Zlé věci v nás často vyvolávají strach, pokud je nepozorujeme z bezpečné vzdálenosti. Někdy je těžké najít odvahu obrátit se přímo k nim a čelit jim. Jak můžeme skutečně rozpoznat zlo a postavit se mu s jistotou?
Záludný Satan zasévá nesvár
V předchozím díle této série jsme sledovali dva anděly, Ithuriela a Zephrona, jak pátrají po cizí bytosti v Rajské zahradě. Prohledávali Eden křížem krážem, až našli ropuchu u Evina ucha. Ta se pokoušela do její mysli během spánku vsunout nečisté myšlenky:
Po kom tak pátrali – a hle, tam jej nalezli,
sedícího jak ropuch u Evina ucha;
svou ďábelskou dovedností se pokoušeje proniknout
do síní její Fantasie a z nich kuť
přízraky, klamy, sny, jak se mu zachtělo;
či jedem vdechnutým chtěl otrávit
životné duchy, z čisté krve povstávající
jak vánky něžné z řek křišťálových, a z nich měl vznésti
zmatek myšlenek, porušený sled,
marné naděje, marné cíle, nezřízené touhy,
ještě nafouknut domněnkami vysokými, z nichž rodí se pýcha. (Kniha IV, verše 798–809)
(volný překlad dle Miltona)
Miltonův úryvek nese zvláštní podtext: Satan se nejprve snaží pokoušet Evu ve spánku. Když spíme, nebýváme bdělí ani vůči tomu, co nás může ohrozit; nejsme schopni se bránit, protože si neuvědomujeme, co se děje. Nejsme snad náchylnější k pokušení, když polevíme v ostražitosti?
A co Satan využívá k pokušení Evy v tomto stavu? Snaží se v ní vyvolat zmatek v emocích, pýchu a živočišné touhy, které ji oddělují od Boha. Sloveso inspire je zde pozoruhodné: v latině znamená „vdechnout“, ale také „inspirovat“. Když cítíme inspiraci, máme pocit, že naše úmysly vycházejí z našeho nitra. Satan však ve své záludné lsti „inspirováním“ – tedy vdechováním jedu – působí na Boží stvoření tak, aby se odvrátilo od Boha a přiblížilo ke zlu.
Síla spravedlnosti odhaluje pravdu o zlu
Když Ithuriel spatřil ropuchu a poznal její záměry, lehce se jí dotkl svým kopím – a tím odhalil Satanovu pravou podobu:
Tu Ithuriel svým kopím se jej lehce dotkl;
neb žádná lež nesnese dotek kovu nebes,
nýbrž ihned vrací se ve vlastní podobu.
Znenadání zablesklo světlo, vzduch vzplanul;
a zjevil se v své pravé tváři ten Zlý.
Dva andělé ustoupili nazpět, napolo v úžasu,
tak náhle spatřivše strašlivého krále. (Kniha IV, verše 810–813, 818–821)
To, co je nebeské a tedy přirozeně spravedlivé, dokáže snadno odhalit to, co je zlé. Ithuriel, anděl zosobňující spravedlnost, potřeboval jen nepatrný dotek, aby se zlo samo ukázalo ve své pravé podobě.
Tento obraz nám něco říká i o naší vlastní přirozenosti: pokud jsou naše neposkvrněné duše božské, pak i my v hloubi nitra neseme spravedlnost. Stačí se jen dotknout zla – tedy poukázat na něj – a ono se odhalí, protože vůči spravedlnosti nemá sílu obstát.
Jak zlo deformuje
Když andělé spatřili Satanovu pravou podobu, zeptali se ho, kdo je. To Satana rozhněvalo. Připomněl jim, že by měli znát krále vzbouřených andělů, který vedl útok proti Bohu. Andělé mu však dali najevo, že přijetí zla změnilo nejen jeho povahu, jak bylo patrné už dříve, ale i jeho vzhled. Zlo, které ho naplnilo, ho učinilo zcela ošklivým:
Nedomnívej se, duch odbojný, že tvůj tvar je týž,
že neumenšená zář tě zjevuje,
jak když jsi v nebi stával vzpřímen a čist;
ta sláva, když přestal jsi být dobrým,
od tebe odešla – a teď se podobáš
svému hříchu i místu osudu temnému a hnusnému.
Zahanben ďábel stál a cítil, jak strašná je dobrota,
spatřil, jak ctnost v tváři své je krásná,
a zhynul touhou po tom, co ztratil… (Kniha IV, verše 835–840, 846–849)
(volný překlad dle Miltona)
Když Satan přijal zlo za svou pravdu, změnil se od základu – z anděla se stal jeho protiklad. Vzepřel se Božím zákonům a ztratil krásu nebes. Je ošklivý, zdeformovaný, pyšný a plný hněvu. Přesto v něm cosi stále touží po nebi. To naznačuje, že ani zosobnění zla se nemůže úplně odtrhnout od pravd, které představují nebeská krása a ctnost.
Nebesa poměřují spravedlnost a zlo
Na scénu přichází archanděl Gabriel a ptá se Satana, proč opustil peklo, aby obtěžoval lidi ve spánku. Satan odpovídá, že peklo je pro něj příliš bolestivé, a proto hledá na Zemi klid. Tvrdí, že lidem neublížil.
Gabriel mu namítá, že ztratil i božskou moudrost, protože nechápe, že skutečným zdrojem jeho utrpení je hněv proti Bohu. Pak se ho zeptá: jestli je peklo tak strašné, proč jsi jediný, kdo z něj odešel?
Satan odpovídá, že Gabriel ví, že neutekl první – vždyť sám viděl, jak vedl útok proti nebi. Tvrdí, že hledal lepší místo pro své následovníky, a že mu tento čin přinese slávu a uznání, které mu bylo v nebi odepřeno.
Gabriel jej nazývá lhářem a upozorňuje, že si neustále protiřečí: jednou říká, že odešel kvůli vlastnímu utrpení, podruhé, že pro své přívržence. Připomíná, že kdysi zpíval Bohu nejvyšší chválu, a nakonec se stal vůdcem vzpoury. Neví, kým je ani za co stojí. Gabriel mu nařizuje, aby se vrátil do pekla, jinak ho tam odtáhne.
Satan na to reaguje hrozbou a zdá se, že dojde k boji. V tom Bůh odhaluje zlaté váhy, které poměřují sílu Satana proti síle nebes – a síla nebes je nesrovnatelně větší.
Gabriel vyzývá Satana, aby se podíval na Boží váhy:
Satane, znám tvou sílu, a ty mou znáš,
obě nám dány – není jich vlastní;
jaká je pošetilost chlubit se zbraněmi,
když tvá moc jen tolik, kolik nebe dovolí,
a má, byť zdvojená, je k tomu, bych tě drtil jak bláto.
Pro důkaz vzhůru pohlédni a čti svůj úděl
v onom znamení nebes, kde jsi zvážen,
a ukázán lehký, slabý, vzdoruješ-li.
Zlý vzhlédl a poznal svou váhu na váze vysoko –
a víc už nic, jen prchl, brumlaje, a s ním prchly i stíny noci. (Kniha IV, verše 1006–1015)
Satan se podívá vzhůru a pochopí, že jeho síla je stále určována zákony nebe, i když kráčí cestou pekla. Musí ustoupit.
Dorého kontrast dobra a zla
Doré zachycuje okamžik, kdy Satan ustupuje před anděly. Kontrast jeho těla s pozadím a jeho mohutnost jej činí ústředním bodem celé kompozice: Doré chce, abychom viděli jeho ústup.
Umělec zároveň klade jasný protiklad mezi povahu Satana a povahu nebe. Andělé i nebe jsou zaliti světlem. Andělé jsou dokonce vyobrazeni, jako by je přímo ozařovalo světlo nebes, zatímco Satan zůstává v temnotě a stínu.
Zajímavé je také to, že Satan sestupuje ze svahu. Je to už podruhé, kdy je donucen sestoupit – poprvé, když byl svržen z nebe za vzpouru proti Bohu. Jako by zákony nebe vynucovaly rovnováhu: čím více se snaží vystoupat, tím více je nucen klesat.
Pokud v sobě skutečně neseme božskou přirozenost – pokud je zákon nebe součástí naší podstaty – není pak pravda, že i my dokážeme odhalit zlo prostým poukazem na něj? Můžeme ukázat krásu a sílu nebe už jen tím, že je postavíme do kontrastu s ohyzdností zla? A není v nás cosi, co se vždy snaží sladit se zákony nebe, ať už je náš stav mysli jakýkoli?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Formulování otázek: Archanděl Rafael rozmlouvá s Adamem a Evou
–ete–
