Prezident Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka (Motoristé sobě) navrženého vládní koalicí na ministra životního prostředí. V souvislosti s tím zveřejnil dopis, v němž popisuje své důvody a pravomoci. Položili jsme v souvislosti se vzniklou situací několik otázek senátorovi Zdeňku Hrabovi (nezávislý, senátorský klub ODS + TOP 09), který je předsedou Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury a členem Ústavně právního výboru.
Pane senátore, k otázce kompetencí prezidenta nejmenovat premiérem navrženého ministra se vyjadřovala už řada politiků i právníků. Jak se na to díváte Vy?
Za normálních okolností podle mého právního názoru neexistuje možnost, aby prezident mohl návrh premiéra na jmenování člena jeho kabinetu odmítnout. Ústava v tomto hovoří dost jasně, byť se ochota vidět onu jasnost vyjádření mění u mnoha lidí podle toho, zda tak činí zrovna jejich oblíbený prezident, nebo zda je či není daný odmítnutý nominant jejich oblíbencem.
Panuje ovšem shoda mezi odbornou veřejností na tom, a já souhlasím, že mohou nastat vážné právní důvody, kdy prezident může návrhu na nejmenování nevyhovět. Myslím si však, že dopis, kterým se pan prezident snažil obhájit své rozhodnutí, není právně dostatečným vysvětlením. Je psán tak obecně, že podobnou argumentací by šlo obhájit doslova cokoliv, co udělá kterýkoliv ústavní činitel, i když mu to Ústava výslovně nedovoluje.
V současné době, jaké kroky může vládní koalice podniknout, pokud bude chtít prezidentovo jednání soudně napadnout a zvrátit?
Jednoznačně jde o kompetenční žalobu. Tu ovšem může podat jen a pouze premiér, pokud by nabyl přesvědčení, že bylo zasaženo krokem prezidenta do jeho pravomocí. Jsem toho názoru, že by se tato otázka měla před Ústavní soud konečně dostat.
Jak dlouho může vyřešení situace trvat? Jak složitý proces to bude?
Těžko říct, zda bude tato žaloba podána, když se v médiích objevila informace, že k tomuto kroku spíše nedojde. Nicméně i tak by to byl běh na dlouhou trať a za normálních okolností by mělo nastat nějaké chlapské jednání mezi Strakovkou a Hradem, kdybychom ovšem nebyli v začínající fázi prezidentské volební kampaně. Protože ty kroky posledních týdnů tomu nasvědčují.
Momentálně sedí na Ústavním soudu 14 z 15 z těch, které navrhl prezident Pavel. Máte za to, že by to mohlo mít vliv na výklad práva v jeho prospěch?
Myslím, že za současného složení Ústavního soudu, s názory ústavních soudců, jak jsem je měl možnost poznat na ústavně-právním výboru, by většina patrně podpořila pozici pana prezidenta. Nicméně i rozhodnutí Ústavního soudu se vyvíjí v čase a závislosti na jeho složení, a samozřejmě mohou být z části odvislé i od toho, kdo navrhuje.
Pokud by Ústavní soud rozhodl o tom, že prezident takovou pravomoc má, co by to znamenalo do budoucna? Mohl by potom jakýkoliv další prezident rozhodovat o složení vlády a o tom, kdo bude ministrem a kdo nikoliv? Existuje nějaká reálná šance, aby spor takto skončil?
Bez ohledu na to, zda se to před soudem objeví a bez ohledu na to, jaký by byl závěr, tak je jasné, že se náš ústavní systém posouvá. Což je i logické a přirozené, protože když se podíváme do historie, nikdy jsme tu neměli víc než dvě dekády stejný systém. Myslím, že jsme svědky přerodu charakteru naší ústavnosti, který začal již se schválením přímé volby prezidenta.
Dostali jsme se do situace, kdy očekávání voličů od osoby s nominálně nejsilnějším politickým mandátem je vysoké, zatímco jeho reálné Ústavou vymezené pravomoci jsou relativně nízké. A to nutí osoby sedící na Hradě poměrně logicky k posouvání mantinelů na hranu, nebo mnohdy až za hranu samotné Ústavy. Debata o změně parametrů našeho systému je legitimní, ale mám za to, že by měla probíhat otevřeně a transparentně směrem k veřejnosti, ne takovým rádoby nenápadným způsobem, kterého jsme svědky.
Stojíme tedy na křižovatce a musíme se rozhodnout, zda bude platit, že vláda vychází z výsledků sněmovních voleb a plnou odpovědnost za ni má premiér, nebo zda jde o kabinet prezidenta, který jej může tvořit dle svého a v mnoha ohledech bez ohledu na výsledky voleb sněmovních. Jako předseda ústavní komise Senátu chci toto téma otevřít, protože si myslím, že je na čase o tom začít férově diskutovat, kam a jak dál.
