Slovenka Adriana Takada pocházející z Nitry objevila svou vášeň pro Japonsko a jeho kulturu už jako teenagerka a jediná turistická návštěva ji utvrdila v tom, že Japonsko je na vlastní oči stejně okouzlující jako v knihách. Velká životní změna však přišla spolu s jejím manželem a časem i slovensko-japonskou rodinou, což ji ještě víc inspirovalo k učení japonštiny a nakonec i ke studiu na vysoké škole.
Epoch Times: Dnes je to už téměř 18 let, co si vás získalo Japonsko, jeho kultura a životní styl. Zpočátku jste tuto zemi poznávala jen jako turistka. Čím si vás získala hned na první pohled?
Adriana Takada: Když jsem tam přijela poprvé, prošla jsem v podstatě klasickou tzv. zlatou cestu Japonskem, tedy Tokio, Kjóto, Ósaku a jejich okolí – Kamakuru, Jokohamu či Naru. Měla jsem výhodu, že jsem tam nebyla jen na dva týdny, jak je běžné, ale měla jsem víc času tyto oblasti prozkoumat a ponořit se víc do hloubky. A čím si mě Japonsko získalo? Úplně vším! Kulturou, historií, přírodou, službami, čistotou.
Poznávání Japonska bylo ve vašem podání postupné a bez spěchu. V Japonsku jste se dokonce ocitla i v roli studentky. S jakým cílem jste tam odjela studovat?
Jela jsem tam s cílem naučit se japonsky, i když můj obor byl marketing. Chtěla jsem se naučit jazyk kvůli přítelově (teď manželově) rodině. Oni totiž moc neovládají cizí jazyky, ale to je v Japonsku běžné. Když chcete komunikovat s místními, musíte umět japonsky.
Už tehdy jste tam plánovala natrvalo zůstat? Kdy nastal ten hlavní okamžik, kdy se Japonsko stalo vaším domovem?
V té době jsem byla v životní fázi, kdy jsem se nechala volně unášet životem. Na gymnáziu jsem měla přítele, s nímž jsem plánovala budoucnost, a nevyšlo to. Po rozchodu jsem si řekla, že se konečně budu věnovat plnění svých snů a neřešit vztahy. I proto jsem poprvé jela do Japonska. To, že se mi do cesty připletl nový vztah, bylo úplně nečekané. Poznali jsme se v Nitře, protože přijel jako výměnný student na mé gymnázium, ale tehdy jsme byli jen kamarádi. Vztah začal, až když jsem přijela do Japonska. I japonština mě tehdy chytla a chtěla jsem se ji opravdu naučit, proto jsem se rozhodla přihlásit na univerzitu v Japonsku. Neočekávala jsem, že mě vyberou, protože šlo o prestižní školu, ale vybrali mě a ještě jsem dostala stipendium.
To zní jako splněný sen…
Ano, do té doby to bylo jako sen, dokud jsem nezačala zažívat skutečné Japonsko. Každé ráno se mačkat v přeplněném vlaku, kde mým jediným štěstím bylo, že jsem byla vyšší než většina, takže jsem mohla dýchat. Všechna ta pravidla, neflexibilita, nemožnost improvizovat. Začala jsem mít pocit, že tohle určitě není země, ve které chci žít, ale postupně přišlo smíření a dnes Japonsko miluji.
Protože jste poznala Japonsko jako turistka, studentka a dnes už i obyvatelka, jak se změnilo vaše vnímání této země? V jaké fázi vám Japonsko nabídlo nejvíc?
V každé fázi mi nabídlo něco jiného a v každé jsem poznala úplně jiné Japonsko. Nedá se říct, že bych v jedné fázi dostala víc než v jiné. Aby člověk poznal Japonsko, musí mít čas: je to určitě kulturně nejbohatší země a i po těch 18 letech se pořád dozvídám něco nového.
Předpokládám, že se vám už za ty roky podařilo poznat tamní rutinu víc do hloubky…
Japonsko je asi tak odlišné, jako kdybyste vyrazili na jinou planetu. Největší rozdíl pocítíte, když se učíte „číst vzduch“ (pozn. red.: japonský výraz pro vnímání nálady a nevyřčených signálů v komunikaci). Do určité míry se to dá osvojit, ale abyste dokázali rozpoznat ty nejjemnější odstíny japonského uvažování, musíte se jako Japonec narodit. Musíte umět číst mezi řádky, abyste věděli, co vám ve skutečnosti říkají. Ano nemusí nutně znamenat ano a ne nemusí nutně znamenat ne.
Vyhýbají se konfliktům tak, jak se o nich říká?
V podstatě ano. Ve společnosti je hlavní shoda a harmonie. S tím souvisí i to, o čem jsem mluvila před chvílí. Musíte umět číst mezi řádky. Japonci spoléhají na ohleduplnost druhého, že sám zachytí negativní signály, které se v komunikaci skutečně skrývají, pochopí je a nebude potřeba otevřeného konfliktu.
A jak vnímají cizince?
Jsou Japonci, kteří jsou zvědaví, když potkají cizince, zajímají se a chtějí se dozvědět víc. Pak jsou takoví, kteří vidí cizince jako ty jiné, v jejich očích hlučné a nevychované. Na jedné straně je známá japonská pohostinnost a obrovská ochota pomoci, na druhé straně diskriminace, ale obecně jsou Japonci zdvořilí a přívětiví, zvlášť k uctivým návštěvníkům. Pokud si dáte práci a naučíte se pár slov japonsky a dodržujete místní etiketu, budete přijati přímo královsky.
Přijali vás královsky?
Dá se to tak říct, protože často dostanu mnohem víc než běžní Japonci jen proto, že jsem cizinka (která umí japonsky). Protože chodím spíš na místa, kam turisté nechodí, místní se o mě zajímají, chtějí mě provázet, ukazují mi místa, která nejsou otevřená veřejnosti, dávají mi dárky. Ale Japonci nikdy nebudou vnímat cizince jako Japonce. Ani když tu bude žít dlouhé roky, mluvit dokonale japonsky a osvojí si jejich etiketu.
O Japonsku se říká, že je mnohem vyspělejší než většina evropských zemí. Vy znáte Japonsko i z praktické stránky. Řekla byste, že je v tomto směru světovým unikátem?
Je, ale úplně jinak, než si mnozí představují. Není technologicky vyspělé, minimálně ne v běžném životě. Ano, máme tu roboty a jiné technologické vychytávky, ale to je spíš atrakce než norma. V běžném životě můžete mít problém zaplatit i kartou. K založení firmy pořád potřebujete fax, takže co se týče technologií v praxi, i Slovensko je na tom líp.
Vyspělá je ale společnost, Japonci jsou úplně jinde. Ta úcta, zdvořilost, respekt. Paradoxně jsou vyspělí hlavně v tom, že si váží tradic. Díky tomu dokážou být v mnoha oblastech i dnes nejlepší na světě, protože to dělají stejně jako v minulosti. Váží si řemesel a řemeslníci, kteří jsou mistry svého oboru, patří mezi nejváženější občany. Ti nejlepší z nejlepších dokonce dostávají titul „žijící národní poklad“. U nás jsou, bohužel, řemeslníci považováni za podřadné, nejvýš v žebříčku jsou manažeři. Tady jsem několikrát zažila, že lidé děkovali uklízečům na veřejných záchodech za to, že udržují toalety čisté. Obyčejné děkuji místo pohrdavých pohledů.
Ale přece jen v běžném životě cítíte vyspělost, například v dopravě…
Ano, ideální a přesnou dopravu zažijete všude. Dokonale rovné silnice a čisté a přesné vlaky. Rozdíl je jen v tom, že ve městě jezdí každé dvě minuty a v opravdu odlehlých oblastech jen dvakrát denně.
Jsou tyto odlehlé oblasti pozadu ve službách či infrastruktuře?
Vůbec ne. Naopak bych řekla, že v odlehlých oblastech jsou služby dokonce na vyšší úrovni (a srdečnější), protože místní si velmi cení, že jste si dali tu námahu a přijeli až k nim, tak se vám chtějí náležitě odměnit.
Určité regionální rozdíly jsou tedy i v Japonsku s tím, že regiony se tam nazývají prefektury. Vaším snem je procestovat všechny. Jak aktuálně vypadá váš seznam? Kolik z nich jste už navštívila?
Všechny, ale nepovažuji je všechny za procestované, protože procestovat a navštívit jsou pro mě dvě různé věci. Abych považovala prefekturu za procestovanou, musím v ní navštívit víc míst, strávit tam dost času a ideálně se tam vrátit v různých ročních obdobích. Mnohá místa se hodně liší podle toho, v jaké sezóně je navštívíte. Někdy je to, jako byste navštívili úplně jiné místo. Raději navštívím méně, ale pořádně, než abych se hnala z místa na místo.
Kdybychom trochu nahlédli do každodenního života, jak je to s pravidly? Co vám dodnes není „po chuti“?
Pravidla jsou pro Japonce velmi důležitá, často jsou jedinou jistotou, kterou mají. Já jejich pravidla respektuji, protože vím, že jsou potřebná. Vím, že díky nim je Japonsko tím, čím je, v dobrém i ve zlém. Na druhou stranu jsou Japonci mistry v umění obcházet pravidla podle pravidel – a to už jsem si celkem osvojila i já (smích), ale pořád mi vadí jedna věc: neflexibilita a neochota něco změnit. Často dělají věci způsobem, jakým fungovaly v minulosti, i když teď už to smysl nemá nebo existuje efektivnější způsob.
Ve společnosti určitě dbají na dodržování tradiční etikety slušného chování, která je zřejmě stále efektivní…
Ano, Japonci neradi překážejí ostatním. U nás lidé pod záminkou osobní svobody neznají míru a překračují všechny meze. Tady si naopak lidé velmi dobře uvědomují, že moje osobní svoboda končí přesně tam, kde začíná osobní svoboda někoho jiného. Nejpodstatnější je nevadit ostatním, a to žádným způsobem, ani pachy nebo zvuky.
Pachy ani zvuky? Co to znamená v praxi?
Nepoužívají parfémy ani netelefonují ve vlaku. Vědí, že silná vůně nemusí být někomu příjemná, nebo že celý vlak nezajímá, že se někdo v pátek pořádně opil. Každý má právo na svou nerušenou zónu, proto je tu navzdory uniformitě a pravidlům vlastně větší osobní svoboda.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
