Někdy jsme zavaleni zlem: temné obrazy, hudba, slova a podobně si nacházejí cestu do našeho života. Staré přísloví „nevidět zlo, neslyšet zlo, nemluvit o zlu“ už nemá takovou váhu jako dřív – a někdy dokonce zjistíme, že si temné věci užíváme jako formu zábavy. Neměli bychom je však raději rozpoznat jako zlé, a změnit k nim svůj postoj?
Abychom tuto otázku zvážili, pokračujeme ve sledování Miltonova Ztraceného ráje a doprovodných ilustrací Gustava Dorého. V předchozím díle této série Miltonův Satan narazil na Boží stvoření – dva lidské tvory, Adama a Evu, kteří si užívají plodů ráje. Archanděl Uriel, jenž nevědomky ukázal Zemi přestrojenému Satanovi, spěchá za archandělem Gabrielem, aby ho varoval před podezřelou bytostí, která hledá Zemi.
Uriel varuje Gabriela
Je Gabrielovou odpovědností zajistit, aby se do rajské zahrady nedostalo nic zlého. Uriel přistupuje ke Gabrielovi a říká mu, že přišel duch, a začal se vyptávat na nové Boží stvoření. Uriel tomuto duchovi ukázal, kde se nachází Země, a duch tam okamžitě zamířil. Aniž o tom duch věděl, Uriel jej dál pozoroval a všiml si, že když dorazil na Zemi, jeho nebeský vzhled se změnil: už nepůsobil, jako by přicházel z nebe.
Uriel se domnívá, že tento duch může mít nečisté úmysly a je jedním z vyhnaných, tedy jedním ze vzbouřených andělů. Znepokojeně naléhá na Gabriela, aby tohoto pravděpodobně nevítaného ducha našel. Gabriel uznává, že žádná pozemská bytost by nemohla na Zemi vstoupit ani z ní odejít, ale je možné, že duch vstoupit mohl, protože duchové podléhají jiným měřítkům. Gabriel ujišťuje Uriela, že prohledá Boží zahradu, aby se ujistil, že si do ní nic nenašlo cestu bez dovolení.
… skrze tu bdělou stráž
neprojde nikdo, jen ti, kdo jsou známi z nebe;
a od poledne neprošel tudy žádný tvor.
Jestliže duch jiné povahy
překročil úmyslně tyto hranice země –
víš, jak nesnadné je
zadržet ducha hmotnou závorou.
Pakli se v těchto rajských zahradách
v jakékoli podobě skrývá ten,
o němž jsi mluvil – zítra za úsvitu jej poznám.
(Kniha IV, verše 579-588, volný překlad dle Miltona)
Pátrání po zlu
Dorého ilustrace Tak přislíbil; a Uriel svou stráž / znovu převzal zachycuje okamžik, kdy Uriel informuje Gabriela o podezřelém duchu, který se vyptával na Zemi. Bůh umístil Gabriela do oblasti rozeklaných skal, kde se stýká nebe se zemí, a právě zde ho Uriel nalézá. Uriel a Gabriel jsou dvě postavy v horní levé části kompozice. Uriel ukazuje do dálky a hledí na Gabriela, který se opírá o meč.
Pod Uriem a Gabrielem sedí andělé v pohodlných pozicích čelem k sobě. Ačkoli mají válečné zbraně, nejsou připraveny k použití. Ve skutečnosti je jedna z nich v tuto chvíli dokonce odložena, protože andělé stále ještě nevědí o novinkách, které Uriel přináší.
Mezitím v rajské zahradě Adam a Eva odpočívají pod korunami stromů, které pro ně Bůh vybral. Po rozhovoru s Urielem pověřuje Gabriel dva anděly, aby zahradu prohledali:
Iturieli a Zefone, vy dva,
spěchem křídel prohledejte zahradu,
nenechte bez pátrání jediný kout,
zvláště tam, kde ti dva krásní tvorové
snad nyní spí, bezpečni před újmou.
Dnes večer, po ústupu slunce,
Uriel přinesl zprávu, že byl spatřen
pekelný duch (kdo by to pomyslel?)
vyrval se z mříží pekla a zamířil sem,
bez pochyby za zlým úmyslem;
kde jej naleznete, chopte jej
a přiveďte sem.
(Kniha IV, verše 788-796, volný překlad podle J. Miltona)
Na Dorého ilustraci Ti k altánku obracejí krok, / hledajíce, koho hledali jsou dva andělé, Ithuriel a Zephon, zobrazeni, jak letí oblohou přes vysokou zeleň do zahrady, kde odpočívají Adam a Eva. Jeden z andělů nese kopí a druhý meč, což naznačuje, že jsou připraveni se bránit a v případě potřeby hledaného ducha zničit. Oba andělé se na sebe podívají a ukáží na místo, kde by podle nich mohl zlý duch býti.
Čemu se můžeme přiučit
Využijme tuto část Miltonova příběhu a Dorého ilustraci k prozkoumání vnitřního fungování naší duše: jak bychom mohli čelit zlu v sobě? Rajská zahrada je zahradou Boží a byla stvořena pro Boží stvoření, které zahrnuje jak božský obraz, tak ducha lidských bytostí. Bůh kolem zahrady umístil také andělské bytosti, aby ji chránily před zlem.
Když existuje podezření, že se něco zlého dostalo tam, kam nepatří, andělé strážní, kteří plní Boží záměr, zlo vyhledají, aby ho zničili. Před zlem neutíkají a neskrývají se, protože je to zlo, a neignorují ho. Naopak, obracejí se k němu čelem a hledají místo, na němž přebývá.
Pokud je naše duše stvořena k tomu, aby byla podobná božské, neměli bychom i my hledat a zbavovat se zla v sobě? Když si zlo najde cestu do zahrady naší duše, nemáme se – podobně jako andělé sloužící Bohu – dobrovolně obrátit k němu, vyhledat je a zkoumat?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly.
Příště: Síla vnitřní spravedlnosti: Satan ustupuje před mocí nebes
–ete–
