Komentář
Litva je malá pobaltská země s 2,8 milionu obyvatel a rozlohou 65 300 kilometrů čtverečních. Porovnejte to s populací Číny, která má 1,4 miliardy obyvatel a rozlohu 9,6 milionu kilometrů čtverečních. Přesto Litva v posledních letech podnikla sérii kroků vůči Komunistické straně Číny, které by nahnaly strach do srdcí mnohem větších národů, například Spojených států, Japonska, Německa, Ruska či Francie.
Tyto kroky zřejmě vyvolalo uznání genocidy v čínském regionu Xinjiang (Sin-ťiang), kterou stát páchá na místním obyvatelstvu. Litva následně zablokovala čínské investice, otevřela obchodní kancelář na Taiwanu a umožnila také otevření taiwanské obchodní kanceláře (pod názvem Taiwan, nikoli Taipei, což Peking vnímá jako porušení principu „jedna Čína“) na svém území.
Dne 22. května 2021 vystoupila z Pekingem organizovaného fóra pro hospodářskou spolupráci ve střední a východní Evropě.
Francouzská agentura AFP informovala, že litevské kroky Peking rozčilují. Zároveň jsou však odrazem celkově se zhoršujících vztahů mezi Evropskou unií a asijskou velmocí.
Když Litva ukončila svůj vztah s čínským fórem pro spolupráci s východními a středoevropskými státy (17+ 1), zainteresovaných zůstalo 16 států – z toho 11 členských zemí EU (Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko) a několik dalších evropských států – Albánie, Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Bosna a Hercegovina.
Ve zjevném úsilí o uplatnění strategie „rozděl a panuj“ a o zvýšení svého vlivu Peking poskytoval v období pandemie covidu posledním pěti zemím rozsáhlé bezplatné dodávky vakcín a roušek.
Půjčka na dálnici, kterou plánovala postavit Černá Hora, ve výši jedné miliardy dolarů však v rámci iniciativy Jeden pás, jedna cesta ztroskotala, protože Čína přesměrovala peníze do své vlastní stavební společnosti. Peníze získala výhradně čínská státní firma China Road and Bridge Corporation (CRBC), což zabránilo soutěži a vedlo k vysokým nákladům – jde o jednu z nejdražších dálnic na světě.
Následně se objevila obvinění z úplatků místním „zlodějským“ politikům, nedostatečné splácení půjčky, pozastavení výstavby a hrozba čínského převzetí klíčových aktiv Černé Hory, například jejího hlavního přístavu Bar, který mohla země poskytnout jako záruku na půjčku. Nakonec pouze finanční pomoc Evropské unie (EU) pomohla k tomu, že Černá Hora postupně půjčku splácí a Čína přístav nezískala pod svou kontrolu.
Podle EuroNews by takové převzetí přístavu nebo něčeho jiného znamenalo, že by Čína získala „suverénní“ území v Černé Hoře. Vzhledem k čím dál agresivnější čínské globální hospodářské expanzi a vlivu Litva učinila správný krok.
„Už neexistuje nic takového jako 17+1, protože z praktických důvodů Litva odstoupila,“ uvedl litevský ministr zahraničních věcí Gabrielius Landsbergis pro Politico. Pro zemi je očividně lepší volbou bohatší a demokratičtější EU.
„Jednota 27 členů je klíčem k úspěchu EU ve vztazích s vnějšími partnery. Vztahy s Čínou by neměly být výjimkou,“ konstatoval Landsbergis.
Litva označila fórum vedené Pekingem za fórum, které „rozbíjí“ jednotu EU. Vyzvala ostatní členy EU, aby vzhledem ke zhoršujícím se vztahům s Čínou kvůli nucené práci Ujgurů a sankcím vůči představitelům EU fórum opustili.
Podle AFP Landsbergis vyzval členy EU, aby při komunikaci s Čínou usilovali o mnohem efektivnější přístup, tzv. 27+1.
Litevský parlament 20. května 2021 uznal genocidu a zločiny proti lidskosti spáchané Čínou. Vyzval Organizaci spojených národů k vyšetření ujgurských koncentračních táborů v čínském regionu Xinjiang a požádal Evropskou komisi o přehodnocení vztahů s Pekingem.
Ve stejný den Evropský parlament zmrazil investiční dohodu EU–Čína až do chvíle, kdy Čína zruší sankce vůči poslancům Evropského parlamentu a evropským akademikům. Hlasování bylo pro Peking velkou ranou. Z důvodu probíhající genocidy a pověstné „vlčí“ diplomacie Číny se od ní postupně odvrací čím dál více klíčových obchodních partnerů po celém světě.
Tato dvě hlasování pravděpodobně urychlila prohlášení litevského ministra zahraničních věcí o rozchodu s pekingským fórem 17+1. Litvu následovaly už jen dvě země – Estonsko (2022) a Lotyšsko (2023), což naznačuje pokračující nepochopení většiny členských států EU, že je zapotřebí politický a hospodářský odstup od Pekingu.
Po parlamentních volbách v říjnu 2024 převzala moc v Litvě sociálnědemokratická vláda pod vedením premiéra Gintautase Paluckase. Ta vyjádřila zájem o normalizaci vztahů s Čínou včetně obnovení diplomatických misí, avšak bez ústupků v principech, jako je zachování taiwanské kanceláře.
V listopadu 2024 Litva vyhostila tři čínské diplomaty za špionáž, čímž reagovala na podezřelé aktivity Pekingu.
Čínské ministerstvo obchodu 13. srpna 2025 uvalilo sankce na dvě litevské banky – UAB Urbo Bankas a AB Mano Bankas – a zakázalo jakékoli transakce, spolupráci nebo jiné aktivity s čínskými organizacemi či jednotlivci. Tento krok byl přímou odvetou za to, že EU v rámci svého 18. balíku sankcí proti Rusku (byl přijat v červenci a účinný od 9. srpna 2025) zařadila dvě čínské regionální banky (Heihe Rural Commercial Bank a Heilongjiang Suifenhe Rural Commercial Bank) na sankční seznam – obvinila je z poskytování kryptoměnových služeb, které pomáhají Rusku obcházet západní sankce a financovat válku na Ukrajině. EU tato čínská opatření označila za neopodstatněná a vyzvala Peking k jejich okamžitému zrušení.
V říjnu 2025 Litva podepsala bezpečnostní dohodu s Filipínami proti čínské agresi v Jihočínském moři.
Historie litevského odporu vůči tyranii
Litva má dlouholeté zkušenosti se snahou udržet si nezávislost na cizí autoritářské vládě, včetně několika rozdělení a okupací svého území v 18. a 19. století Ruskem, Pruskem, Francií, Německem a Polskem.
Toto hluboké historické porozumění autoritářskému imperialismu je pravděpodobně do určité míry hnacím motorem litevského vedení, aby se stavělo proti pokusům Pekingu prosazovat svůj vliv nad evropským společenstvím.
Vzpoury proti ruskému podrobení Litvy v 19. století vedly k pokusům Moskvy o rusifikaci země. Litva následně v roce 1840 přišla o svůj právní kodex sahající do 16. století.
Ruský kulturní imperialismus podnítil litevský národní a kulturní odpor. Pod ruským jařmem Litevci nadále podporovali svou kulturu a jazyk prostřednictvím neformálních škol, které využívaly knihy v litevštině pašované z Německa.
Kongres z roku 1905, který využil liberalizaci během ruské revoluce z roku 1905, požadoval zřízení autonomního litevského politického subjektu. V roce 1915 však během první světové války německá armáda obsadila Litvu s cílem vytvořit svůj satelitní stát. Stát byl v únoru 1918 prohlášen za „nezávislý“, avšak zůstal pod německou vojenskou kontrolou až do konce války v listopadu 1918.
Na začátku roku 1919 zemi obsadila sovětská armáda a v polovině roku 1919 ji vytlačily polské ozbrojené síly. Některá litevská území chránili západní spojenci a o dva roky později, po bojích s Polskem, se Litva stala členem Společenství národů jako nezávislý suverénní stát.
Rudá armáda – spojenec nacistického Německa – obsadila Litvu v roce 1940, přičemž zemi připojila k Sovětskému svazu. Deportováno bylo asi 35 000 Litevců.
V roce 1941 Německo napadlo Sovětský svaz a Litvu znovu okupovalo. Zahynulo přibližně 250 000 Litevců, většina z nich byla židovského původu.
V roce 1944 obsadil Litvu opět Sovětský svaz. Země se bránila partyzánskou válkou až do začátku 50. let. Sovětský vůdce Josif Stalin deportoval z území v letech 1947 až 1949 přibližně 220 000 Litevců, přičemž se snažil zemi vnutit své kulturní reformy. Litva si však udržela silné pronárodní podzemní hnutí, které produkovalo více samizdatových publikací než kterákoliv jiná republika Sovětského svazu.
Období perestrojky a glasnosti (restrukturalizace a otevřenosti) v Sovětském svazu v 80. letech 20. století vytvořilo podmínky pro ustavení nezávislého litevského zákonodárného sboru. Ten vyhlásil svou nezávislost v roce 1990. V roce 2004 Litva vstoupila do EU a do Severoatlantické aliance (NATO).
Litevci trpěli na křižovatce impérií velmi dlouho – trvalo to stovky let. Poslední věc, kterou by chtěli, je další uchazeč – tentokrát uchazeč o globální hegemonii – z tak vzdáleného místa, jako je Peking.
Litevská vláda zaujala vůči Komunistické straně Číny a její taktice „rozděl a panuj“ jasný postoj. Měl by to být výrazný signál pro zbytek EU a pro celý svět. Tito silní lidé, kteří přežili stovky let pod cizí nadvládou, nám o Číně něco sdělují. Měli bychom je poslouchat.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
Článek byl redakčně upraven.
–ete–
