Po letech investic a příprav jsou pobaltské státy připraveny odstřihnout se nadobro od sovětského energetického systému a napojit se na evropskou síť. Přestože se rozsáhlejší výpadky elektřiny neočekávají, než bude změna dokončena, všechny tři země si budou muset na dva dny vystačit z vlastních zdrojů.
„Den D“ nastane 8. února, kdy se Litva, Lotyšsko a Estonsko postupně odpojí od elektrického vedení z Ruska a Běloruska, a Litva se druhý den večer připojí k rozvodné soustavě kontinentální Evropy prostřednictvím přenosové sítě v Polsku. Než k tomu dojde, pobaltské státy budou fungovat v tzv. ostrovním systému. To znamená, že veškerou spotřebu elektřiny musí pokrýt z místních zdrojů.
Tři pobaltské státy jsou posledními členy Evropské unie, kteří se připojí k evropské kontinentální síti. Jejich elektrárenská soustava doposud zůstávala synchronizovaná na tu ruskou, která vychází ze starších sovětských norem. Ty však nejsou kompatibilní s moderní evropskou technologií.
U elektřiny je kritickým faktorem frekvence střídavého proudu. Frekvence v sítích je ve většině zemí 50 hertzů (Hz), to znamená, že proud teče 50krát za sekundu v jednom směru a 50krát za sekundu v opačném směru. Přestože ruská i evropská síť obě pracují na frekvenci 50 Hz, sladění jejich fází je rozdílné.
Elektrické generátory v elektrárnách se sice v obou oblastech otáčejí 50krát za vteřinu, aby vytvořili proud 50 Hz, ale fáze jejích otáčení nejsou totožné. Jako Kilter, vedoucí výzkumné skupiny elektrických systémů z Tallinské technologické univerzity to v článku na serveru err.ee přirovnává ke dvěma hodinám, které obě tikají v jednosekundových intervalech, tedy stejnou rychlostí, ale jejichž vteřinové ručičky nejsou zarovnány ve stejný okamžik.
Pokud jsou dvě sítě synchronizovány, elektřina mezi nimi může volně proudit bez rizika. Protože elektrické vlny (fáze) ruské a evropské sítě sladěné nejsou, jejich přímé propojení není možné, neboť by mohlo dojít k vážným poruchám, jako jsou zkraty nebo výpadky proudu.
Změny ve frekvenci mohou způsobit, že elektrická zařízení přestanou správně fungovat. Například pokud frekvence klesne, elektromotory se mohou otáčet příliš pomalu a selhat. Naopak, pokud se frekvence zvýší, motory by se mohly otáčet příliš rychle a přehřívat se.
Všechny tři pobaltské země plus Polsko investovaly do projektu desynchronizace značné sumy. Správce estonské přenosové soustavy Elering hovoří o celkových nákladech za všechny čtyři státy 1,6 miliardy euro, z nichž většinu pokryjí peníze z evropských fondů. Odpojení od Ruska podle Eleringu i sousedních provozovatelů přenosové soustavy zvýší energetickou bezpečnost v Pobaltí.
Kromě posílení elektrárenské infrastruktury směřovaly investice do pořízení bateriových úložišť, modernizaci operačních systémů či nákupu synchronních kompenzátorů, které pomáhají stabilizovat napětí v síti.
Po odpojení od ruské frekvenční oblasti nebude mít pobaltská elektrizační soustava podle Eleringu potřebnou míru setrvačnosti. Obecně platí, že čím větší je elektrická soustava, tím stabilnější je její frekvence. Větší elektrické systémy mají větší setrvačnost a mohou proto lépe absorbovat dočasné nerovnováhy ve výrobě a spotřebě. Synchronní kompenzátory dokáží setrvačnost soustavě dodat a zpomalit změny ve frekvenci, aby bylo možné provést potřebné vyrovnávací zásahy do sítě.
Kromě Polska jsou pobaltské země elektricky propojeny i s dalšími zeměmi EU. Estonsko spojují dva podmořské kabely s Finskem a Litva je stejným způsobem napojena na Švédsko. Kvůli odlišné frekvenci jsou však tato spojení realizována pomocí tzv. stejnosměrných spojek (HVDC), které umožňují kontrolovaný tok energie bez potřeby synchronizace sítí.
Podle Eleringu je krajně nepravděpodobné, že by při desynchronizaci došlo k výpadkům proudu a když ano, půjde pouze o krátkodobé omezení spotřeby lokálního charakteru.
