Komentář
Klečela jsem v hlíně, s krví na rukou, a dojila mlezivo – životodárnou sílu – umírající krávy jménem Arabella. Tělo jí viselo v podpěrách zvedáku a bylo podepřeno vidlemi nakladače Bobcat. Můj manžel stál opodál s připravenou devítimilimetrovou puškou. Můj syn tiše seděl v kabině Bobcatu. Několik hostů z ranče přihlíželo, někteří plakali. Moje kamarádka Lindsay klečela u telete, zatímco Arabella z posledních sil natáhla hlavu, aby olízla své mládě.
Umírala. Děloha jí úplně vyhřezla. Krev jí tekla po zadních nohách. Nedokázala vstát. A přesto – i v té chvíli nesnesitelné agonie – ji instinkt vedl k tomu, aby milovala své telátko a pečovala o něj.
Koupili jsme Arabellu na aukci spolu s dalšími dvěma podvyživenými kravami plemene Guernsey. Neměly ideální genetické předpoklady. Byly zanedbané a hubené. Před oplodněním jsme jim dali čas na zotavení, ale Arabellu jsme připustili k býkovi, se kterým jsme neměli žádnou předchozí zkušenost. Nevěděli jsme, jak velká telata bude mít – to byla možná první chyba.
Protože ještě nedojily, poslali jsme je na pronajaté pastviny s lepší potravou, spolu s naším stádem chovaným na maso. Neměli jsme je tedy denně na očích. To není omluva, ale je to fakt. Krmivo tam bylo dostatečné pro krávy na maso – ne však pro březí dojnice s vyššími nutričními nároky. O několik měsíců později se na ně šel můj manžel podívat, a když viděl, v jakém jsou stavu, okamžitě je přivezl zpět domů.
Dávali jsme jim balíky sena, doplňkové obilí a ošetřovali je křemelinou proti vším. Začaly se zotavovat. Arabella byla opět v kondici. Místa, kde přišla o srst, se začala hojit. Termín porodu měla 12. května. Často jsem ji kontrolovala. Byla zpět u stáda, každý den přecházela na čerstvou pastvu.
Jeden den před termínem porodu mi někdo z blízkého kempu poslal fotografii a zeptal se: „Je tohle normální?“ Arabella ležela na zádech, nohy jí trčely do vzduchu, a byla uvězněná v této poloze. Srdce se mi sevřelo. Na pastvě byl malý kopeček – myslím, že si lehla, převalila se a už se nedokázala zvednout. Krávy mohou takto i zemřít. Spěchali jsme k ní. Mému muži a strýci se ji podařilo postavit na nohy a my jsme mezitím odjeli pro další vybavení. O deset minut později byla opět na zemi.
Přesunuli jsme ji do ohrady u dojírny. Pomocí zvedáku a vidlí Bobcatu jsme ji opět postavili. Několikrát denně jsme ji zvedali, aby mohla krátce stát, než si znovu lehla. Zdála se být v pořádku – přežvykovala, byla při vědomí, ale dokázala stát a nést svou váhu jen na krátkou dobu.
Přijel veterinář a podal jí dexamethason k vyvolání porodu. Tehdy se to zdálo jako správné rozhodnutí. Dnes o tom ale často pochybuji.
Když začal porod, zasahovala jsem jen minimálně. Mezi kontrakcemi jsem držela telátku kopýtka, aby porod mohl pokračovat. Tele přišlo na svět rychle a brzy se postavilo na vlastní nohy. Arabella vypadala bděle a v pořádku. Ale vůbec se po porodu nepokoušela vstát, a tak jsme ji zvedli ještě jednou pomocí zvedáku a popruhů.
A tehdy se to stalo.
Při zvedání jí zcela vyhřezla děloha. U krávy, která leží, není šance na záchranu. Když kráva stojí, je šance přežití asi padesátiprocentní. Ale Arabella byla příliš slabá – a já věděla, že o ni přicházíme.
Klekla jsem si vedle ní, pokrytá plodovou vodou, krví a hnojem, a do nerezového kýble jsem dojila mlezivo, zatímco ona s posledními zbytky sil olizovala tele. Modlila jsem se za moudrost – opravdovou moudrost – abych už nikdy neudělala ty samé chyby.
Když jsem nadojila asi dva litry – dost na to, aby tele vydrželo do druhého dne – spustili jsme vidle Bobcatu. Manžel se na mě podíval. Zvedl zbraň a jediným výstřelem ukončil její utrpení.
Rána z devítky se rozlehla celým rančem. Všichni jsme plakali.
Arabella zemřela jako matka. Zemřela s touhou udělat to, co je správné. Její mateřský instinkt byl silnější než bolest. Chtěla žít. Chtěla, aby žilo její mládě.
Tohle je tvrdá realita chovu zvířat. Není to nic stylizovaného ani romantického. Je to krvavé, bolestivé a plné tvrdých lekcí. A nutí vás to čelit vlastním selháním.
Smrt Arabelly mě přiměla položit si těžké otázky: Sehrály roli nutriční nedostatky v polovině březosti? Způsobil zásah steroidy více škody než užitku? Měli jsme ji vůbec připouštět?
A pokud tyto otázky mají význam pro krávu, o kolik víc by měly mít význam pro nás?
Čím živíme své tělo – zvláště během těhotenství? Jak rychle saháme po lécích místo výživy a péče? Co se stane, když přehlížíme malé kompromisy v domnění, že se nikdy nepromění v nic vážného?
Neptám se jen kvůli svým zvířatům. Ptám se kvůli své rodině, své komunitě a naší kultuře. Vzdálili jsme se od důsledků svých rozhodnutí. Ztratili jsme instinkt ptát se „proč“ dříve, než něco uděláme.
Arabella mě naučila něco, na co nikdy nezapomenu. Její tele dnes žije, krmíme ho z láhve. Doufáme, že ho brzy přijme náhradní matka. Ale smrt Arabelly ve mně zanechala jizvu – a nosím ji jako připomínku: Život je křehký, péče je náročná a moudrost přichází jen tehdy, když žijeme blízko pravdě.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
