Tento článek přibližuje formování mladé učitelky, která otevřela svět nevidomé a neslyšící žačce.
Dne 5. dubna 1887 napsala Anne Sullivanová (1866–1936) dopis své přítelkyni a patronce Sophii Hopkinsové o převratném okamžiku, který se toho rána odehrál: „Šly jsme k pumpě a já přiměla Helen, aby držela svůj hrníček pod tryskou, zatímco jsem pumpovala. Jakmile studená voda začala téct a plnila hrníček, do její volné ruky jsem hláskovala ‚v-o-d-a‘. Slovo tak těsně spojené s pocitem studené vody tekoucí přes její ruku ji zjevně ohromilo. Upustila hrníček a ztuhla v naprostém soustředění. V jejím obličeji se objevil nový výraz. Slovo ‚voda‘ několikrát vyhláskovala.“
Následující den Sullivanová připsala: „Helen dnes vstala jako zářivá víla. Létala od věci k věci, ptala se na názvy všeho a z radosti mě políbila na líčko. Když jsem si včera večer lehla do postele, přišla ke mně sama od sebe, schoulila se mi v náručí. Měla jsem pocit, že mi pukne srdce, tak plné radosti bylo.“
Tak Sullivanová zaznamenala slavnou událost, která se později objevila v autobiografii Helen Kellerové – klíčový okamžik, kdy se život šestileté hluché a slepé dívky díky její učitelce navždy změnil.
Dickensovské dětství
V pěti letech prodělala Sullivanová trachom, bakteriální infekci očí. Následky poškození zraku ji provázely celý život. Tady ale podobnost s její studentkou končí.
Na rozdíl od Helen, která pocházela z dobře situované rodiny, se Sullivanová narodila chudým irským přistěhovalcům na západě Massachusetts. Její otec byl násilník a alkoholik, který po smrti manželky, když bylo Anne osm, své tři děti opustil. Tetě se podařilo přijmout mladší sestru Mary, ale Anne a její bratr Jimmie byli posláni do chudobince Tewksbury Almshouse – přeplněného zařízení pro chudé, kde žily děti i dospělí včetně osob označených za duševně choré. Její bratr, který měl křehké zdraví, zemřel tři měsíce po příjezdu, zřejmě na tuberkulózu, a Sullivanová žila další dva roky v bídě úplně sama.
Po vyšetřování poměrů v chudobinci strávila Sullivanová roku 1877 krátký čas s jeptiškami v nemocnici v Lowellu. Proti své vůli byla ale brzy převezena zpátky do Tewksbury, tentokrát do oddělení pro svobodné matky a těhotné ženy. V té době už slyšela o školách pro nevidomé, a když jejich zařízení navštívil státní inspektor pro dobročinnost, vrhla se před něj a dramaticky zvolala: „Pane Sanborne, chci chodit do školy!“
Vzestup
Odvaha, kterou toho dne projevila, se jí vyplatila.
V říjnu 1880 nastoupila Sullivanová do Perkinsovy školy pro nevidomé ve Watertownu. První dva roky tam zapadla jen těžko – ostatní ji považovali za hrubou a snadno popudlivou. V dopise, který o osm let později napsala Sophii Hopkinsové, děkovala své bývalé vychovatelce za „mateřskou lásku, kterou jste mi projevila, když jsem byla osamělá a problémová školačka, jejíž nerozvážnost vám musela působit nemálo starostí“. V tomtéž dopise vzpomínala na svůj „prudký temperament a prostořekost“ z dob studií.
Další lidé ve škole, například Laura Bridgmanová – školní první absolventka – a několik učitelů, vzali Sullivanovou pod svá křídla. Díky jejich vedení a vlastní vůli uspět se stala premiantkou ročníku.
Ve své absolventské řeči uzavřela: „Povinnost nás volá do života. Vykročme s radostí, nadějí a rozhodností a najděme své vlastní poslání. Až jej nalezneme, plňme je ochotně a věrně; každá překážka, kterou překonáme, každý úspěch, kterého dosáhneme, přibližuje člověka Bohu a činí život více takovým, jaký by jej chtěl mít.“
Dodržování tohoto přesvědčení a také její vynikající školní výsledky vysvětlují první nabídku po ukončení studia. Když Arthur Keller z Tuscumbie v Alabamě kontaktoval Perkinsovu školu s prosbou o nalezení učitelky pro svou malou dceru, ředitel školy Michael Anagnos okamžitě doporučil Sullivanovou.
Let vzhůru
I když měla strach, když vystoupila z vlaku do prostředí, které se od Nové Anglie velmi lišilo, později vzpomínala: „Cítila jsem, že mě čeká něco dobrého.“ Sotva si mohla představit, že ji čeká půl století služby jako učitelky a průvodkyně divoké, slepé dívky, s níž se ten den setkala, že obě brzy získají celosvětovou proslulost a že jednou ji bude tato žačka držet za ruku, až bude Sullivanová umírat.
V květnu 1888, pouhých patnáct měsíců po příchodu Sullivanové do Tuscumbie, sklízely Anne i Helen uznání po celé zemi díky ohromnému pokroku v Helenině vzdělávání. Toho roku se Sullivanová s Helen a paní Kellerovou vydaly do Washingtonu, kde se opět setkaly s Alexandrem Grahamem Bellem a poprvé s prezidentem Groverem Clevelandem. V Bostonu, kde je přivítali s velkou slávou, přesvědčil Michael Anagnos Kellerovy, aby Helen zapsali do Perkinsovy školy – s Anne Sullivanovou jako její průvodkyní a mentorkou.
Anne Sullivanová je fascinující ukázkou toho, kolik vlivů se podílí na utváření charakteru. Její děsivé dětství plné zneužívání, bolesti a ztrát; vzdělání, láska a zušlechtění, které jí poskytla Perkinsova škola; i víra jejích učitelů v její schopnosti – to vše formovalo mladou ženu, které byla svěřena péče o Helen Kellerovou.
Krátce poté se Helen seznámila s Markem Twainem a oba se rychle spřátelili. Twain obdivoval úspěchy její mladé učitelky a byl to právě on, kdo Anne Sullivanovou poprvé nazval „tvůrkyní zázraků“.
