Fenomén tzv. volné výchovy, který pozorujeme v posledních desetiletích, vzbuzuje u části veřejnosti obavy o budoucnost dětí v různých aspektech. Jaké má tento přístup příčiny a následky, jsme si popovídali s psycholožkou Mgr. Kamilou Hronovou.
Kdy se volná výchova objevila a lze ji již porovnat se zažitými přístupy?
Ve větší míře je volná výchova spíše záležitostí posledních let. Ale mluví se o tom už desetiletí. Na škole jsme se učili o základních stylech výchovy – od zanedbávajícího stylu, kdy se rodiče o děti nezajímají, až po autoritářskou výchovu, kterou zažila většina starší generace. Autoritářští rodiče dávají příkazy, zákazy, nastavují pravidla, moc se neptají na to, co dítě chce nebo prožívá. Komunikace jde jednostranně od rodiče k dítěti: „Budeš dělat tohle, smíš, nesmíš, dělej, nedělej.“
To všichni známe. A když to stručně shrnu, děti vychovávané autoritářsky většinou nemají vysoké sebevědomí. Neznají dobře své potřeby ani hranice, protože jim bylo neustále něco vnucováno. Často se z toho celý život vzpamatovávají.
Je rozdíl mezi autoritativní a autoritářskou výchovou…
Oproti tomu děti vychovávané autoritativně – to znamená s jasnými pravidly, ale i se zájmem o pocity a potřeby dítěte – obvykle dopadají lépe. Rodiče jim stanoví hranice, ale zároveň o nich dokážou komunikovat. A postupně, jak dítě roste, pravidla uvolňují a nechávají větší odpovědnost na něm.
Takové děti většinou chápou sebe i své potřeby, vědí, kdo jsou, a zároveň rozumějí tomu, že svět jim nedá všechno zadarmo. Dokážou vést dialog se sebou i s okolím.
Oproti tomu dnes často slyšíme o permisivní, tedy volné výchově. Rodiče jsou milující, hodně se zajímají o pocity a potřeby dítěte, ale často nestanovují jasná pravidla. Když přece jenom chtějí děti korigovat, často říkají: „A teď to říkám naposled! A teď úplně naposled!“ – a děti se tomu smějí, protože vnímají jejich slabost. Z praxe v poradně ale víme, že těmto dětem se v životě později často moc dobře nedaří.
A to je ta odvrácená stránka volné výchovy.
Děti vychované bez hranic mají jakoby „sekundárně“ poškozené sebevědomí – navenek působí sebejistě, ale když narazí na překážky, zjistí, že je neumí překonávat. Pak jejich sebehodnocení klesá. Tyto děti mají také problémy s regulací vlastních emocí. A právě schopnost zvládat emoce je klíčovým ukazatelem toho, jak šťastný člověk v životě bude.
A je být bez mantinelů pro děti osvobozující nebo matoucí ? Jsou hranice k něčemu dobré?
Jsem přesvědčená, že zdravé hranice jsou zásadní. Rodiče je nevytyčují proto, aby byli tyrani, ale aby dítě ochránili. Hranice znamenají pro dítě bezpečí – vnitřní i vnější.
Pocit vnitřního bezpečí znamená, že dítě ví, že rodič o dítě pečuje, že je tu pro něj. A také to, že rodič zvládá svůj život, své emoce a dítě se o něj nemusí starat. Absenci vnějšího bezpečí ilustruje třeba situace, kdy dítě v kavárně neomezeně běhá a naráží do lidí – jednou narazí na někoho, kdo mu to dá jasně najevo. Hranice jsou proto důležité.
Mám pro rodiče, kteří své děti vychovávají permisivně, pochopení. Jejich motivace bývá dobrá – často sami zažili tvrdou autoritářskou výchovu a rozhodli se, že svým dětem nikdy nebudou takto ubližovat a potlačovat jejich osobnost.
Jenže dítě není malý dospělý. Mozek dozrává postupně, a hlavně části odpovědné za seberegulaci a zvládání emocí dozrávají až mezi posledními. Nemůžeme na děti přenášet odpovědnost, kterou ještě nejsou schopny unést.
Druhý omyl těchto rodičů je, že chtějí děti uchránit před traumatem. Ale láskyplné hranice nejsou traumatizující. Traumatizující je, když je dítě ponecháno samo se svými emocemi a má pocit, že jeho prožitky nikoho nezajímají. Nebo když rodiče na přirozené dětské emoce reagují agresivně: „Jestli nepřestaneš brečet, ještě ti přidám, aby měl proč brečet.“ To dítě může přetížit. Zralý rodič by mu naopak pomohl své emoce postupně zregulovat.
Když dítěti dáme láskyplnou hranici, třeba zákaz, to není traumatizace. Naopak – traumatizující je nevšímavost nebo zesměšňování emocí.
Děti, jež byly rodiči chovány zcela volně, následují tento vzorec u svých potomků, nebo hledají jiné způsoby při výchově? Nebo je ještě brzo to hodnotit?
V našich podmínkách je volná výchova záležitostí spíš posledních dekád, takže ještě nemáme celou generaci, která by vyrostla bez hranic. Ale už jsou dospělí, kteří takto vychovaní byli – a ti často říkají, že jim zdravé hranice chyběly a ušetřily by jim hodně trápení.
V poradně vídáme dospívající vychovávané bez hranic, kteří se někdy chovají vůči rodičům agresivně. Otázka je, jestli se dokážou začlenit do společnosti.
A ty agresivní děti – to je důsledek volné výchovy, nebo spíš nevšímavosti rodičů? Co je k tomu vede?
To je dobrá otázka. V některých případech je to reakce na zanedbávající nebo přímo agresivní výchovu – třeba v rodinách s násilím nebo alkoholismem. Ale často se setkáváme i se slabými rodiči, kteří nedokázali nastavit žádné hranice. Pak se stane, že dítě se vlastně stane tyranem v rodině.
Zažila jsem případy, kdy osmiletý chlapec uhodil otce, a ten se místo náležité reakce zamkl na záchodě. Nebo devítileté dítě, které rodiče nedokázali nijak zvládnout. A my je varujeme – pokud něco rychle nezměníte, až dítě zesílí, budete se ho bát.
Ano, někdy je to opravdu vážné. Když je dítěti 15 a rodiče nikdy nenastavili hranice, bývá velmi těžké to změnit.
Malé děti vůbec nejsou hloupé. Jsou věci, které mohou rodiče nechat na nich, aby za své rozhodnutí nesly následky a tím získávaly životní zkušenosti? V tzv. výchově skrze přirozené následky vlastního jednání – nechat děti klopýtnout, aby věděly, že špatná rozhodnutí mají důsledky. Jak toho dosáhnout?
Přesně tak – je nesmírně důležité nechat někdy děti, aby se samy rozhodly a pak nesly následky. Nebo jim dát na vybranou mezi různými možnostmi. Autoritářská výchova říká: „Musíš tohle.“ Ale když dítě dostane možnost volby, zažívá určitou svobodu a s ní by měla být spojená i zodpovědnost.
Takový je život – někdy naše volby nejsou ideální. Ale i tak je důležité, aby se dítě učilo nést následky. Samozřejmě přiměřeně věku – nesmí jít o ohrožení zdraví nebo života. Rodič pak může nabídnout pomoc: „Co s tím uděláš? Jak to vyřešíš?“ Ale nesmí to udělat za něj. K tomu často sklouzávají permisivní rodiče, kteří neustojí, že by jejich dítě mohlo zažít neúspěch, nebo se třeba zlobit. A tak běhají do školy, obíhají učitele a vyprošují si omluvy, další šance a výjimky. A jaké je z toho pro dítě poselství? „Když nepůjdu do školy, máma to vyžehlí“.
Když se dítě nepřipraví na výuku a dostane špatnou známku, lepší reakcí by třeba bylo říct: „Možná by bylo dobré, kdybys šel za učitelem, omluvil se a domluvil si opravu.“ Ale nesmí to vyřešit místo něj.
Rodič má dítěti poskytnout možnost získat zkušenost a pak nabídnout podporu – třeba při regulaci emocí, které to přinese. Ale neměl by dítě shazovat urážkami.
Dát dítěti možnost volby a dělat chyby je důležité. Ale ne ve věcech závislostního charakteru – třeba u sladkostí nebo u mobilu. Tam je zásadní, aby rodič nastavil jasná pravidla. Dítě si samo regulovat čas na mobilu neumí.
2. díl rozhovoru zveřejníme brzy
