Krádež Mony Lisy byla považována za jednu z největších loupeží uměleckých děl 20. století.
Každý rok navštíví proslulé pařížské muzeum Musée du Louvre tisíce milovníků umění. Pokud se jich zeptáte, co chtějí vidět, většina bezpochyby zmíní portrét Mony Lisy od Leonarda da Vinci.
Překvapivě malý portrét je už dlouho opředen tajemstvím. Stále se spekuluje o totožnosti ženy. Mnozí badatelé se shodují, že jde o portrét Lisy del Giocondo, manželky Francesca del Giocondo.
Podle všeho Leonardo začal na obraze pracovat kolem roku 1503 a ještě v roce 1517 na něm stále pokračoval. Objevují se také dohady, že zobrazená žena je možná Leonardovou představou idealizované ženskosti.
Mona Lisa se stala světově proslulou až téměř o 400 let později – poté, co byla v roce 1911 odcizena. Zlodějem byl malíř jménem Vincenzo Peruggia a jeho čin přispěl k tomu, že se Mona Lisa stala světovou ikonou.
Zrození zloděje
Vincenzo, vlastním jménem Pietro Vincenzo Antonio Peruggia, se narodil v říjnu 1881 v italské obci Dumenza v provincii Varese. Jako mladík se stal malířem – nikoli výtvarníkem, ale natěračem domů. Možná měl cit pro dekorativní malbu typu faux paintingu (umělecká technika napodobující vzhled přírodních materiálů) a další dekoratérské práce, avšak umělcem Leonardova formátu rozhodně nebyl.
Severoitalský region Lombardie, kde se obec Dumenza nachází, byl chudý. Prosperitu renesanční éry i její dozvuky zastínila francouzská říše. Napoleon Itálii dobyl a mnoho velkých uměleckých pokladů země bylo odvezeno do Paříže. I v období po Napoleonovi Francie vzkvétala, zatímco Dumenza upadala. V roce 1908 Peruggia odcestoval do Paříže, aby zkusil štěstí.
Zpočátku našel práci ve svém oboru jako natěrač. V té době se základní pojivo barev připravovalo mícháním olověné pasty a lněného oleje. Není třeba dodávat, že vystavení olovu představovalo vážné pracovní riziko, a v roce 1908 Peruggia utrpěl těžkou otravu olovem. Nebyl schopen pracovat a na čas byl dokonce hospitalizován. Přesto dál snil o tom, že zbohatne, a nastoupil do firmy A. Gobier, významné pařížské společnosti zabývající se malbou a dekoracemi.
Pro Gobier pracoval především jako sklenář, což obnášelo osazování a montáž okenních tabulí. Jedním z klientů této firmy byl Louvre, kde opravovala světlíky a prováděla další podobné práce. Muzeum se rozhodlo zakrýt 1 600 svých obrazů sklem poté, co byla v roce 1907 dvě mistrovská díla – Poussinova Zima („Potopa“) a Ingresův Pius VII. v Sixtinské kapli – v Louvru poškozena nožem vyšinutými jedinci. Peruggia byl jedním z pouhých pěti zaměstnanců pověřených řezáním a osazováním skla. Právě tato práce mu zajistila jedinečný přístup k Moně Lise.
Filmaře Joea Medeirose tento příběh fascinoval, a proto vyhledal Peruggiovy potomky, včetně jeho tehdy čtyřiaosmdesátileté dcery Celestiny. Jeho dokument z roku 2012 Chybějící díl – pravdivý příběh muže, který ukradl „Monu Lisu“ zachycuje některá z Medeirosových nejpozoruhodnějších zjištění. Z dopisů, které Peruggia psal svému otci, ze soudních záznamů i vzpomínek potomků se odkrývá tragický příběh. Peruggia se snažil vymanit z chudých poměrů, v nichž vyrůstal. Těžce oslabený otravou olovem přesto dál snil o tom, že své rodině přinese blahobyt.
V dopisech otci psal, že „jeho štěstí k němu přijde“. Těžká otrava olovem však bohužel způsobuje poškození mozku: snižuje IQ, vyvolává agresivitu a ztrátu soudnosti. Je velmi pravděpodobné, že toxické účinky olova Peruggiu ovlivnily. Ještě před nástupem do firmy Gobier měl několik střetů se zákonem – nejspíš kvůli špatnému úsudku, jenž patří mezi následky otravy olovem.
V jednom případě dokonce zabránil několika chlapcům v krádeži terakotových trubek, ale když mu jedna spadla, byl obviněn, že ji ukradl. Jindy byl obžalován z držení kapesního nože a z toho, že neměl potřebné identifikační doklady pro hostujícího pracovníka. To mu však nezabránilo získat práci u společnosti Gobier, která měla na starosti ochranu děl národního kulturního dědictví.
Během práce v Louvru se Peruggiovi přihodilo několik věcí. Přestože byl zručným a svědomitým řemeslníkem, čelil šikaně ze strany svých francouzských kolegů. Italové tehdy tvořili největší přistěhovaleckou skupinu ve Francii a setkávali se s výraznou diskriminací.
Peruggia se také dozvěděl, proč se v Louvru nachází tolik nevyčíslitelných italských artefaktů. Na počátku 19. století Napoleon vyplenil italské poklady a odvezl více než 600 uměleckých děl. Po jeho sesazení Francie vrátila pouze polovinu.
Národní hrdost, nebo předsudek
Peruggia vymyslel plán. Někteří říkají, že ho vedla národní hrdost, jiní možnost finančního zisku – nejspíš však obojí. Jeho záměrem bylo ukrást italský obraz a vrátit ho zpět do vlasti v naději, že za to obdrží peněžní odměnu. Jeho plán byl promyšlený: vybral si menší dílo od Da Vinciho – tehdy poměrně málo známý portrét ženy na dřevěné desce.
Peruggia si po odchodu z firmy Gobier ponechal svou pracovní halenu, když se vrátil k natěračské práci. Věděl, že Louvre je v pondělí kvůli úklidu a údržbě uzavřen, a tak 21. srpna 1911 kolem 7. hodiny ráno vstoupil do muzea v bílé pracovní haleně. Ve službě byla jen část stráže a nebylo výjimečné, že se obrazy dočasně snímaly kvůli fotografování.
Peruggia vešel do sálu, kde visela Mona Lisa, a sňal ji z háků na stěně, které byly instalovány tak, aby se dílo dalo v případě požáru snadno přemístit. Obraz vyňal z rámu, halenu si sundal, omotal ji kolem desky a jednoduše odešel ven.
Když byla krádež odhalena, muzeum zahájilo vyšetřování. Kdo to udělal? Vědělo se, že bohatí Američané z doby pozlaceného věku touží kupovat evropská mistrovská díla. Podezírán byl Pablo Picasso, stejně jako jeden pravidelný návštěvník Louvru a také Louis Béroud, který se zdál být Monou Lisou zvlášť fascinován.
Muzeum rozšířilo tisíce letáků s podobiznou obrazu. Informace se objevila ve světovém tisku. Deník The Washington Post o případu informoval, ale s nesprávnou reprodukcí. Přesto krádež vytvořila legendu, zejména proto, že případ nebyl hned vyřešen.
Peruggia čekal více než dva roky, než opustil Paříž. Chtěl, aby vášeň kolem loupeže opadla. Jednomu příbuznému řekl, že obraz dočasně skrýval pod ubrusem svého malého jídelního stolku v jednopokojovém bytě. Policie obcházela všechny, kdo v Louvru pracovali nebo tam v minulosti působili. Je velmi pravděpodobné, že policista, který byt prohledal a Peruggiu vyslýchal, vyplnil a podepsal protokol na stole přímo nad ukradeným obrazem.
Peruggia si zhotovil bednu s falešným dnem, pod které obraz umístil. Bednu pak vyplnil svým oblečením a nástroji a vrátil se do Itálie. Po zastávce ve Florencii se pokusil přesvědčit majitele galerie Alfreda Geriho, aby od něj obraz převzal. Peruggia očekával štědrou finanční odměnu a uznání za navrácení italského díla, ale místo toho byl překvapen, když byl zatčen. Po odpykání sedmi měsíců za krádež byl kvůli svému duševnímu stavu propuštěn předčasně.
Vrátil se ke svému křestnímu jménu Pietro, oženil se, znovu odešel do Francie a stal se otcem dcery Celestiny. Stále ve špatném zdravotním stavu bohužel o rok později zemřel ve 44 letech.
Ironií osudu Peruggia sdílel s Leonardem jednu pozoruhodnou shodu. Oba strávili poslední dny ve Francii a tam také zemřeli. Leonardovým posledním zaměstnáním byla služba u francouzského krále Františka I. jako dvorní malíř. František podle některých životopisců držel umírajícího malíře v náručí. Mona Lisa byla jedním z italských obrazů, které francouzský panovník získal legitimně – koupil jej přímo od Leonarda.
Po svém nalezení byla Mona Lisa nějaký čas vystavena v Itálii, než se vrátila do Louvru. Z velké části právě díky Peruggiovi je dnes obraz znám po celém světě. Je vrcholným příkladem Leonardovy jemné a inovativní práce s olejomalbou, renesančním mistrovským dílem, které proslavila krádež.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Své náměty nebo zpětnou vazbu zasílejte na namety@epochtimes.cz.
–ete–
