Od Popelky až po prince Bajaju – pohádky vyprávějí o dobru, zlu a pravdě, která přetrvává.
V průběhu staletí se některé pohádky udržely až dodnes, téměř nedotčené zubem času. Staly se nedílnou součástí dětství. I dnes, kdy čtení není tak běžné jako dříve, zná většina dětí Popelku, pohádku o kouzelných fazolích nebo prince Bajaju. Pravda, mnohé příběhy byly přepsány a přizpůsobeny a děti častěji znají verze od Disneyho než ty zapsané bratry Grimmovými, ale základní struktura a půvab pohádek přetrvaly překvapivě dobře. Některé sahají až do doby bronzové – a vyprávějí se dodnes.
Je zřejmé, že pohádky mají zvláštní sílu, která stále podněcuje představivost dětí – a často i dospělých.
Ačkoli někteří lidé tvrdí, že pohádky zastaraly a patří minulosti, věřím, že děti by je měly číst častěji, ne méně. Ve shodě s myšlenkami tří velkých obhájců mýtu a pohádek – C. S. Lewise, J. R. R. Tolkiena a G. K. Chestertona – vidím v těchto příbězích hluboké bohatství, které jinde děti získají jen těžko.
Mravnost a dobro
Pohádky propojují dětské srdce, rozum i fantazii, když zprostředkovávají morální ponaučení. Popelka ukazuje odměnu za pokoru a trpělivost. Kráska a zvíře učí, že láska k někomu, kdo se zdá být nelibý, může odhalit jeho skrytou krásu. Mnoho dalších příběhů vyzdvihuje čestnost, bystrost, odvahu – a varuje před následky neřesti. Tyto lekce předávají živé obrazy, které v dětské mysli i srdci přetrvávají dlouho po dočtení příběhu.
Pohádky mají vzácnou schopnost zjednodušit skutečnost do jasných obrazů dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži, ušlechtilosti a nízkosti. Protože jsou koncentrované a vyjádřené prostřednictvím hmatatelných symbolů, působí s účinností silného léku. Nebo jinak: stejně jako lahvička esenciálního oleje vydává vůni své podstaty, i archetypální obrazy pohádek sdělují podstatu věcí s mimořádnou čistotou. Děti díky nim doslova „vdechují“ hluboké porozumění morálnímu vesmíru.
Drak z mýtů dává zlu tvář – drápy, křídla a ocas – a pomáhá dětem chápat jeho povahu: je sobecký, ničivý, nenasytný a krutý. Kdyby zde příběh skončil, jeho výchovná síla by byla omezená. Důležitější než draci a nestvůry jsou hrdinové, krásná údolí, hrady a další obrazy dobra, krásy a civilizace, které se staví proti temnotě.
Příprava na život
Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč by děti měly číst pohádky, je, že jim poskytují zásadní životní výcvik. A to doslova – učí je, že překážky a zlo lze přemoci dobrem.
C. S. Lewis vysvětloval, že děti potřebují pohádky, aby se naučily čelit zlu a vítězit nad ním.
„Protože je velmi pravděpodobné, že [děti] potkají kruté nepřátele, měly by alespoň slyšet o statečných rytířích a hrdinné odvaze,“ píše Lewis.
Reagoval tak na ty, kdo tvrdili, že pohádky děti zbytečně děsí. Lewis upozorňoval, že děti stejně dříve či později přijdou do styku s představou zla, a proto je lepší, když se s ní seznámí vhodně – skrze pohádky – a zároveň poznají i sílu dobra, které může zlo přemoci.
Víra v konečné vítězství dobra není jen útěšná myšlenka. Je to jedno z nejdůležitějších přesvědčení, které může dítě získat – a které potřebují i dospělí, když procházejí „temným lesem tohoto světa“, abychom použili vhodný pohádkový obraz. Takové přesvědčení se utváří právě prostřednictvím příběhu.
G. K. Chesterton se tohoto tématu dotýká také. Upozorňuje, že děti mají už od útlého věku představu o dracích a nestvůrách, které si samy představují. Právě proto pohádky potřebují.
V knize „Tremendous Trifles“ píše: „Pohádky tedy nejsou zodpovědné za to, že v dětech vyvolávají strach. Dítě zná draka od chvíle, kdy má představivost. To, co mu pohádka dává, je princ Bajaja, který draka zabije.“
Pohádky dětem pomáhají překonávat strach a posilují jejich odvahu i naději – vlastnosti, které potřebují po celý život.
Chesterton dále vysvětluje: „Pohádka dítě učí prostřednictvím jasných obrazů, že i bezbřehé hrůzy mají hranice, že beztvaré zlo má nepřátele – rytíře dobra –, že ve vesmíru existuje něco tajemnějšího než temnota a silnějšího než strach.“
Smysl pro úžas
Nakonec pohádky v dětech probouzejí úžas. Otevírají jim pohled na svět jako na místo, které je v jistém smyslu také kouzelné. „Obyčejné“ věci mohou náhle získat nový lesk tajemství a krásy. J. R. R. Tolkien to vystihl ve své eseji „O pohádkách“:
„Ve skutečnosti pohádky pojednávají převážně o jednoduchých, základních věcech – o těch, kterých se fantazie většinou nedotýká – ale právě díky pohádkovému rámci se tyto jednoduchosti stávají zářivějšími. Právě v pohádkách jsem poprvé zakusil sílu slov a úžas nad věcmi, jako je kámen, dřevo, železo, strom a tráva, dům a oheň, chléb a víno.“
Chesterton se tohoto motivu dotýká v knize Ortodoxie: „Pohádky říkají, že jablka byla zlatá, jen aby nám připomněly zapomenutý okamžik, kdy jsme zjistili, že jsou zelená. Dělají z řek víno, abychom si na chvíli připomněli, že běžně teče voda.“
Dítě, které se prostřednictvím pohádek naučí dívat na svět s úžasem, bude vidět více a milovat víc než to, které tyto příběhy nezná. Tato schopnost úžasu má větší význam, než by se mohlo zdát – nejen pro vděčnost a radost, ale i pro rozvoj samotné civilizace. Jak bylo řečeno, úžas je základem moudrosti a filozofie.
Dítě, které vyrůstá s pohádkami a učí se vnímat svět s úžasem, začne v dospělosti cítit tichou, beze slov vyjádřitelnou touhu po krásných krajinách, po stromech jiskřících rosou, po vodopádech čistších než vzduch a po hradech s věžemi, které se tyčí k nebi jako zvednuté meče.
To, že se tato touha po pohádkové zemi musí – podobně jako jiné dětské zájmy – s věkem proměnit a dospět, jí na významu nic neubírá. Jak přesně se tato touha projeví v dospělosti, přesahuje rámec tohoto článku; mohu však říci jediné – člověk, který takovou touhu v sobě nese, má v životě jakýsi vnitřní kompas. Cítí hiraeth, starý velšský výraz pro stesk po domově, který jsme nikdy nepoznali.
Na závěr
Na závěr se vraťme ke C. S. Lewisovi, který v eseji „Sláva“ popisuje právě tento druh tajemné nostalgie, jakou dobré pohádky vyvolávají: „Tyto věci – krása, vzpomínka na naše vlastní dětství – jen zobrazují to, co skutečně toužíme najít. Samy o sobě nepředstavují to, po čem prahneme; pouze voní jako květina, kterou jsme ještě nenašli, zní jako píseň, kterou jsme ještě neslyšeli, a přinášejí zprávu ze země, do níž jsme dosud nevkročili.“
Touha a nostalgie inspirovaná pohádkami nám pomáhají hledat to nejlepší a nejkrásnější, co svět nabízí.
