a užívá vše, co má. Od drobných maličkostí po velké věci – vše získává hodnotu, pokud je člověk vnímá očima vděčnosti.
Nevděčnost vede k psychologické a emoční chudobě. Dědic, jehož majetek zůstává nepřístupný ve svěřenském fondu, sotva může pociťovat skutečné bohatství. I když má peníze, nevyužívá je. Nevděčný člověk se chová podobně – vlastní mnoho dobrých věcí, ale tyto věci se mu zdají „nedostupné“, protože si jich nevšímá ani si je neužívá. Připravuje se tím o své vlastní dědictví. Soustředí se spíše na to, co mu chybí, než aby ocenil to, co má. Takové bohatství nepřináší žádný užitek a ztrácí smysl.
Bohatství požehnání, kterých si vděčný člověk váží, má naopak skutečnou hodnotu, protože jsou rozpoznána a užívána. Vděčnost je jako pár brýlí s infračerveným nočním viděním, které prořezávají temnotu nespokojenosti a všednosti, jež často zakrývají to, co máme přímo před sebou.
Moderní výzkumy vědecky dokázaly, že vděčnost přispívá ke šťastnějšímu životu – a to není jediný přínos. Podle Harvard Health Publishing mezi výhody vděčnosti patří pozitivní emoce, zlepšení zdraví, odolnost vůči nepřízni osudu a pevnější vztahy. Studie provedené na párech ukázaly, že časté vyjadřování vděčnosti vůči partnerovi buduje důvěru, loajalitu, lepší komunikaci a pozitivní atmosféru ve vztahu.
Nepřátelé vděčnosti
Nespokojenost a všednost jsou úhlavními nepřáteli vděčnosti. Jsou to zloději, kteří se snaží připravit nás o naše dědictví radosti. Jsou jako rez, která narušuje a kazí štěstí. Svatý Tomáš Akvinský definoval radost jako pocit, který zažíváme, když vlastníme nebo jsme v přítomnosti něčeho, co si přejeme a milujeme. Když jsme vděční, soustředíme se na věci, které jsme kdysi toužili mít a nyní máme – partnera, dobré zdraví, děti nebo cokoliv jiného – a výsledkem je radost. Ve skutečnosti vděčnost podporuje radost a radost zase podporuje vděčnost ve vzájemně prospěšném vztahu.
Nespokojenost naproti tomu přesouvá pozornost od toho, co člověk má, k tomu, co ještě nemá nebo nemůže mít. Frustrace z nenaplněných přání znovu vzplane. Radost je nahrazena smutkem. Tento postoj však nedává velký smysl, když vezmeme v úvahu, že většina z nás má mnohem více, než postrádá.
Pohled skrze čočky vděčnosti nám pomáhá vidět svět jako dar, včetně těch „malých“ věcí. Od jemného a ladného poletování neposkvrněného bílého sněhu, přes jasné volání ptáků až po naši oblíbenou kávu – vděčné myšlení odhaluje nekonečné zdroje radosti v jednoduchých každodenních činnostech.
Pěstování vděčnosti
Není snadné si uvědomit a vážit si toho, co máme, zejména drobností. To, co je běžné, se stává všedním, a zapomínáme, jak mimořádné to je, jak velkým darem to je. Jak můžeme tuto tendenci překonat?
G.K. Chesterton, významný britský spisovatel 20. století, nabídl následující radu: „Cesta k lásce k čemukoliv spočívá v uvědomění si, že to můžete ztratit.“ Když se zamyslíte nad tím, kolik věcí byste mohli postrádat, rychle si uvědomíte, jak mnoho máte. A tyto věci začnete milovat a vážit si jich mnohem hlouběji.
Dalším protijedem na otupující efekt všednosti je umění. Dobré umění pomáhá strhnout závoj, který nám brání vidět výjimečnou povahu světa kolem nás. Umění nám umožňuje vidět svět znovu, protože díky jeho síle svět náhle znovu rozkvétá ve své nevyčerpatelné bohatosti. To může prohloubit náš pocit vděčnosti.
Fenomén známosti, která ukrajuje radost a vděčnost, souvisí s psychologickým pojmem „hédonická adaptace“. Hédonická adaptace označuje skutečnost, že lidé mají tendenci udržovat přibližně stejnou úroveň štěstí i po pozitivních nebo negativních životních změnách. Nové auto, dům nebo povýšení přinesou náhlý příval radosti, který však rychle opadne, protože změna se stane „novým normálem“. To se stává všedním a slepota způsobená touto všedností znovu omezuje naši radost a vděčnost.
Jedním z účinných způsobů, jak čelit hedonické adaptaci, je zaměřit se na hledání štěstí ve smysluplných a náročných činnostech místo pomíjivých požitků nebo materiálních věcí. Psycholog a výzkumník Martin Seligman popsal rozdíl mezi požitky a tím, co nazval „naplněními“. Požitky mají přechodnou povahu, vycházejí ze smyslových vjemů a nevyžadují hlubší přemýšlení. Naplnění naopak představují aktivity, které sice vyžadují určité úsilí, ale dokážou člověka natolik pohltit, že ztratí pojem o čase.
Naplňující aktivity
Psycholožka Elizabeth Scott vysvětluje, že naplňující aktivity nás zaujmou tím, že jsou náročné, ale ne příliš. Uvedla: „Naplňující aktivity, stejně jako ty, které nám přinášejí silný smysl, jsou odolnější vůči účinkům hédonické adaptace. Zajímavé je, že čím více se těmto aktivitám věnujeme, tím více si je užíváme. Jsou to činnosti, které vyžadují více úsilí a přemýšlení, ale odměna je také vyšší. Čím více se zapojujeme, tím větší radost z toho máme. Mezi naplňující aktivity patří například koníčky, jako je tvorba umění, nebo učení se nové dovednosti, například karate.“ Smysluplné aktivity obecně zahrnují určitý prvek altruismu a mají podobné dlouhodobé pozitivní účinky na štěstí, klid a pohodu.
Další vědecky podložená efektivní metoda, jak bojovat proti hédonické adaptaci a rozvíjet vděčnost, zahrnuje psaní deníku o věcech, za které cítíme vděčnost. Ve studii Roberta Emmonse a Michaela McCullougha účastníci psali jednou týdně buď o věcech, za které jsou vděční, o těch, které je rozčilují, nebo o neutrálních tématech. Po 10 týdnech účastníci z první skupiny vykazovali více naděje a pozitivního pohledu na život. Cvičili častěji a méně často vyhledávali lékařskou péči.
Praktikování vděčnosti přináší bohaté ovoce, protože povědomí o tom dobrém kolem nás činí život radostnějším a naplněnějším. Prostřednictvím umění, psaní deníku, všímavosti a smysluplných aktivit se dokážeme povznést nad každodenní rutinu, která často otupuje vnímání krásných darů života – a samotného daru života.
–ete–
