O poledni se přímo nad našimi hlavami vznáší bůh a vnáší do našeho života světlo. V přímém slunci není možné nic zatajit, odhalí vše a zároveň oslepí. Na životní břímě prokurátorky Státního soudu Ludmily Brožové-Polednové si posvítil režisér Jakub Čermák se svým divadelním souborem Depresivní děti touží po penězích v představení O polednách.
Inscenaci premiérovanou v loňském březnu zařadil festival Divadelní svět Brno do svého bonusového programu DSB+ 16. února jako předzvěst projektů připravovaných na druhou polovinu května. Již po desáté se totiž v Brně od 17. do 28. května uskuteční jedna z největších divadelních přehlídek v České republice a přiveze do moravské metropole různorodou nabídku českých i zahraničních inscenací.
Letošní dramaturgie ale nabízí první vlaštovky oslovených mimo brněnské produkce už během února, března a dubna. Divadlo Reduta tak poctí návštěvou Malé Jihočeské divadlo, Divadlo Na zábradlí nebo právě Divadlo Venuše ve Švehlovce, mateřská scéna inscenace O polednách. Ta představí své divadelní realizace reflektující aktuální společenská témata i dokumentární tvorbu.
Nevinně napekla štrůdl, tak si přece nabídněte
Nadčasovou otázku zabývající se proviněním a trestem, v kontextu způsobu pohledu na dějiny, řeší s nadhledem a ironií příběh skoro devadesátileté bývalé prokurátorky Lídy v podání Zuzany Bydžovské. Ta během téměř dvou a půl hodiny alternativní, bizarně humorné ódy, hájí svou pravdu a spravedlnost činů minulých i současných. Když padesát let po ukončení procesu s Miladou Horákovou přijde klíčové figuře dávného soudního řízení předvolání k soudu, nemá o konfrontaci se svou kariérní historií nejmenší zájem. Teď je přece babičkou, která s radostí peče kilometry štrůdlů. Co a komu ale napekla před desítkami let, je předmětem celé temně mravně podivné fabule hry.
Statický středobod v podobě dělnické prokurátorky je dynamickým ukotvením dramatu, které díky neustálému se střídání postav vytváří v divákovi dojem vypjatého seančního snu. Z poklidného odpoledne v domově důchodců se rázem stává postupně gradující halucinace poloslepé Lídy pronásledované kombinací vlastních vzpomínek, svědomím a možná i výčitek. Sympatie s rozporuplnou postavou, která je nám představena jako trochu senilní stařena s rodinou, se s postupně se zrychlující hybností a živostí vytrácí. Avšak do jaké míry je společensky nutné zabývat se spravedlností člověka s ne příliš dlouhými životními vyhlídkami?
K finálnímu doplnění skládačky celé problematiky odsouzení Ludmily Polednové za podílení se na justiční vraždě Milady Horákové dopomáhají trefné, upřesňující monologické části vedlejších postav, které vyvažují tempo a rytmus. „Ukažte mi, jak čucháte peklo,“ burácí Daniel Krejčík v roli režiséra pomáhajícího stařeně zinscenovat poslední výstup před soudem. Celý obraz ale jen vysílá jasné sdělení o hanebnosti komunistického režimu a nezprostředkovává nic hlubšího navíc. Avšak samostatný výstup Miloslava Königa na téma geriatrického práva vyvolá v publiku dokonce i trpký smích. K odhalení skutků minulých tedy dochází pozvolna, k čemuž ne úplně pozitivně napomáhá stopáž, která působí dojmem konce v nedohlednu.
Samotné alternativní pojetí tématu inscenace může být divákem považováno za osvěžující. Nicméně je také samozřejmě propsáno i do vizuální stránky projektu, jehož „efektní“ zpracování v podobě populárních černých pytlů na odpadky a růžových vest protagonistů, které si zřejmě výtvarnice nemohla odpustit, zavání fádní prvoplánovostí. Konečná scéna reflektující všudypřítomný chaos tak vypadá jako náhodné skladiště, a ne příliš uvědoměle doplňuje závěrečnou čistotu hereckých projevů.
Nejstarší česká vězenkyně si za své činy dávné historie odseděla pouze rok a osm měsíců. Avšak jak představení ukazuje, nebyla odsouzena jen společností nebo státním orgánem, ale i vlastní rodinou. Krejčík jako Lídina vnučka v poslední scéně nepodléhá smířlivým nabídkám štrůdlu své babičky a dělnické prokurátorky se zříká.
O polednách nechodí strašidla, o polednách chodívají přízraky. Světlo v podobě spravedlnosti soudící i ty, jejichž život už vyhasíná. Téma, které otevřel režisér a autor hry Jakub Čermák, a donutil tak diváky přemýšlet nad nepříliš častou společenskou diskusí pomocí účinného a nekonvenčního divadelního celku.
