Po oznámení Emmanuela Macrona, že chce na Valném shromáždění OSN v září 2025 uznat stát Palestina, jej Velká Británie a Kanada rychle následovaly. Pro izraelského velvyslance ve Francii však tato iniciativa v žádném případě neotvírá perspektivu míru. Podle něj učinil francouzský prezident „historickou chybu“ a jeho krok nebude mít žádný reálný dopad.
V rozhovoru pro francouzskou redakci Epoch Times velvyslanec Joshua Zarka vysvětluje, proč podle jeho názoru v posledních desetiletích opakovaně selhaly pokusy o vytvoření palestinského státu, hovoří o dezinformacích médií i o tajných dokumentech nalezených v Gaze, které údajně prokazují kontakty mezi francouzskou zpravodajskou službou a Hamásem.
Po Macronově oznámení, že v září uzná palestinský stát, dala Velká Británie a Kanada najevo, že učiní totéž. Nese Francie odpovědnost za tento domino efekt?
Ano, Francie vyvinula intenzivní diplomatické úsilí, aby přesvědčila jiné země k připojení se k této iniciativě. Bylo zřejmé, že Francie nechtěla nést břemeno tohoto rozhodnutí sama, a proto chtěla sdílet odpovědnost za tuto historickou chybu.
Po Macronově oznámení prohlásil americký prezident Donald Trump, že jeho vyjádření „nemá velkou váhu“. Poté, co Kanada rovněž oznámila uznání palestinského státu, uvedl, že by mohl odstoupit od kanadské obchodní dohody. Podcenily podle vašeho názoru Spojené státy význam francouzského kroku?
Ne, protože i kdyby Kanada, Velká Británie či jiné země zaujaly stejný postoj jako Francie, ve výsledku to nebude mít žádný reálný dopad na vznik palestinského státu. Jediné, na čem záleží, jsou přímá jednání mezi námi a Palestinci. A dokud Palestinci nepřijmou velmi jednoduché základní podmínky – ukončení války, propuštění našich rukojmích nebo důkladnou reformu Palestinské samosprávy –, žádné mezinárodní uznání, ať už ze strany Francie, nebo jakékoli jiné země, nebude mít sebemenší význam.
Říkáte, že rozhodnutí Emmanuela Macrona nakonec nebude mít žádné konkrétní následky, přesto ho označujete za „historickou chybu“. Proč?
Především je třeba připomenout, že to není Izrael, koho je třeba přesvědčovat, aby žil s Palestinci v míru. Už čtyřikrát jsme jim navrhli vznik jejich státu. Palestinská samospráva to pokaždé odmítla: třikrát za Jásira Arafata a počtvrté za Mahmúda Abbáse. Poměrně nedávno, během prvního funkčního období prezidenta Trumpa, představily Spojené státy takzvanou „Dohodu století“ – mírový plán, který počítal se vznikem palestinského státu. Izrael jej opět přijal, Palestinci jej však znovu odmítli.
Skutečný problém – a to je krajně znepokojivé – spočívá v tom, že vlády Francie, Velké Británie a Kanady nejen odmítají uznat, že Palestinci systematicky odmítají možnost vzniku státu jako součást mírového projektu, ale navíc dávají přednost vyvíjení tlaku na Izrael, a to i poté, co jsme utrpěli nejnelidštější a nejbarbarštější útok v naší novodobé historii. Je zásadní rozdíl mezi uznáním palestinského státu před 7. říjnem a po něm.
Vzkaz, který to vysílá, je zdrcující: znamená to odměňování barbarství a naznačuje to, že násilí a teroristické činy Hamásu přinesly výsledky. Dokud bude Izrael zapojen do procesu uznání palestinského státu, žádná vláda, která palestinský stát po 7. říjnu uzná, již nebude hrát na Blízkém východě žádnou roli.
Konference OSN o izraelsko-palestinském konfliktu skončila 30. července podpisem „Newyorské výzvy“. V ní se ministři zahraničí, kteří dokument podepsali, přihlásili ke svému „neochvějnému závazku k vizi dvoustátního řešení“ a vyzvali k vyloučení Hamásu. Považují za „důležité sjednotit Pásmo Gazy se Západním břehem pod správu Palestinské samosprávy“. Proč se domníváte, že palestinský stát bez Hamásu, ale pod kontrolou Palestinské samosprávy není životaschopným řešením?
Kromě opakovaných konkrétních návrhů na vznik státu je třeba připomenout, že Palestinci už možnost vybudovat si vlastní stát měli v roce 2005, kdy jsme se jednostranně stáhli z Pásma Gazy.
Tehdy bylo toto území svěřeno výhradně pod kontrolu Palestinské samosprávy.
Tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron prohlásil před Organizací spojených národů: „Tento týden opustil Pásmo Gazy poslední izraelský voják a ukončil vojenskou správu v regionu. Izrael prokázal svou ochotu učinit bolestivé ústupky, aby ukončil konflikt s Palestinci. Nyní je na Palestincích, aby prokázali svou touhu po míru. Konec izraelské kontroly a odpovědnosti v Pásmu Gazy jim nyní umožňuje rozvíjet svou ekonomiku a vybudovat mírumilovnou, vyspělou a svobodnou společnost založenou na právu, transparentnosti a demokracii.“
Jenže co s tím udělali? Místo aby tuto historickou příležitost využili, stala se Gaza rychle odpalovací rampou raket proti Izraeli, ovládanou Hamásem. Stejná logika se opakovala na Západním břehu. Po dohodách z Osla se Izrael stáhl z několika území, která byla rovněž svěřena pod kontrolu Palestinské samosprávy. A co jsme viděli? Vznik teroristických základen. Může snad někdo vážně pochybovat o tom, co by se stalo, kdyby Izrael dnes souhlasil s vyhlášením palestinského státu pod kontrolou Palestinské samosprávy?
Kromě toho není Palestinská samospráva schopná nastolit mír, protože je zcela prolezlá korupcí. Začíná to jejím samozvaným prezidentem Mahmúdem Abbásem, který byl zvolen v roce 2006 na čtyřleté období, jež trvá dodnes, téměř o dvacet let později. Abbás je dnes multimilionář a cestuje dokonce vlastním soukromým letadlem. Může někdo vážně věřit, že takový majetek mohl získat jinak než korupcí?
Poučný je i příklad rodiny Arafatových. Zahwa Arafatová, dcera Jásira Arafata, někdejšího vůdce Palestinské samosprávy, má jmění odhadované na osm miliard dolarů, které zdědila po otcově „pomoci Palestincům“. Je zřejmé, že takové bohatství nemůže pocházet z platu politického vůdce, natož teroristy. Vyhlídka na palestinský stát pod kontrolou Palestinské samosprávy může vést jedině k neúspěchu.
Izrael je obviňován, že místo míru hledá válku. Pokud, jak tvrdíte, Izrael není třeba přesvědčovat, že chce žít s Palestinci v míru, jak je chcete přesvědčit, že jste skutečně připraveni na mír?
Kromě toho, co jsem právě uvedl, by měla Palestinská samospráva vést školní vzdělávání a vštěpovat hodnoty zaměřené na mír. Realita je však zcela jiná: od svého vzniku před 30 lety vštěpuje dětem – z nichž většina je dnes dospělá – prostřednictvím vzdělávacího obsahu kulturu smrti a terorismu, která podněcuje k násilí, oslavuje útoky a povzbuzuje k džihádu.
A nejde jen o hesla. Palestinské učebnice například učí porozumění textu prostřednictvím příběhů, které oslavují bombové útoky, při nichž Palestinci „podřezávají krky nepřátelským vojákům“ nebo „nosí pásy s výbušninami“. Některé matematické úlohy dokonce spočívají ve sčítání počtu sebevražedných atentátníků. Dokud nebude tento systém zásadně reformován, zůstane jakákoli vyhlídka na mír iluzí.
Mahmúd Abbás, předseda Palestinské samosprávy, souhlasil loni v červnu s reformou školních učebnic a odstraněním projevů podněcujících k terorismu. Rovněž prohlásil, že vyloučí Hamás ze správy Pásma Gazy, uspořádá v roce 2026 prezidentské a parlamentní volby a přijme demilitarizaci palestinského státu. To byly podmínky, které Benjamin Netanjahu stanovil ve svém projevu v roce 2009 pro zvážení vzniku takového státu. Znamená to, že nevěříte v počestné úmysly protistrany?
Sliby zavazují jen ty, kdo jim věří. Tato situace mi připomíná, a to znepokojivě, historickou epizodu Mnichovské dohody, podepsané 30. září 1938 Velkou Británií a Francií s nacistickým Německem v iluzorní naději na dosažení míru za každou cenu. Tento kompromis měl uklidnit Hitlerovy požadavky na pangermánskou jednotu a umožnil vůdci, který už v březnu 1938 anektoval Rakousko, anektovat Sudety, aniž by byla k jednáním přizvána Československá republika, jejíž územní celistvost byla přímo dotčena.
V Londýně pak Neville Chamberlain vítězoslavně mával dokumentem podepsaným Hitlerem a prohlašoval, že přináší „mír pro naši dobu“. Churchill mu odpověděl: „Měl jste na vybranou mezi válkou a hanbou. Vybral jste si hanbu – a budete mít válku.“
O několik měsíců později, v březnu 1939, Hitler Mnichovskou dohodu otevřeně porušil a dokončil rozbití Československa. V září téhož roku napadl Polsko a rozpoutal druhou světovou válku.
Izraelská média odhalila údajnou existenci tajných kontaktů mezi Francií a Hamásem. Zjištění vycházejí z dokumentů nalezených v Gaze o schůzce, která se údajně uskutečnila v Kataru 16. října 2020. Podle dokumentů vzešla iniciativa k tomuto tajnému dialogu z Paříže, v době, kdy francouzští představitelé kritizovali politiku USA na Blízkém východě. Vysoce postavený představitel francouzské rozvědky uvedl, že jedná „se souhlasem prezidenta Macrona“, a zdůraznil historické vazby Francie na „palestinský boj“. Dva přední představitelé Hamásu odpověděli ujištěním, že jsou odhodláni pokračovat ve svém „stoletém odporu až do vítězství“. Slíbili porážku „sionistické entity“. Mluvčí francouzského ministerstva zahraničí po dotazu tato tvrzení popřel a označil je za „nepodložená obvinění“. Jsou tyto dokumenty pravé, nebo jde o podvrhy určené k diskreditaci francouzské vlády?
Mohu pouze říci, že jde o tajné zpravodajské informace, nikoli o oficiálně zveřejněné dokumenty. Co však mohu potvrdit, je, že v tunelech Hamásu bylo objeveno velmi velké množství dokumentů.
Patří k nim i interní záznamy o schůzkách mezi jeho zástupci a delegáty z různých zemí, v Kataru i jinde. Tyto dokumenty, sepsané samotným Hamásem pro jeho účely správy Gazy, tedy představují fakt. Bohužel nemohu na druhou otázku odpovědět přímo, protože jde o informace, nikoli o oficiální stanovisko.
V současnosti probíhá informační válka ohledně údajné existence hladomoru v Pásmu Gazy. Francouzský ministr zahraničí Barrot hovoří o „koncentračním táboře, kde mrtvá těla nesou známky hladu“. Izrael naopak tvrdí, že „žádný hladomor není“, ale že Hamás „záměrně zhoršuje“ situaci Palestinců tím, že se snaží „bránit dodávkám pomoci“. Trump 28. července prohlásil: „Podle toho, co vidíme v televizi, tyto děti vypadají velmi hladově,“ než včera zdůraznil, že humanitární krizi způsobil Hamás. Titulní strana deníku New York Times z 25. července s titulkem „Obyvatelé Gazy hladoví“ a fotografií osmnáctiměsíčního Mohammeda Zakarii al-Mutawaqa s vyhladovělým tělem se stala virální. Pod tlakem deník nakonec 29. července přiznal, že použil fotografii dítěte, které skutečně trpělo jiným závažným onemocněním. Co na to říkáte?
Dnes jsme svědky znepokojivého úpadku profesionálních novinářských standardů. Deníky, které dříve vzbuzovaly důvěru, jako například Le Monde a další velká média, se staly hlásnými troubami propagandy a opustily své původní poslání – podávat spolehlivé a ověřené informace. Tato média odrážejí ideologickou orientaci progresivních vlád, které prosazují uznání palestinského státu.
Příklad deníku New York Times prozrazuje mnoho. Tato dezinformace se objevila na titulní straně, zatímco oprava byla nenápadně přesunuta až na konec článku, tedy mimo dosah většiny čtenářů. Na síti X ji dokonce nezveřejnil hlavní účet tohoto média s 55 miliony sledujících, ale jen vedlejší účet oddělení pro styk s veřejností s pouhými 89 tisíci sledujících. Ve Francii deník Le Monde žádnou opravu neučinil.
Je rovněž důležité poukázat na organizované financování dezinformací, zejména ze strany Kataru, hlavního sponzora Muslimského bratrstva a politického islámu. Tento stát už léta využívá své finanční prostředky k rozsáhlé propagandistické kampani proti Izraeli a dokonce financoval politiky a mediální organizace v Evropě i jinde.
Rozhovor byl redakčně zkrácen. Plné znění naleznete na stránkách francouzské edice www.epochtimes.fr.
