John Milton byl v době, kdy v roce 1667 napsal Ztracený ráj, už slepý. V celém díle se občas obrací na „Nebeskou múzu“, aby ho inspirovala k vyprávění příběhu o lidském hříchu, jak to činí hned v úvodu knihy. Sedmou knihu otevírá vzýváním Nebeské múzy, která k němu sestupuje, vyhání zlo z jeho okolí a teprve pak mu odhaluje pravdu – pravdu, o kterou se chce podělit se svými posluchači, tedy s námi, čtenáři.
V předchozí části této série jsme skončili tam, kde archanděl Rafael vyprávěl Adamovi, jak začala válka v nebi. Andělé v nebi nakonec vzbouřence porazí a zaženou je do pekla. Poté, co Milton obdrží a předá zprávu o dění v nebi, žádá Nebeskou múzu, aby ho vrátila zpět na Zemi, aby mohl dokončit zbytek zjevení. Skutečnost, že zlo je zahnáno dříve, než Milton pokračuje v básnickém zjevení, se v jeho díle opakuje jako téma.
Bůh tvoří svět
Adamovy otázky nekončí válkou v nebi. Podle Miltona se Adam Rafaela ptá, proč Bůh stvořil svět. Rafael Adamovi vysvětluje, že jedním z důvodů stvoření světa bylo zaplnit vesmír novou zemí poté, co byli vzbouření andělé vyhnáni z nebe. Tentokrát však museli nově stvoření lidé na Zemi nejprve prokázat svou hodnotu, než budou přijati do nebe:
„… Mohu napravit tu ztrátu, pokud se ztrátou počítat,
a v okamžiku stvořím další svět,
z jednoho muže pokolení nespočetných,
aby zde sídlili, ne v nebi –
dokud postupně zásluhami neotevřou sobě cestu až sem,
když dlouhou poslušností prověřeni,
a země se promění v nebe a nebe v zemi,
jedno království, radost a spojení bez konce.“
(Kniha VII, verše 152–161, volný překlad dle Miltona)
Zásluhami se zde míní poslušnost Bohu. Jen skrze dlouhodobou poslušnost Bohu se člověk stává hoden vstoupit do nebe. Poslušnost Bohu však neovlivňuje jen duši poslušného, ale také samotný svět, který se tak stává odrazem nebe. Na samém počátku stvoření Bůh odděluje ctnost od neřesti:
„… Bůh tak stvořil nebe a zemi,
hmotu neforemnou a prázdnou:
hluboká temnota přikrývala propast,
ale nad vodní hladinou rozpjal Duch Boží svá křídla
a vdechl životodárnou ctnost a životodárné teplo
do celé tekuté masy,
avšak dolů vypudil černý tartarový chlad,
pekelné kaly, nepřátelské životu…“
(Kniha VII, verše 232–239)
„Životodárná ctnost“ Boží se šíří prázdnou, temnou propastí. Tato klíčová slova „životodárná ctnost“, v kontrastu s prázdnou temnotou, vypovídají mnoho o aktu stvoření v Miltonově básni. Bůh je vše, co je ctnostné a životodárné – vše, co je dobré a prospívá životu a jeho tvoření. Tento rys, dobro a prospěch pro život, se šíří do toho, co je temné a nepřátelské životu, a v procesu to očišťuje. Samotná přítomnost Boží dobroty stačí k odstranění toho, co dobré není.
Doré ilustruje Miltonův popis stvoření: světlo se odděluje od tmy a voda ustupuje zemi. Soužití těchto protikladů poskytuje prostředí pro veškerý život, zatímco se rodí zvířata vody, země i nebe.
Dorého ilustrace odhalují dynamickou, kontrastní interpretaci přírodní hojnosti v jejím nezkaženém stavu. Například: „Vlna se žene za vlnou, kudy cestu našla; / je-li sráz, pak s úžasem proudícím,“ zobrazuje vodu, která odráží nebeské světlo, proudí mezi skalami a padá z oblak. Zatím žádný tvor není na dohled.
Naopak: „A Bůh řekl: Nechť vody zplodí / plazy v hojném množství, duši živou; / a nechť ptactvo létá nad zemí,“ zobrazuje mořské tvory mezi rozbouřenými vlnami a ptáky letící po obloze. Paprsky světla se snášejí z nebe na celé stvoření a Bůh vidí, že je to dobré.
Bůh tvoří člověka
Šestého dne stvoření, než si odpočinul, Bůh stvořil člověka:
„Učiňme nyní člověka k obrazu svému,
k podobě své
a ať vládne rybám a ptactvu moří a vzduchu,
zvířatům pole i celé zemi
a všemu, co se plazí po zemi.
Tak řekl a z prachu země tě utvořil, Adame,
tebe, ó člověče,
a vdechl ti do chřípí dech života;
k obrazu Božímu tě stvořil,
k výrazu Boha
a ty ses stal duší živou.“
(Kniha VII, verše 519–528, volný překlad dle Miltona)
Z prachu země Bůh stvořil lidské bytosti k obrazu svému. Nejde však jen o vnější podobu. Dech, který Bůh vdechl lidem, jim dal duši – život, který má původ v nebi. Lidé mají tělo ze země a duši z nebe a stávají se mostem mezi nebem a zemí.
S tímto nebeským spojením mají vládnout zemi tak, jako nebeští vládci vládnou v nebi – laskavě k věcem na Zemi a poslušně k Bohu v nebi. Tímto prokáží, že jsou hodni vstoupit do nebe a nahradit anděly, kteří jsou nyní v pekle.
Když Bůh odpočívá, andělé v nebi zpívají jeho chválu:
„… větší jsi nyní po svém návratu
než po porážce obrovských andělů;
v ten den tě oslavily tvé hromy;
ale tvořit je větší než tvořením ničit…
… Kdo se tě snaží zmenšit,
proti svému úmyslu slouží,
aby tvou moc více zjevil;
jeho zlo ty použiješ
a z něj stvoříš více dobra.“
(Kniha VII, verše 604–607, 613–616)
Navzdory válce v nebi a vyhnání vzbouřených andělů Bůh našel způsob, jak z aktu stvoření učinit z negativní situace pozitivní. Sebevětší zlo a zkáza, které mu přijdou do cesty, vedou k výsledku, jímž je dobro – a proto je Bůh oslavován.
Bůh dává jedno přikázání
Dříve bylo řečeno, že Bůh před stvořením světa odstranil vše, co bylo temné a nepřátelské životu. Bylo také zmíněno, že Bůh lidem poskytl cestu, jak vystoupit do nebe.
Aby se prokázali hodnými, musí být lidé podrobeni zkoušce a obstát. Bůh představuje Strom poznání dobra a zla a žádá Adama a Evu, aby nejedli jeho ovoce. Vše ostatní na Zemi si mohou užívat, jen ne plody tohoto stromu:
„Tato zahrada, osázena Božími stromy,
lahodí oku i chuti;
a volně ti dala všechnu svou rozkošnou úrodu za pokrm,
všechny druhy, které země plodí, bez konce;
ale ze stromu, jehož ochutnání přináší poznání dobra a zla,
nesmíš; v den, kdy okusíš, zemřeš;
smrt je uložený trest,
měj se na pozoru a dobře ovládej svou chuť,
aby tě Hřích nepřekvapil
a jeho černý průvodce Smrt.“
(Kniha VII, verše 538–547)
Jedení ovoce dává lidem poznání zla spolu s poznáním Boha. Plod tohoto stromu znovu přivádí do světa ničivou temnotu, která je nepřátelská životu; přináší Hřích a Smrt.
V dřívější části této série jsme představili Hřích a Smrt jako děti Satana. Střeží brány pekla a čekají, až Satan uspěje ve svádění Adama a Evy.
Přirozený stav stvoření
Opakujícím se motivem je stvoření skrze očištění od zla. Milton naznačuje, že zjevení od Nebeské múzy nepřichází, dokud není nejprve očištěn od zla. Bůh vyhání z nebe vzbouřené anděly, aby zachoval jeho dobrotu, a ze špatné situace vytváří dobrou tím, že stvoří Zemi. Než stvoří Zemi, nejprve očišťuje samotný prostor od zla.
Lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu, s tělem ze země a duší z nebe. Tím, že ztělesňují vlastnosti, které se Bohu líbí – ctnost a poslušnost – mohou sebe i Zemi učinit hodnými nebe. Poslušnost znamená odstraňovat vše, co není v souladu s Boží dobrotou a laskavostí.
Je zajímavé, že Strom poznání dobra a zla není Stromem poznání zla. Zdá se, že jelikož vše je stvořeno v duchu Boží dobroty, zlo nemůže být nikdy absolutní. Zlo jako síla, která ničí, místo aby tvořila, musí být odstraněno, aby se mohl obnovit přirozený stav tvoření.
Každý den a každou chvíli máme možnost zkoumat tento druh tvořivosti ve svých životech. Můžeme vnímat svá srdce a mysl a snažit se vymýtit to, co by mohlo být nepřátelské životu. Tak můžeme své srdce a mysl nasměrovat k ctnosti a poslušnosti Bohu. Můžeme se pokusit vytvořit dobré okolnosti ze špatných tím, že uvážíme všechny možné důsledky svých činů. Tímto způsobem odstraňujeme to, co je ničivé, a ponecháváme to, co tvoří.
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Cesta k Božímu království – spravedlivé odhodlání ve verších Miltonova ráje a obrazech
–ete–
