Fenomén tzv. volné výchovy, který pozorujeme v posledních desetiletích, vzbuzuje u části veřejnosti obavy o budoucnost dětí v různých aspektech. O příčinách a následcích volné výchovy jsme si povídali s psycholožkou Mgr. Kamilou Hronovou v první části. Nyní se zaměříme na rovnováhu a nastavování hranic.
Někteří rodiče si vyčítají, že jejich děti pláčou, když jim něco zakážou. Je jim to pak líto a někdy začnou váhat, jestli rozhodnutí nezměnit. Jak se k tomu postavit?
Chápu je. Může být těžké ustát výbuch pláče a někdy je v pořádku změnit názor. Ale jinak platí, že k životu emoce patří – děti mají právo se zlobit, plakat. Stejně tak rodiče mají svoje emoce. A rodiče je taky potřebují zvládat. Důležité je „opečovat“ emoce – vlastní i dítěte.
Rodič může říct: „Vím, že jsi chtěl jít ven, ale už to dnes nejde. Chápu, že jsi naštvaný.“ A nabídnout, že může jít zítra.
Problém ale je, že někteří rodiče, kteří sami zažili autoritářskou výchovu, mají strach z konfliktu. Když se na ně dítě zlobí, nevydrží to a ustoupí. Jenže součástí rodičovské role je i to, že někdy musím být „ta zlá“, a dítě se na mě zlobí. Pokud to rodič nevydrží a ustupuje, není to dobře. Takový rodič by měl na sobě pracovat – třeba i v terapii – aby se naučil zvládat vlastní strach z dětské zloby. Pro dítě je totiž zhoubné, když se naučí, že má nad rodičem pomocí své zloby navrch. To mu dává moc, která mu správně nenáleží, není na ni ještě vývojově připravené.
A kde je hranice nadměrné přísnosti?
Nadměrná přísnost je samozřejmě také problematická. Hranice toho, co už je nadmíru, se pochopitelně liší podle věku dítěte. Špatné je, když dítě nemá možnost žádné volby – třeba ani v maličkostech, jako jestli si dá jahodový nebo borůvkový jogurt.
Dítě nemá co rozhodovat o zásadních věcech, ale v drobnostech by mělo mít prostor. A můžeme spíš jasně říct, co dítě dělat nebude, ale nemůžeme ho tak úplně nutit do toho, co dělat bude. Takže je v pořádku říct: „Nebudeš ubližovat spolužákům.“ Ale nemůžeme dítěti nařídit, že musí hrát na klavír, když ho to nebaví.
Velký problém je také, když přísná výchova omezuje kontakt s vrstevníky. Třeba dívky, které nesměly na diskotéku, i když jejich kamarádky už tam chodily, mohou i v dospělosti pociťovat, že něco propásly. Nebo když rodiče příliš kontrolují, s kým se dítě stýká. Velmi destruktivní vliv má, když rodiče kritizují samotnou osobnost dítěte, ne jen jeho chování. To je velmi škodlivé.
Rodič by měl být potomkovi oporou, pomocnou rukou v cestě životem. Co bys rodičům dětí doporučila?
Rodičovství je velmi náročná disciplína. Je to umění najít rovnováhu mezi láskou a podporou na jedné straně a zdravými hranicemi na druhé.
První věc – skutečně se zajímat o vnitřní svět dítěte: s kým se kamarádí, co ho těší, o čem sní. Je skvělé, když to dělají i otcové. Pořád je mnoho tatínků, kteří o vnitřním světě dítěte nic nevědí.
Druhá věc – pojmenovávat emoce, učit se jim rozumět a zvládat je, ale neodsuzovat dítě za to, že se třeba vzteká. Můžeme mu ukázat, jak se dá zlost ventilovat – třeba praštit do polštáře.
Třetí věc – dát důvěru otcům. Dnes převažuje spíš mateřský, ochranitelský přístup, ale otcové přinášejí i výzvu a učí dítě, že se musí trochu snažit. Matce stačí, že dítě je roztomilé, otec po dítěti chce i nějaký výkon. V přiměřené míře je to zdravé.
A na závěr – dítě potřebuje slyšet, že mu rodič věří: „Ty to zvládneš.“ Když dítě vyroste v prostředí „chudáčku, budeš to mít těžké“, samo tomu uvěří a nevěří si. Ale když slyší „ty to dáš“, posiluje to jeho sebedůvěru. Takže podpora v činnostech a důvěra v jeho schopnosti.
Tato pasáž by se asi hodila do odstavce o slabých hranicích. Měli jsme třeba klientku, která byla osobnostně oslabená a pořád se točila kolem syna. Neustále ho omlouvala a chránila. Ten syn pak rostl, začal matku ohrožovat a urážet. V poradně jsme opakovaně upozorňovali, že je nutné nastavit hranice. Nakonec to dopadlo tak, že když syn matku fyzicky napadl, musel zasáhnout nový partner. Zavolali policii, a syn byl vykázán z bytu. To ukazuje, kam až může dojít výchova bez hranic.
To je silný příklad…
Ano, a bohužel takových případů přibývá. Proto je tak důležité, aby rodiče nastavovali hranice s láskou, ale pevně.
Takže hlavní poselství je rovnováha – mezi láskou, porozuměním a hranicemi?
Přesně tak. Rodiče často chtějí dětem udělat život jednodušší, ale někdy jim tím spíš uškodí. Dítě potřebuje zažít i frustraci a překonávání překážek. A ještě jednou – dítě potřebuje slyšet: „Věřím ti, zvládneš to.“ To je nejlepší povzbuzení, které mu můžeme dát. A tím se to celé uzavírá – rodič má dávat lásku i hranice, a hlavně důvěru, že dítě svůj život zvládne.
Hlavní je nebát se vlastních chyb. Každý rodič občas udělá chybu – jednou je přísnější, jindy moc povolný. Ale důležité je vrátit se k dítěti a říct: „Mrzí mě to, zkusíme to jinak.“ Dítě tím získá nejen hranice, ale i zkušenost, že vztahy se dají opravovat. To je velmi cenné. Takže je lepší ukázat lidskost než hrát dokonalého rodiče.
Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče, ale rodiče opravdového. A když cítí, že ho rodič bere vážně, a přitom mu nastavuje láskyplné hranice, získává zdravý základ do života.
Co se týče emocí, jak rodič pozná, že dítě jeho hranice vnímá správně a necítí se odmítnuté?
Rodič by měl při nastavování hranic vyjadřovat i přijetí dítěte. Říct například: „Mám tě rád, ale teď ti tohle nedovolím, protože by ti to ublížilo.“ To dítěti ukazuje, že zákaz není odmítnutí jeho samotného. To znamená oddělit chování od osobnosti dítěte. Kritizujeme chování, ne dítě. To je obrovský rozdíl.
A co když rodič zjistí, že sám reaguje přehnaně, protože má v sobě vlastní nezpracované věci?
To se stává často. V takovém případě pomůže, když rodič pozná své limity, a třeba vyhledá podporu – ať už v partnerovi, přátelích nebo i u terapeuta. Dítěti pak může říct: „Teď jsem reagoval přehnaně, ale pracuji na tom.“
To je asi těžké přiznat, ale dává to dítěti dobrý vzor.
Ano. Dítě se učí nejen z toho, co mu říkáme, ale hlavně z toho, co vidí. Když vidí, že rodič dokáže pracovat sám na sobě, dostává obrovsky důležitou lekci do života.
Hodně rodičů má obavy, že když nastaví hranici a dítě pláče nebo se zlobí, ublíží mu tím. To je omyl. Slzy nebo vztek dítěti neublíží. Naopak – pomáhají mu zpracovat emoce. Co dítěti opravdu škodí, je, když jeho emoce nejsou viděné nebo jsou zesměšňované. Takže dát hranici a přitom emoci přijmout.
Tím dítěti ukážeme, že jeho pocity bereme vážně, ale hranici držíme.
A když rodiče ustoupí, protože to nevydrží?
Pak dítě zjistí, že stačí křičet nebo plakat a pravidla se změní. To je cesta do pekel – dítě se učí, že hranice neplatí. Takže klíč je důslednost a zároveň empatie. To je základ zdravé výchovy.
Jak rodiče najdou tu správnou míru?
Pomáhá si položit otázku: „Dělám to proto, abych dítě ochránil, nebo proto, že mě samotného štve?“ Když je motivací ochrana a láska, hranice je většinou správná. A ještě – pravidla by měla být přiměřená věku dítěte. Co je vhodné říct tříletému, je jiné než u dospívajícího.
Příliš tvrdé hranice děti často zraňují. Pokud je výchova jen o příkazech a zákazech bez vysvětlení a bez empatie, dítě se necítí přijímané. Výsledkem bývá buď vzpoura, nebo naopak přehnaná podřízenost. Dlouhodobě to podkopává sebevědomí dítěte. Učí se, že jeho pocity nejsou důležité a že nemá právo na vlastní názor.
Hranice musí být pevné, ale zároveň laskavé.
A co když rodiče nejsou jednotní – jeden je přísný a druhý volný?
To je velmi časté. Dítě pak lavíruje mezi rodiči a učí se, že pravidla nejsou pevná. Proto je důležité, aby se rodiče domluvili a byli v základních věcech zajedno.
A když se rodiče nedomluví?
Pak je dobré hledat kompromis. Třeba se poradit s odborníkem, který pomůže rodičům nastavit společný přístup. Jinak dítě trpí zmatkem a nejistotou.
Někdy se však jeví, že puberťák žádné hranice nechce.
Ano, navenek to tak vypadá. Ale ve skutečnosti i dospívající potřebuje hranice – jen se s nimi pere. Když rodič hranice vzdá, dítě to nevnímá jako svobodu, ale jako nezájem. Takže i v pubertě hranice dávají pocit bezpečí. Samozřejmě musí být přiměřené. Rodič by měl naslouchat, diskutovat, ale zároveň jasně říct: „Tohle už je moc.“
Pokud dítě pravidla poruší, pak by měly přijít důsledky. Ne tresty ve smyslu ponížení, ale logické důsledky. Například když nepřijde včas domů, příště nepůjde na akci. Dítě se tak učí, že činy mají následky. Takže ne trestat, ale učit odpovědnosti. Jde o to, aby dítě chápalo souvislost mezi chováním a následky.
A co když rodič sám v dětství nezažil zdravé hranice a neumí je nastavovat?
To je častý problém. Takový rodič se může učit spolu s dítětem. Může si říct: „Já to v dětství neměl, ale teď to můžu dopřát svému dítěti.“ Pomáhá také hledat podporu – knihy, kurzy, terapie. A je dobré vědět, že nikdy není pozdě začít. I když dítěti je deset nebo patnáct, pořád má smysl začít s hranicemi. Možná to bude těžší, ale vždycky to stojí za to.
Rodiče se někdy bojí, že když začnou být přísnější, dítě je přestane mít rádo.
To je velký omyl. Děti, které mají hranice, si rodičů váží víc. Cítí, že jim na nich záleží. Dítě může být v tu chvíli naštvané, ale vnitřně vnímá, že hranice znamenají zájem a bezpečí. Takže láska a přísnost se nevylučují.
Co bys poradila rodičům, kteří mají pocit, že výchova je nad jejich síly?
Rodičovství je náročné. Je normální cítit se někdy unavený nebo bezradný. Důležité je nebýt na to sám – hledat podporu u partnera, rodiny, přátel, případně odborníků. A také mít soucit sám se sebou. Někdy rodiče zapomínají i na sebe. Když je rodič úplně vyčerpaný, těžko zvládá děti. Proto je důležité pečovat i o sebe. Dítěti neublíží, když rodič řekne: „Teď si potřebuju odpočinout.“
Děkujeme za rozhovor.
