Rozhovor

Pavel Jan Sobek je terapeut, pedagog a lektor psychoterapeutických a motivačních kurzů. Je také autorem několika odborných knih s terapeutickou tématikou: Duše a její svět nebo trojdílná publikace Psychoterapie. Regresní terapii se věnuje od roku 2012. Jeho praxe směřuje k motivování a pomoci člověku, aby na sobě začal pracovat, hledal klíč k řešení svých životních situacích sám v sobě.

Podstatnými body terapie, kterou nabízí, je proměna charakteru a cesta od nectností, které se člověk může vlastní prací pokoušet přeměňovat na ctnosti. Věnuje se také praxi meditace a kontemplace.

Na některé aspekty jeho terapií a jeho osobní pohledy a pochopení lidského života a jeho smyslu, jsme se zaměřili v následujícím rozhovoru, který mísí praktické zkušenosti s duchovními naukami a osobními zkušenostmi.


Na svých stránkách uvádíte, že podstatnými body vaší terapie jsou „proměna charakteru lidského ducha a cesta od nectností.“ Co myslíte tou proměnou charakteru? Znamená to, že ve svých kurzech vedete lidi, aby se zbavovali nectností?

Proměnou charakteru myslím tu nejhlubší změnu v úrovni záměru, jak vedeme svůj vlastní život. Charakter je původně řecké slovo a označovalo „něco hluboce rydlem vrytého, vtisklého,“ nebo určitou pečeť.

Charakter je pro mne to, co určuje nejhlubší, hlavně morální, etický, určitý duchovní základ a rozměr člověka. Ten není jen v oblasti lidské duše, která se zaměřuje na cítění a jiné motivace. Je to doslova „náš most k Nebesům“.

Máme tedy na výběr, zda v sobě na něm pracujeme ve smyslu pozitivních kvalit (dříve se jim říkávalo ctnosti), aneb na něj kašleme či ho přímo sabotujeme (tomu se dříve říkávalo přidávat nectnosti). V takovém případě se most hroutí, propadá.

Na mých kurzech se většinou s lidmi nejdříve věnujeme metodě bdělé regresní terapie, protože řada z nás má občas vracející se obtíže a někdy i traumata, která je třeba odblokovat, trvale uvolnit. Až pokud se cítíme dostatečně v pohodě, připadá v úvahu vnitřní inspirační a celostní rozvoj.


Knižní tip Epoch Times
Devět komentářů ke komunistické straně mapuje děsivou historii Komunistické strany Číny. Iniciovala hnutí, díky kterému vystoupilo ze „strany“ a jejích přidružených organizací již přes 300 milionů Číňanů. Zakoupíte na našem E-shopu.


A v tomto případě sledujeme, kam jsme kdo zabředli v otázce nedobrých záměrů a následných činů a jak to změnit. Je to svého druhu posun z vnitřního vězení, protože pokud nás trápí třeba svědomí či to, že nejsme milováni, jde o hledání nejen odpovědí, ale i proměny, posunu.

Terapeut Pavel Jan Sobek - o proměně charakteru, cestě od nectností k ctnostem a smyslu života. (Archiv P. J. Sobek)

Můžete zmínit, na které nectnosti v člověku během své práce narážíte?

Model nectností zůstává během vývoje lidstva v podstatě pořád tentýž jako ve starověku. Při troše zjednodušení se dají jmenovat třeba v tomto pořadí: hněv, připoutanost (lpění na něčem), zaslepenost, sobectví, žárlivost, řevnivost, a pýcha.

Je zajímavé sledovat, že tyto nectnosti odpovídají i určitým energetickým ohniskům na jemnější úrovni v těle. Hněv jde hodně odspodu od základní (pohlavní) čakry, podbřišek poukazuje na lačnost a připoutanost, břicho na zaslepenost, srdeční oblast na sobectví, krční oblast žárlivost a řevnivost (viz pomluva druhého) a pýcha na čelní oblast (pyšnost, kde se cítíme bohy).

Ale abych odpověděl přímo na vaši otázku: Nejčastěji v terapiích narážím na okruh sobectví (srdeční oblast), řevnivost a pýchu.

Také říkáte, že nectnosti člověka podporují „věznění v engramických dopadech činů“. Co myslíte těmi „engramickými dopady činů“?

Engram je označení „bolestné události v minulosti, kde došlo k šoku a tím stavu zúženého vnímání vědomí“. Engramický dopad činů znamená, že si v sobě na duši nosíme určitá „pouzdra s bolestí“: Tyto bolesti jsou dány činy a jejich motivy, ve kterých jsme měli nějakou svoji úlohu, roli.

Mojí prací je svého druhu pomoc v odčinění a dopadech. V hlubší úrovni můžeme některé dopady starých „stop bolesti“ deaktivovat tak, aby nedocházelo k jejich znovu oživování v nás (třebas i jen v podvědomí).

Navíc jsou tu i cesty k usmíření, pochopení daných příčin a emočnímu trvalému uvolnění bloků. Není vždy třeba si vše odtrpět, je tu i aktivní možnost se z takového „dluhu“ posunout.

Ve své knize například píšete, že „zápolíme se svým sobectvím, pýchou nebo závistí,“ a že na tato „slabá místa“ pak mohou působit určité negativní vlivy. Myslíte tím, že negativní stránky našeho charakteru mohou být podporovány něčím negativním nebo využívány, aby nás povzbuzovaly k dělání špatných věcí?

Ano, to si nejen myslím, ale jsem o tom z četných zkušeností u sebe i klientů přesvědčen. Je to přesně tak, jak otázku pokládáte. Zkusím to krátce přiblížit: pokud jsme v sobě v minulosti způsobili (zaseli) určitý druh slabosti, zejména pak v okruhu psychiky a charakteru, (o kterém jsem se již zmínil), pak se tyto slabosti jeví doslova jako „díry“ směrem do nás.

Obrazně řečeno nám jimi unikají životní síly podobně, jako by nás třeba někdo probodl mečem. Takové rány se ale obtížně hojí, většinou hnisají, pokud na ně neznáme lék. Nevíme, jak se z nich doslova vylízat.

Na řadu takovýchto děr, způsobených naším sobectvím, pýchou, závistí, zlostným záměrem i činem, pak reagují i takzvané negativní síly, vlivy. Lidé dnes neradi slyší o tom, že existují i duše či bytosti „nevtělené“, které nám přesto mohou škodit a obírat nás o životní energii. Vysvětlit tento mechanismus by nám zde zabralo poměrně dost času a já se mu věnuji na svých kurzech a přednáškách.

V krátkosti se ale dá říci, že takové entity opravdu existují a pro zjednodušení jim říkám „negativní vlivy“. Chovají se k nám jako predátoři k odhalené oběti. To ale není jediný jejich aspekt. Zároveň může pro mnohé z nás docházet v této interakci k ponaučení se z chyb a snaze po zacelení svých slabých míst. Více se takto chráníme v úrovni životní síly a imunity.  

Terapeut Pavel Jan Sobek - o proměně charakteru, cestě od nectností k ctnostem a smyslu života. (Archiv P. J. Sobek)
Terapeut Pavel Jan Sobek – o proměně charakteru, cestě od nectností k ctnostem a smyslu života. (Archiv P. J. Sobek)

Funguje to podle vás také naopak? Že ty pozitivní stránky v nás zase mohou být podporovány a využívány nějakými pozitivními silami?

Ano, funguje to i opačně. Naše pozitivní stránky (kvality, ctnosti) nás propojují a posouvají jednak k vlastnímu středu (jádru), zacelují nás bezpečnou ochranou a navíc ukazují možnosti kreativity a spolupráce s druhými.

Je to opak škodlivých procesů odporu, destrukce a vydělenosti. Velkou otázkou je pak pojmenování určité hierarchie pozitivních sil. V duchovní vědě Rudolfa Steinera se hovoří doslova o nebeské hierarchii (původní termín je spojen s Dionýsem Areopagitou, křesťanským apologetou z raného středověku).

Nám nejznámějšími představiteli jsou zřejmě bytosti andělů a archandělů. Jsem ale velmi opatrný na toto vymezování v rámci soudobé esoteriky. Obecně řečeno si myslím, že nás všechny skutečně pozitivní bytosti i naši blízcí mohou k dobrému rozměru inspirovat. Každý máme kus bohatství nejen pro sebe, ale i pro druhého. Pokud chceme.

Ve svých knihách píšete, že „cestou je věnovat se nárůstu ctností, které pročišťují a odlehčují charakter do čirosti a plných schopností ducha“. Tím je z vaší strany řečeno, že prostřednictvím zušlechťování vlastního charakteru může člověk dospět k vyřešení svých problémů a životních situací?

Ano, přesně tak tomu rozumím. A týká se to zejména mne samotného. Když si něco neprojdu na vlastní kůži, jak můžu přesněji vnímat, co se asi děje druhému za zkoušku, za volbu či za pád či rozvoj? V zásadě si myslím, že všechny vyspělé bytosti zřejmě musely kus své cesty i zkušeností protrpět, nebo se minimálně musely rychle učit, jak k utrpení a bolesti dochází, a jakou má utrpení či bolest „hodnotu“. 

To nejzářivější a nejhřejivější na člověku je právě jeho charakter. Ovšem dá se v něm i upadat. Podobá se to dvěma žebříkům vedle sebe. Na jednom můžeme ponaučeni se posunout o šprusli výše (v ctnostech, kvalitách) a tím být i určitým příkladem (minimálně sobě samým). Anebo na vedlejším žebříku sestoupit či dokonce padnout dolů (do nekvalit, nectností). Volba je na nás samých.

Tohle všechno má podle mě bezprostřední vliv na náš život a vyřešení řady našich problémů a neopakování zbytečně zatěžujících situací a omylů. 

Také naznačujete, že se zlepšením v oblasti charakteru člověka mohou narůstat i duchovní schopnosti toho člověka, pokud se skutečně zbaví některých negativních stránek svého charakteru? Chápu to správně?

Ano, je to tak. Víte, charakter není něco, co jen tak prostě dostaneme. Musíme si ho každý tvrdě odmakat. Paradoxem je, že někteří lidé sní či mluví o svých „duchovních schopnostech“ tam, kde jde v podstatě o to, že jmenují své nectnosti a chybné sklony. Dostat se například v sobě ke skutečné, nepředstírané pokoře či nezištnosti, to je věru práce na hodně dlouho. A možná nikdy nekončí.

Jinak pro představu: pokud přijímáme model takzvané reinkarnace (či opětovného vtělování a odtělování) duše, pak budování v oblasti charakteru trvá celou řadu inkarnací.

Když píšete, že „jistým stupněm je schopnost hlubinné meditace a kontemplace ve stavu sjednocení,“ znamená to, že jedním z pokroků, které můžeme při práci na sobě odvést, je schopnost očištění, ztišení nebo zastavení mysli pomocí meditace?

Ano, tak to chápu. Měl jsem v tomto životě štěstí na kvalitní učitele a řekněme „průvodce“. Setkal jsem se jak s křesťanskou, tak i s judaistickou linkou duchovní cesty, řadu let jsem pak následoval cestu dzogčhenu svého tibetského mistra Namkhai Norbu Rinpočeho. Píšu o tom zde proto, že mít zpočátku kvalitní vzor a příklad je opravdu třeba. Málokomu se podaří v sobě vše dobře ukotvit a najít bez počáteční pomoci.

Meditací existuje mnoho typů. Od těch s koncentrací na jednobodovost, po prostorovou meditaci, meditaci na určitou bytost či projev. Jsou ale třeba také jógové meditace dynamické, pohybové, dokonce i v rámci spirituálního tance.

Ztišení, zklidnění či zastavení mysli jsou určité průvodní jevy či stavy. Výše, nebo spíše hlouběji, je pak stav kontemplace (roze-jmutí, roz-jímání), který jde obtížně popsat.

Obrazně řečeno se podobá stavu, kdy všechny myšlenky, pocity, emoce se v nás podobají snopu svázaných klasů obilí. Tento snop jsme my. Jakoby byl někde v prostoru, třeba stál na poli. Pokud vstoupíme do kontemplace, podobá se to náhlému uvolnění šňůrky, která snop drží pohromadě. Nepopsatelný stav uvolnění, oproštění, roze-jmutí.

V západních duchovních tradicích má ale větší prostor než meditace to, co nazýváme modlitbou, odevzdáváním a přijímáním. Je na každém, kdo si to přeje, jaký druh cesty si v tomto vybere. Cesta by ale měla vždy spíše očišťovat a uvolňovat, než pošpinit a svázat.

Terapeut Pavel Jan Sobek - o proměně charakteru, cestě od nectností k ctnostem a smyslu života. (Archiv P. J. Sobek)

Mohl byste prosím popsat, co myslíte oním stavem „sjednocení“? Co se má podle vaší teorie a praxe sjednotit s čím?

Není to akce, kde se jedno (část) jen tak spojí s něčím jiným, ale začíná to vždy v nás. Uvedu příklad.

Každý jsme tvořen (jako na vahách) dvěma póly kvalit. Mužskými kvalitami, kam bychom mohli zahrnout racionalitu, cílevědomost, schopnost tvořit koncepty ad. A vedle toho máme ženskou stránku kvalit obdařenou intuicí, spontánní kreativitou, uměním naslouchat atd. Každý máme v sobě obě misky vah. Ale málokdy se zajímáme o to, jak se v nich vyvažujeme. Anebo dokonce, jak je můžeme harmonizovat do nádherné hravosti sjednocení, propojenosti bez nárazů.

Takže sjednotit se můžeme nejdříve jaksi my, uvnitř. Pak je také otázka, jak se to bude obrážet kolem nás. Lidé, kterým se povedlo třeba takovéto vnitřní sjednocení, pak mohou také k sobě přitahovat ty, kteří po takové vyváženosti touží, přejí si ji, nebo ji už pěstují.

Je opravdu krásný pohled na partnerskou dvojici, kde každý zvlášť a oba dohromady jsou „sjednoceni“ a obohacují se zcela bez nátlaku. Dalo by se to nazvat jistou zralostí.

Pak jsou tu vyšší úrovně, kde se naše kvality mohou zvolna přibližovat kvalitám těch (nebeských) bytostí, které už tento stav sjednocení trvale realizovaly. Ale to už nejsme tak docela v tělesném světě.

Také naznačujete, že duše je pouze obyvatelem těla, a že přichází to těla před narozením a po smrti těla zase odchází?

Ano, tak se na to dívám. I tady jde trošku o určitý model náhledu. Má původ ve starověkém Řecku (u pythagorejců, Platóna a dalších), kde jedním z pohledů na člověka bylo, že jde o duši (psýché) dočasně uvězněnou v těle (soma). Z toho slovního spojení ostatně dnes máme určité projevy, které označujeme jako psychosomatické. Ale třeba hebrejský biblický přístup je jiný. Ten se více zajímá o dech života a úroveň dynamiky ducha (hebrejsky Ruach). Tam se do popředí dostávají právě ctnosti a nectnosti. 

Dá se na to dívat i hlouběji v rámci duchovní vědy, anthroposofie, že duše má řadu aspektů a jedním z nich je, že sem (do aktuálního vtělení) přišla realizovat určitý svůj projekt, určitou představu, co chce nebo musí ochutnat.

Otázkou je samozřejmě dlouhodobý cíl takových vtělení. Pro mne je to poznávací a zkušenostní stezka, kde se učím novým kvalitám. Ideálně má směřovat k Bohu a v dobrém ke všem bytostem. Jsme rozmanitostí v jednotě. 

Je tedy podle vás smyslem života člověka především pracovat na sobě samém? Učit se, ze skutečných životních zkušeností, pochopit něco o sobě, poznat a nalézt své negativní a temné stránky a pokusit se jich účinně zbavovat? Tedy je podle vás lidský život taková duchovní cesta za dokonalostí, jak o tom mluví například buddhismus, taoismus, ale i jiná pravověrná náboženství?

Ano, tak mi to přijde. Duše se může učit na všem. Učí se na tělesných procesech a vyváženosti v organismu, učí se na psychických hnutích, na emocích. Učí se v oblasti slabosti nebo síly vůle. Učí se i na poli duchovního charakteru. Vše je proces učení a volby.

Lidský život se dá brát jako cesta k dokonalosti (pozn. již jsem zmínil školu tibetského buddhismu, zvanou dzogčhen, neboli Velká dokonalost). V něm je řada aspektů očištění, propojení a moudrosti ve stavu kontemplace.

Jiným náhledem na život, více spojeným s prvotním křesťanstvím, je láska. To je jiná, hřejivá kvalita. Bezpodmínečná, svrchovaná, kristovská. Nikoli nějaký deklarovaný cit či pocit, ale hluboký stav usebrání, prožitý právě v kontemplaci, někdy i vytrpěný a objevovaný.

V dějinách západních nauk se k němu často obraceli skuteční mystikové a světci. Někdy se říká, že ve skutečnosti možná ještě kristovské všebratrství a Láska v tomto smyslu nebyly naplno zde realizovány. Vnímám to také tak. Možná k tomu dospějeme, uvidíme. 

Děkujeme za rozhovor

Článek také vyšel v delší verzi na stránkách voxpolupi.sk