Slavné myšlenky a ilustrace: obraznost Gustava Dorého
Co je to svoboda? Je svoboda možnost dělat kdykoli cokoli chceme? Nebo je svoboda přímo spojena s naší schopností ovládat sami sebe? Nastává svoboda tehdy, když dokážeme zaručit všem stejné výsledky? Nebo má svoboda více společného s uznáním nadřazenosti Boží spravedlnosti?
V našem pokračujícím seriálu o Miltonově Ztraceném ráji se podíváme na pojetí svobody.
Lucifer navrhuje rovnost a svobodu
Když Adam rozmlouvá s archandělem Rafaelem, začne se zajímat o nebeskou válku. Rafael toho využije, aby Adama varoval před možnými následky jeho svobodné vůle.
Rafael začíná vyprávění ve chvíli, kdy Bůh sdělí andělům, že jeho syn Ježíš bude jejich pánem. Andělé v nebi byli nadšeni touto radostnou zprávou: oslavovali, zpívali a tančili a Bůh se jejich jásotu těšil.
Někteří andělé však spokojeni nebyli. Jeden z nich, Lucifer, nesl těžce, že se má klanět jiné bytosti, kterou považoval za sobě rovnou. Tajně shromáždil své následovníky a odvedl je na nejsevernější místo v nebi. Tam začal své otevřené vzdorování Bohu.
Na pahorku obklopeném zlatými věžemi a diamantovými pyramidami usedl na trůn a nevděčně si stěžoval, že on a jeho stoupenci, přestože patří k nejmocnějším bytostem v nebi, se musejí klanět už dvakrát – jednou Bohu a nyní i Ježíši:
A teď jen radit, jak co nejlépe,
jakými nově vymyšlenými poctami
přijmout jeho příchod, když od nás
se mu má dostat úcty v pokleku,
dosud nesplacené, nízké prostěření,
příliš mnohé pro jednoho, a teď dvojnásob,
když jednomu a jeho obrazu je přisouzeno panství?
(Kniha V, verše 779–784)
Luciferova pýcha mu nedovoluje podřizovat se nikomu, ani Bohu. Milton však ukazuje, že jeho záměry jsou složitější. Lucifer se staví proti Bohu tím, že prosazuje určitou představu rovnosti a svobody:
Skloníte šíje a zvolíte pokorně
měkké koleno ohnout? Vy jistě ne,
znám-li vás správně, znáte-li vy sami sebe,
rodáci, synové nebe, jímž nikdo
dřív nepanoval, ač ne všichni rovni,
přesto však svobodni, rovně svobodni …
Kdo pak by měl v právu a rozumu
monarchii si nárokovat nad těmi,
kdo právem jeho rovni, byť v moci, slávě
méně zářící, ve svobodě však stejní?
(Kniha V, verše 787–792, 794–797, volný překlad dle Miltona)
Lucifer tvrdí, že ačkoli nemusí být všichni ve všem rovni, ve svobodě jsou si rovni, a kdokoli se tuto rovnost pokusí porušit, je tyran, kterému je třeba se postavit.
Lucifer a Abdiel debatují o rovnosti a svobodě
V tu chvíli vystoupí z řad anděl Abdiel a protestuje proti Luciferovým rouhavým slovům. Abdiel chce ostatním připomenout, že jejich podřízenost Bohu neznamená ztrátu svobody:
Vše, i tebe, i všechny duchy nebe
on stvořil v jasu jejich stupňů,
korunoval slávou a k jejich slávě je jmenoval …
ne že by jeho vláda ji zastírala,
spíše ji činila slavnější …
Jeho zákony jsou našimi,
veškerá čest jemu vzdávaná
se vrací nám.
(Kniha V, verše 837–839, 841–845)
Abdiel připomíná, že všichni přítomní andělé, včetně Lucifera, byli stvořeni Bohem se svou slávou, a Boží nejvyšší moc nikdy jejich slávu nezastřela, protože jejich sláva je výrazem samotného Boha. Kdo by je utlačoval, utlačoval by tím ve skutečnosti sebe.
Jinými slovy, všichni jsou projevem Boží moci, a čím mocnější je Bůh, tím mocnější jsou i oni. Moc, rovnost a svobodu, po nichž Lucifer touží, už mají díky blízkosti k Bohu. Povýšení, které hledá, by získal ne vzdorem, ale chválou Boha.
Lucifer však nesouhlasí a namítá:
Neznáme čas, kdy bychom nebyli, jak jsme teď;
neznáme žádné před námi, sami sebou zrozeni,
sami sebe povznesli mocí, jež nás oživuje …
(Kniha V, verše 859–861, volný překlad dle Miltona)
Lucifer odpovídá, že si nikdo z nich nepamatuje, že by je stvořil Bůh. Protože se objevili jako první, jakoby z vlastní moci, zdá se, že jejich sláva vychází z něčeho vrozeného, co je v nich samých. Proto nemají důvod vzdávat poctu nikomu mimo sebe.
Když vidí, že se k Abdielovi žádný další anděl nepřidává, Luciferovo sebevědomí roste a posměšně Abdielovi přikáže, aby se vrátil ke svému novému králi a dál mu sloužil jako otrok. Luciferovi stoupenci propukají v potlesk a při Abdielově odchodu na něj vrhají pohrdavé pohledy.
Bůh však už zná všechny Luciferovy plány a sleduje, jak se vzpoura rozvíjí. Všichni Boží andělé se chystají k boji. Když Abdiel vzdoruje Luciferovi, Bůh a jeho andělé ho oslavují při návratu. Bůh mu říká:
… Dobře jsi bojoval
ten lepší boj, když sám jsi hájil
proti davům vzbouřeným pravdu,
slovem mocnější než oni zbraněmi;
a svědectví pravdě jsi vydal
a snesl posměch všeobecný,
těžší než násilí: vždyť ti šlo jen o to,
stát se uznaným před Bohem, ač světy
tě soudily za zvráceného …
(Kniha VI, verše 29–37)
Bůh připomíná Abdielovi, že tato zkouška byla nesmírně těžká. Je velmi obtížné sledovat pravdu a usilovat jen o Boží uznání. Ti andělé, kteří se na něj mračili, byli jeho přátelé, a on musel projít osamělou cestou hanby pod jejich odsuzujícími pohledy, když se vracel k Bohu.
Bůh říká, že takové zavržení může být ještě těžší než násilí. Abdiel však obstál, a další zkouška už bude snazší, protože bude mít na své straně celé Boží vojsko.
První úder
Boží armádu vedou archandělé Michael a Gabriel. Jejich úkolem je najít Luciferovo vojsko a zastavit vzpouru. Najdou Lucifera, jak chystá přepad. Ten stojí vysoko na voze uprostřed zlatých andělů se zlatými štíty. Obě armády se postaví proti sobě a čekají na povel.
Abdiel pociťuje odpor, když vidí, jak se Lucifer vystavuje v takové nádheře, přestože se stal zosobněním zla. Lucifer sestoupí z vozu a přejde do čela linie, kde se setká s Abdielem. Vymění si ostrá slova a Lucifer říká:
Myslel jsem zprvu, že svoboda a nebe
jsou pro nebeské duše totéž;
teď však vidím, že většina z lenosti
raději slouží, služební duchové,
cvičení v hostinách a písni;
takové jsi ozbrojil, hudebníky nebe,
aby srovnávali svobodu s otroctvím.
(Kniha VI, verše 164–169, volný překlad dle Miltona)
Lucifer uráží všechny Boží anděly. Tvrdí, že zaměňují svobodu s tím, že mohou zpívat a tančit na Boží oslavu, ale to je jen komediantské vystoupení, jakási kejklířská podívaná, kterou nelze zaměňovat se skutečnou svobodou.
Abdiel odpovídá, že služba Bohu není totéž co ztráta svobody. Skutečné otroctví pramení z nerozumných rozhodnutí a z následování těch, kdo se proti Bohu bouří, zaslepeni sami sebou. Otroctví se rovná narcismu:
Toť otroctví: sloužit nerozumnému,
či tomu, kdo se vzepřel lepšímu,
jako teď slouží tvoji;
vždyť ani ty nejsi svobodný,
jen sobě samému podrobený.
(Kniha VI, verše 178–181)
V tu chvíli Abdiel zasadí první úder, který dopadne na Luciferův štít a odrazí ho o deset kroků zpět. Michael zatroubí na trubku a skutečná bitva začíná.
Na Dorého rytině Toto pozdravení na tvou bezbožnou přilbici přijmi vidíme okamžik, kdy Abdiel zvedá meč, aby zaútočil na Lucifera. Lucifer vypadá, jako by chtěl tasit kopí. Kolem Abdiela stojí Boží andělé a v pozadí se rýsují jejich siluety. Andělé kolem Lucifera jsou však zobrazeni o něco tmavšími tóny, a dva v pravém dolním rohu se kryjí nebo otáčejí zády k blížícímu se útoku. Je jejich nedostatek odvahy výrazem svobody?
Otázka svobody
Všechny tyto události kladou otázku skutečné svobody.
Mezi řádky Milton naznačuje rozdíl mezi svobodnou vůlí a pravou svobodou. Rafael začíná vyprávění jako varování Adamovi před následky svobodné vůle: co zasejeme, to také sklidíme – ale zasejeme to, co chceme. Zde se zdá, že svoboda souvisí s tím, co sklízíme; je to důsledek toho, jak svou svobodnou vůli používáme. Svoboda je odměna za to, že zaséváme spravedlivě.
Abdiel využívá svou svobodnou vůli, aby se postavil Luciferovi a chválil Boha, a dostává se mu chvály, po níž Lucifer tolik touží.
Lucifer však svou svobodnou vůli používá k tomu, aby si nárokoval absolutní rovnost s Bohem, bez ohledu na své místo v božské hierarchii. Jeho božská hodnost je nižší než Boží a Ježíšova, přesto se cítí být jejich rovným a žádá, aby s ním bylo zacházeno stejně. Touží, aby moc a sláva byly rozděleny rovným dílem. Svobodnou vůli lze přirovnat k rovnosti příležitostí. Lucifer však chce rovnost výsledků a hodlá zničit všechno, co mu stojí v cestě.
Ve vší své sebestředné chvále Lucifer nevidí, že je otrokem vlastní pýchy, která ho pronásleduje všude jako peklo, z něhož není úniku.
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Laskavý stav tvořivosti podle Miltonova „Ztraceného ráje“
–ete–
