Již tradiční pondělní koncert rozhlasových symfoniků u diváků zabodoval. Temperamentní dirigent Elias Grandy německo-japonského původu dostál své pověsti a vášnivě rozezněl Dvořákovu síň pražského Rudolfina okouzlujícím nastudováním světové klasiky z počátku minulého století. Odvážné zařazení polské skladatelky Grażyny Bacewicz v kombinaci s opulentními partiturami tradičních ruských skladatelů Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokofjeva vytvořilo jedinečný večer. Reakce na tento překvapivě hluboký a silně emocionální hudební zážitek byly více než povzbudivé.
Velkolepost ukrytá v prostých flétnových trylcích
Chytře dramaturgicky promyšlené otevření koncertu Ouverturou od komponistky Bacewiczové důmyslně nastavilo atmosféru i jeho zbývajícím částem. Úvodní zřetelné zvuky bicích nástrojů v souzvuku s jemnou zvonkohrou a táhlými smyčci vzájemně vyrovnaly libozvučnou dynamiku celé skladby. Tu podpořila i harmonická kombinace silných a slabých tónů, která příjemně vynikla na pozadí umocněných dechařských forte.
Dvořákova síň se tak najednou zdála pocitově, i přes zaplněné hlediště, ještě mnohem plnější. Tyto majestátně působící prostory pražského Rudolfina naplnilo v závěru skladby opakující se dominantní téma, jehož vyvrcholení doprovodilo působivé společné gesto celého orchestru. Poslední energetický tah smyčců zesílil celkový dojem z konečných fanfár stručného, a přesto triumfálně kontrastního symfonického díla.
Dokonalou prudkost střídá jemná veselost svižného prstokladu
Rachmaninova rapsodie na Paganiniho téma je vskutku virtuózní klasikou mezi jeho klavírními koncerty. Tohoto sólového partu se ujal bezpochyby talentovaný český klavírista Adam Znamirovský, jehož famózní interpretace aspiruje na nejhlubší hudební zážitek celého večera.
Kontrastní orchestrální segmenty oscilující na škále rázné melancholie i taneční veselosti tak skvěle doplnily jeho podání bohaté klavírní linky. Ona všudypřítomná rozvernost navodila za doprovodu hlubších tónů fagotů divákovi až omamný stav bdělého snění. V něm tvůrci spojili rázné klarinetové a hobojové party střídané toužebně tesklivým brnkáním na struny houslí. Společně s klavíristovým závodem prstů tak vznikl atmosféricky gradovaný kousek, který budoval napětí i očekávání. Jeho obdivuhodná synchronizace nástrojů již dopředu předeslala efektní ukončení v podobě vřelých ovací ve stoje.
Melodická cesta k mysteriózní ódě
Po dechberoucím sólovém výkonu nastoupil orchestr do finiše s jednou z nejoblíbenějších, v pořadí pátou, symfonií Sergeje Prokofjeva. Pětačtyřicetiminutový čtyřdílný chvalozpěv na svobodného a šťastného člověka, jak autor sám uvádí, úspěšností šlape Rachmaninovovi na paty.
Netradiční začátek v podobě jemné dechové úvodní části jako by vyprávěl dávný příběh z doby svého vzniku a přenesl posluchače do politického hašteření válečných čtyřicátých let minulého století. Z hudby sálá síla a hřmící dunění je odrazem energetického mávání dirigenta, jehož autoritativní vedení žene celý orchestr na okraj hlasité propasti. Mozaiku disonancí střídá oněmělé ticho. To je perfektním komponentem pomyslné honičky za přehlídkou bezchybných libozvuků. A ona surová tesklivost, temperamentní cesta, kterou si hráči budují ke zdárnému konci. Publikum tak jen se zatajeným dechem přihlíží neskrývané radosti muzikantů, kteří pomyslně malují melodie a předávají je skrz svou hudební duši.
Výjimečný koncert s umně sestaveným programem i vnímavým výběrem sólového obsazení předčil divácká očekávání a zprostředkoval nevídaný kulturní zážitek. Ať už znamenitým výkonem klavíristy Znamirovského nebo precizní prací dirigenta Grandyho, který všechna díla uchopil s detailní psychologickou jemností. Rozhlasoví symfonici tentokrát odvyprávěli působivé hudební drama, jehož celkovou koncepcí zasáhli téměř celý sál.
