Naše okolí je plné věcí, které zkoušejí náš charakter. Někdy je dokážeme překonat, jindy podlehneme a selžeme. Selhání ale nemusí znamenat konec cesty; odhodlání nám stále může zajistit přízeň Boha.
Pokračujeme v příběhu Miltonova Ztraceného ráje. Archanděl Rafael dokončil Adamovi líčení nebes a Adam mu na oplátku pověděl, co si pamatuje o svém stvoření. Poté se Rafael vrací zpět do nebe.
Návrat Satana
Zatímco Adam dál hovoří s archandělem Rafaelem, Satan obletuje zemi a čeká na příležitost, jak znovu proniknout do Edenu. Dříve ho mohl Gabriel vyhnat ze zahrady, ale to nestačilo k tomu, aby ho to odradilo – ani jeho hněv nepolevil. Musí najít tajnou cestu, jak se vrátit.
Odtud, úzkostí hnaný, sedm nocí nepřetržitých
se nesl v temnotě … a s řekou se ponořil,
s ní povstal Satan, v mlze se zdvihající zahalen,
a hledal, kde by se ukryl …
(Ztracený ráj, Kniha IX, verše 62–64, 74–76, volný překlad dle Miltona)
Satan sedm dní krouží kolem Země, bděle sleduje, dokud nespatří příležitost přistát u místa, kde se řeka Tigris (dříve, než hřích změnil její tok) noří pod zem a znovu vyvěrá jako pramen v Edenu. Satan, skrytý v mlze, sleduje řeku až do Edenu a hledá, kde by se mohl ukrýt.
Na své ilustraci S řekou klesl / a s ní povstal Satan zobrazil Doré Satana klidně stojícího na skalnatém útesu, jak shlíží na burácející vody Tigridu. Tento klidný postoj nás ale nesmí zmást. Navenek působí nehybně uprostřed valících se vod, uvnitř však vře hněvem. Jeho vnitřní neklid se odráží v neklidném proudu řeky a podněcuje jeho touhu vydržet její údery. Jediný tento obraz ukazuje odhodlání, jaké zlo projevuje, když je pevně rozhodnuto zničit dobro ve světě.
Satan se zmocňuje hada
Satan proniká do Edenu a hledá, kde se skrýt. Chce se vyhnout dalšímu odhalení archanděly, a proto pečlivě pozoruje všechna zvířata v ráji, aby zjistil, které mu nejlépe poslouží k ukrytí jeho klamných a pomstychtivých záměrů.
Přísným pátráním, s důkladným zkoumáním
prohlížel každé stvoření … až nalezl,
že had je nejzákeřnější z celého pole.
Nádoba vhodná, nejvhodnější nástroj klamu,
v němž může vstoupit a své temné rady skrýt
i před nejbystřejším okem; vždyť v úskočném hadovi
by nikdo nepodezíral žádný úklad …
(Ztracený ráj, Kniha IX, verše 83–86, 89–92)
Satan považuje hada za nejvhodnějšího. Myslí si, že nikdo nebude považovat jeho zlé jednání za podezřelé, protože hadovy pohyby jsou samy o sobě jemné a klamné. Satan se dál pohybuje po Edenu zahalený mlhou, aby se přiblížil k hadovi a zmocnil se ho.
… tak v mlhu půlnocní se zahalil,
klouzal nepozorovaně a pátral
v každém keři, v houští, kde by snad
spícího hada našel; v jeho zákrutech
se skrýt, a s nimi skrýt i temný úmysl,
jenž nesu … a v jeho ústa ďábel vstoupil…
(Ztracený ráj, Kniha IX, verše 158–162, 187–188, volný překlad dle Miltona)
Když najde hada, vstoupí do něj ústy a ovládne ho, vnukne mu schopnost myslet. I když není člověkem, Satan ho posedne. To nám přináší hlubší pochopení rčení „člověk je to, co jí“ – naznačuje, že se stáváme tím, co vpustíme do své mysli a srdce, ať už jakkoli to do nás vstoupí.
Na ilustraci Našel ho tvrdě spícího / v labyrintu mnoha kol, sám sebou ovinut vykreslil Doré Satana, jak hledí na hromadu propletených hadů. Zde působí obzvlášť hrozivě: obrovská netopýří křídla, černé rozcuchané vlasy a temné, šikmo sklopené oči vytvářejí dojem zlověstné temnoty, která určuje atmosféru scény. Zdá se, že dokonce nalezl jediné místo v Edenu, které není zaplněno listovím a životem.
Temnota hadů odpovídá temnotě Satanových křídel a naše oči nemohou jinak než přeskakovat mezi nimi. Tento kompoziční prvek nás vede k tomu, abychom Satana ztotožňovali s hady, kteří se k jeho povaze nejvíce hodí.
Satanovo bědování
Už dříve bylo Satanovo vnitřní zmítání přirovnáno k Dorého zobrazení divoké řeky a naznačeno, že právě tento vnitřní chaos slouží jeho zuřivému úmyslu zničit Boží stvoření – a později to sám Satan vyjadřuje:
Ó, hnusný pád! Já, jenž kdys s bohy
soupeřil o nejvyšší trůn, teď klesám
v zvíře a s bahnem zvířat se teď mísím …
Kam až se snese ctižádost a pomsta? …
(Ztracený ráj, Kniha IX, verše 163–165, 168–169)
Kdo se snažil být nejvyšší v nebi, musí se stát tím nejnižším. Podle Satana je ale ochoten klesnout, jen aby uskutečnil svou pomstu proti Bohu – až tak nízko, že smísí svého kdysi andělského ducha se slizem hada. Tak se projevuje jeho odhodlání.
Ví, že Boha přímo neporazí, ale věří, že může zničit jeho dílo:
Ať mně patří jediná sláva mezi pekelnými mocnostmi:
že v jediný den zmařím to, co on, nazývaný Všemohoucí,
šest nocí a dní nepřetržitě tvořil…
(Ztracený ráj, Kniha IX, verše 135–138)
Satan je rozhodnut zničit člověka, Boží novou lásku, během jediného dne, v jediném okamžiku pokušení. Milton znovu a znovu zdůrazňuje jediné přikázání: poslušnost Bohu. To platí pro Adama, Evu i pro všechny anděly v nebi. Člověk však nemůže být zároveň poslušný Bohu a následovat Satanova svádění – a právě v tom spočívá obtíž lidského bytí.
My lidé, jako Boží stvoření, můžeme být také odhodlaní, navzdory svým slabostem. Jak se projeví naše odhodlání? Chceme-li být poslušní Bohu a odolat Satanovým svodům, musíme si dávat pozor na to, co „přijímáme“. Musíme se stát opakem toho, co představuje Satan.
Pýcha je důvodem, proč se Satan pokusil povznést výše než všichni ostatní. A právě kvůli tomu je nucen jít dolů – plazit se po zemi jako ten nejnižší z nízkých. Není možné, že právě v naší poslušnosti, v našem podřízení Bohu, spočívá způsob, jak se před Ním skláníme – že vědomě sestupujeme dolů, abychom mohli být pozvednuti do Boží slávy?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Moudrost za maskou krásy v Dorého ilustracích „Ztraceného ráje“
–ete–
