V celé naší sérii Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého jsme měli příležitost nahlédnout do toho, jak básník John Milton viděl Satana. Satan, otec Hříchu a Smrti, byl vykreslen jako zosobnění pýchy, marnivosti, klamu a pomsty.
O Miltonově pojetí Satana je však stále co pochopit. V návaznosti na to, kde jsme skončili v minulém článku, Satan právě oklamal archanděla Uriela, aby zjistil polohu Země a mohl zaútočit na Boží nové stvoření – lidské bytosti.
Satanovo vnitřní utrpení
Poté, co dorazí na Zemi a přiblíží se k Edenu, je Satan zaplaven strachem a pochybnostmi. Čelí pravdě o svém vztahu k Bohu:
„hrůza a pochyby
tříští jeho zneklidněné myšlenky a z hlubin budí
peklo v něm, neboť peklo v sobě
nese, a kolem sebe je šíří; a z pekla neunikne
ani krokem víc, než může utéct sám před sebou
změnou místa: teď svědomí probouzí zoufalství,
jež dřímalo, a oživuje trpkou vzpomínku
na to, čím byl, čím je a čím se musí stát –
ještě horším…“ (Kniha IV, verše 18–26)
(volný překlad dle Miltona)
Nejprve nám Milton říká, že peklo následuje Satana, ať jde kamkoli. Přestože při svém odchodu z pekla míjí své děti, Hřích a Smrt, zůstává stále sužován jeho přítomností. Peklo je pro Satana stavem bytí; nebylo to jen prostředí, do něhož byl uvržen, ale také vlastnost jeho svědomí.
Ve svém hlubokém vnitřním utrpení je Satan donucen čelit pravdě o svých okolnostech: už není tím slavným bytím, jakým byl v nebi. Dá se říci, že nám to odhaluje, co Milton považuje za zdroj osobního utrpení a deprese – odloučení od Boha.
V okamžiku mučivé jasnosti Satan přiznává svou vinu vůči Bohu:
„Ó slunce, jak ti mám říct, že nenávidím tvé paprsky,
jež mi připomínají, odkud jsem padl, jak slavný jsem kdysi byl
nad tvou sférou; dokud mne pýcha a ještě horší ctižádost
nesvrhly, když jsem bojoval v Nebi proti neporazitelnému Králi nebes.
Ach, proč! On si takovou odplatu nezasloužil
ode mne, kterými učinil tím, čím jsem byl
v oné zářivé vznešenosti, a nikdy mi jeho dobro
nepřipomnělo vinu; ani jeho služba nebyla těžká.
Co mohlo být snazší než mu vzdát chválu,
tu nejlehčí odměnu, a splatit mu díky,
tak zasloužené! A přece všechno jeho dobro se ve mně stalo zlem
a zplodilo jen zášť; pozvednut tak vysoko
jsem pohrdl podřízeností a myslel, že o jediný stupeň výš
bych byl nejvýše, a v jediném okamžiku smazal
ten nesmírný dluh nekonečné vděčnosti,
tak tíživý, stále splácený a stále dlužený…“ (Kniha IV, verše 37–53)
(volný překlad dle Miltona)
Satan byl svržen z nebe, protože chtěl být velký jako Bůh, který je v své velikosti nepřekonatelný, a nyní nenávidí paprsky slunce, protože mu připomínají, jak dobře se mu v nebi vedlo. Říká, že v nebi bylo slavné být, a dokonce přiznává, že Bůh si jeho nezvladatelnou nenávist nezaslouží. Co si Bůh zaslouží? Chválu a vděčnost. Satan říká, že chvála a vděčnost jsou to nejmenší, co měl Bohu dát.
A právě v tom je Satanův problém: nechce se cítit povinen chválit Boha. Bůh je tak veliký, že si zaslouží nekonečnou chválu. Satan to však dělat nechce, protože si myslí, že je to jako dluh, který musí stále splácet, a dlužník je vždy podřízen věřiteli. Pro něj je požadavek nekonečně chválit Boha jako být Božím otrokem, a považuje se za příliš vznešeného, než aby byl podřízen jakékoli bytosti, dokonce i Bohu.
Satan odmítá pokání
Přes to všechno však Satan stále zvažuje pokání a jeho výsledek:
„Ó, tedy nakonec povol: nezbylo už místo
pro pokání, nezbylo místo pro odpuštění?
Nezbylo nic než podřízenost; a to slovo
mi pohrdání zakazuje…
Však řekněme, že bych mohl činit pokání a mohl získat
milostí činů svůj dřívější stav; jak rychle
by výše znovu vyvolala vznešené myšlenky…
pohodlí by odvolalo
sliby dané v bolesti, tak prudké a prázdné…
To ví můj trestající; proto je tak daleko
od udělení, jako já od žebrání o mír…“ (Kniha IV, verše 79–82, 93–97, 103–104)
(volný překlad dle Miltona)
Odloučení od Boha a muka pekla přimějí Satana uvažovat o pokání. Přesto si myslí, že pokání je totéž co podřízenost, a odmítá se Bohu podrobit. Přiznává, že i kdyby činil pokání, bylo by to jen kvůli bolesti, kterou nyní cítí, a ne proto, že by upřímně věřil v hodnotu pokání. Jakmile bolest odezní, odezní i jeho touha činit pokání.
Satan si myslí, že Bůh ví, že jeho pokání by nebylo upřímné, a proto by mu pro jeho neupřímnost neposkytl milost. Naznačuje, že šance, že mu Bůh udělí milost za neupřímné pokání, je stejná jako jeho žebrání o mír, což mu jeho pýcha nedovolí.
A tak se Satan ještě více utvrzuje na cestě zla. Nechce se podrobit cestě pokání k Bohu, ale podrobuje se vlastnostem pekla a všemu, co se staví proti Bohu:
„Běda mi ubohému! Kam jen uprchnu
před nekonečným hněvem a nekonečným zoufalstvím?
Kamkoli prchám, tam je Peklo; já sám jsem Peklo…
Tak je veškerá naděje vyloučena…
Sbohem tedy, naděje, a s nadějí i strach,
sbohem výčitky: vše dobré je mi ztraceno;
zlo, buď ty mým dobrem…“ (Kniha IV, verše 73–75, 105, 108–110)
(volný překlad dle Miltona)
Zde vidíme, že nejde o to, že by se Satan odmítal něčemu podřídit, protože se podřizuje cestě zla. Není to neochota k podřízenosti, co tvoří Satanovu podstatu, ale jeho nenávist k Bohu. Jeho přirozenost dává přednost cestě, v níž pýcha přináší jeho utrpení, před cestou věčného míru, který vychází z chvály a vděčnosti Bohu.
Miltonův Satan v mukách
Doré zobrazil Satana v póze plné úzkosti. Je to jeden z prvních okamžiků, kdy Satan není Dorém vykreslen v pozici moci. Satan se opírá o rozervanou skálu za sebou a svírá v ruce chomáč vlasů, zatímco se trýzní svým vnitřním dialogem. Drsná krajina téměř působí, jako by se vznášela v temném moři prázdnoty, což ještě umocňuje emocionálně nabitý obraz.
Satan trpí, protože se dobrovolně odloučil od Boha, svého stvořitele. Navzdory velikosti Boží dobroty a vznešenosti nebe se Satan rozhodl postavit Bohu, protože nechce projevit pokoru a vděčnost.
Existuje souvislost mezi Miltonovým vhledem a současným rostoucím výskytem depresí? Způsobuje naše odloučení od Boží dobroty, že žijeme své životy jako oběti a nacházíme více důvodů ke stížnostem než k pokoře a vděčnosti?
A přesto na Dorého obraze Satana stále někde ozařuje světlo. Je to Boží světlo? Dává Bůh i Satanovi šanci činit pokání, opustit své utrpení a vrátit se do nebe?
Naznačuje naše odloučení od Boha, že se podřizujeme jiné cestě než té, která je spjata s pokorou a vděčností vůči božskému? Přivedla nás sem naše pýcha? Je tu stále naděje, světlo, které na nás svítí a na potenciální slávu naší civilizace?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje” a Dantovy „Božské komedie”. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Božská podstata lidských bytostí: Miltonův Satan v úžasu
–ete–
