Na cestě za zlatem: Příběh žluté horečky

Zlato fascinuje lidi po tisíciletí. Podíváme se na dlouhou historii hledání zlata a na některé šťastné nálezce.

Na cestě za velkým štěstím a penězi prozkoumávají lidé Zemi až do dnešních dnů. Zatímco někteří s obrovskými bagry a buldozery přehrabují půdu na Aljašce, jiní riskují svůj život ve vichřicí sužovaném Beringově moři, aby vytěžili zlato z hlubin Tichého oceánu. Další hledají pod žhavým sluncem v australském vnitrozemí s pánví nebo kovovým detektorem.

Jejich odvážné pokusy stále fascinují lidi, takže televizní pořady o hledačích pokladů jsou po celém světě stále velmi oblíbené. Moderní dobrodruzi však nejsou první, které zasáhla žlutá horečka. Jedna otázka, kterou si mnozí kladou, zní: Jak hledači zlata vědí, kde mají kopat?

Odkud pochází zlato?

Austrálie, Kanada a USA jsou již dlouho známé svými bohatými zlatými nalezišti, ale zlato se nachází i v Německu. Průměrný podíl zlata v zemské kůře je celosvětově 4 gramy na 1 000 tun horniny. Proč je však těžký materiál dnes přítomen v zemské kůře, je pro mnohé geology záhadou.

Je známo, že pozemské zlato vzniklo v raném období naší planety, pravděpodobně jadernou fúzí při výbuchu supernovy. V té době však naše planeta ještě neměla pevnou kůru.

Jak tedy zlato navzdory své vysoké hustotě zůstalo v zemské kůře, aniž by kleslo do nitra Země? Podle jedné teorie za to vděčíme nárazům velkých skalnatých objektů, jako jsou asteroidy.

V průběhu času se vzácný kov nahromadil v primárních ložiscích – hlavně mezi křemennými žilami. Pokud zlatá ruda zvětrává, může se vzácný kov sekundárně usazovat mezi pískem nebo štěrkem v takzvaných rýžovištích. Právě ta byla hlavním cílem prvních hledačů zlata.

2000 let hledání

Některé z nejstarších známých zlatých předmětů pocházejí z období kolem 4600 až 4300 př. n. l. a byly nalezeny ve Varně v Bulharsku. Během následujících tisíciletí se následně rozšířily znalosti o těžbě a zpracování tohoto drahého kovu, jak dokládá Nebeský disk z Nebry objevený v Německu a hrob lučištníka u Stonehenge.

První písemná zmínka o hledání zlata pochází z Egypta. Podle Turínského papyru, významné staroegyptské mapy, provozovali Egypťané již kolem roku 1000 př. n. l. dokonce zlatý důl.

Také staří Řekové přišli na tajemství tohoto drahého kovu. Plinius Starší ve svém díle „Naturalis historia“ vysvětluje, jak poznat zlato a jak najít jeho ložiska. Kromě toho mýtus o Zlatém rounu a legenda o Argonautách ukazují, jak žádaná byla tato surovina již před 2 000 lety.

Kromě Egypťanů se těžbou zlata ve velkém měřítku zabývali především Římané. Získávali zlato z primárních a sekundárních ložisek, jak nad zemí, tak pod zemí, přičemž využívali sílu vody. Největším a nejznámějším římským zlatým dolem je Las Médulas ve Španělsku, kde bylo během 250 let vytěženo více než 1 000 tun zlata z hloubky až 300 metrů.

Ve 14. a 15. století se nakonec údolí Raurisertal v Rakousku stalo nejdůležitější evropskou oblastí těžby zlata. Odhaduje se, že zde bylo vytěženo přibližně 10 procent celosvětové produkce zlata té doby. Zbytek drahého kovu pocházel především z Afriky a Ameriky, což vedlo k tomu, že Evropané podnikali více objevitelských cest. Notoricky známá zlatá horečka, při které mnoho svobodných mužů doufalo, že najdou štěstí při hledání zlata, je však fenoménem moderní doby.

Muži zachváceni zlatou horečkou

Zvěsti o vzdálených zemích zlata, jako je legendární Eldorado, se v průběhu staletí šířily znovu a znovu. Není proto divu, že zlatá horečka lákala lidi hlavně do Nového světa.

První velká zlatá horečka v historii se odehrála v letech 1693 až 1695 v Brazílii. V té době tam lidé vytěžili až 15 tun zlata ročně a odvezli ho do Evropy. V 19. století následovaly další zlaté horečky v Severní Americe, mimo jiné kalifornská zlatá horečka (1848–1854) a zlatá horečka v Pikes Peak (1858–1865). Tenkrát měla unce zlata hodnotu přibližně 17 amerických dolarů. Dnes už je to více než 4 000 amerických dolarů.

Pro získání zlata ze země byly v závislosti na místě a dostupných prostředcích používány známé zlaté pánve, které se ve skutečnosti nazývaly „záchytné koryto“, nebo promývací kanály. Ty druhé měly speciální vložky, které díky své struktuře při promývání zachytávaly zlato. Dříve k tomu sloužily ovčí kůže, mezi jejichž vlnou se zlato usazovalo. Zda to může být původ pro mýtus o Zlatém rounu, není známo.

Další zlaté horečky probíhaly v Austrálii (kolem roku 1850), Novém Zélandu (v 60. letech 19. století) a Jihoafrické republice (v 90. letech 19. století). Zejména Austrálie těžila z přílivu zlatokopů po nálezu 40kilogramového zlatého nugetu. S desetinásobným nárůstem populace se Austrálie pomalu proměnila z trestanecké kolonie na samostatný stát.

Ne vždy však skončily zlaté horečky pro hledače šťastně. Mezi několika obdarovanými byl i Bernhardt Holtermann (1838–1885) z Německa.

Němec, který našel své štěstí

Bernhardt Holtermann, narozený 29. dubna 1838 v Hamburku, byl synem obchodníka. Poté, co dokončil svou školní docházku, pracoval několik let v podniku svého strýce.

Aby se však vyhnul službě v pruské armádě, rozhodl se tehdy dvacetiletý Holtermann pro cestu lodí přes Liverpool, Anglie, až do Austrálie. Po příjezdu se chtěl setkat se svým bratrem v Sydney, který však horečně pracoval v zlatonosné štole.

S omezenými znalostmi angličtiny měl mladý Holtermann zpočátku potíže se v Austrálii uchytit. Jeho práce číšníka v hotelu v Sydney mu přinesla klíčové setkání se zkušeným zlatokopem Hugem Louisem Beyersem. Společně si v roce 1861 zakoupili kus země, na kterém hledali zlato.

Následovalo zhruba deset let plných vzestupů a pádů. Protože často nebyly k dispozici dostatečné finanční prostředky pro dlouhodobý provoz dolu, musel Holtermann mezitím pracovat jako pekař, řezník a trajektář. Kromě toho Holtermann jen těsně unikl smrti, když byl těžce zraněn při explozi výbušnin ve své zlatonosné štole.

Senzace přišla 19. října 1872, kdy nález změnil Holtermannův život navždy. Z jeho dolu vyšel 300 kilogramů těžký zlatý křemen. Tento kus šel do historie jako „Holtermannův nuget“, protože obsahoval 93 kilogramů (přibližně 3 000 uncí) zlata. Hodnota tohoto kusu byla tak vysoká, že už i jen jeho podíl na nálezu Holtermanna učinil bohatým mužem.

100 kilogramů zlata: největší nuget na světě

Rekord za největší nuget zlata, jaký byl kdy nalezen, však patří dvěma Angličanům. John Deason a Richard Oates objevili 5. února 1869 u Moliagulu v Austrálii pod stromem nuget o hmotnosti téměř 100 kilogramů.

Nuget přepravili na vozíku do Deasonovy nedaleké chaty, kde jeho žena Catherine pracovala jako hospodyně. Když se vrátil, oznámil své ženě, že jí chce něco ukázat. Vzhledem k tomu, že věděla, že její manžel rád zval hosty na večeři, řekla: „Doufám, že to není zase nějaký nepozvaný cizinec.“

„Ne, je to vítaný cizinec,“ odpověděl.

Protože neexistovaly žádné váhy, které by byly dostatečně velké, musela být zlatá hrudka rozbita na tři části. Do rekordních knih se zapsala jako zlatý nuget zvaný „Welcome Stranger“ (Vítaný cizinec). Tyto a další příběhy o úspěchu žijí dodnes a stále znovu vyvolávají novou zlatou horečku.

–etg–