Bývalý poručík námořnictva vyhověl přání své vnučky – a našel nové poslání.
Když si k těstovinám dáte sklenku vína, možná tím ve skutečnosti zpříjemníte den malé holčičce.
To samozřejmě nedává žádný smysl – pokud ovšem neznáte Toma Bresadolu.
Dvaaosmdesátiletý bývalý poručík amerického námořnictva, dnes už v penzi, vyrábí domečky pro panenky pro děti ze sociálně slabších rodin v okolí Denveru. Používá přitom dřevěné krabice od vína darované obchody s alkoholem – a těstoviny mostaccioli.
Bresadolova láska ke dřevu začala už v dětství, kdy sledoval svého otce při přestavbě rodinného domu. „Koupili jsme, bez urážky, takový dům typu Archieho Bunkera v Chicagu. Potřeboval hodně práce. Táta přistavěl horní patro, udělal ložnici, předělal kuchyň, všechny skříňky si vyráběl sám,“ vzpomíná. Jeho první „pracovní náplň“ byla velmi jednoduchá. „Jako malý kluk jsem za ním chodil s baterkou – to byla moje hlavní práce – a prostě jsem byl pořád s ním a učil se pracovat se dřevem.“
Jak od otce a později ve školních dílnách získával další dovednosti, pustil se i do vlastních projektů. Jednu ze svých prvních zkušeností popsal takto:
„Můj první výtvor byla koloběžka z bedýnky na pomeranče. Vezmete bedýnku, vezmete kolečkové brusle, rozdělíte je, přední část dáte dopředu, zadní dozadu, a jedete. Nebyl jsem dobrý v algebře ani v latině, ale v dílnách mi to šlo.“
Skok v čase
Přenesme se do doby odchodu do důchodu. Stejně jako mnoho dalších lidí, kteří opustí každodenní zaměstnání, i on hledal, čím zaplnit čas. Podnět přišel od jeho vnučky. Měla sbírku malých zvířecích figurek oblečených jako lidé, známých jako Calico Critters, a přála si pro ně domeček. Bresadolova úvaha byla jednoduchá.
„Její táta hodně cestoval a bydlel v hotelech, tak si myslela, že hotel by byl pro tyhle malé tvorečky ideální. S manželkou také hodně cestujeme. Viděli jsme spoustu domů v Belgii a Amsterdamu – jsou rovné, vysoké a úzké. A krabice od vína má přesně ten správný tvar. Vzal jsem pár krabic z jednoho ochotného obchodu s alkoholem, udělal první domeček, jí se líbil a mě to hrozně bavilo.“
Jakmile se do výroby pustil pravidelně, neměl problém získat materiál zdarma. „Chodil jsem do obchodů s alkoholem a říkal jim, co dělám. Přišlo jim to skvělé, takže mi ty dřevěné krabice darovali,“ uvedl. „V jedné plastikářské firmě jsem získal pár plastových desek z jejich odpadu. Používám je na okna. Mám švagrovou, která dělá vitráže. Poslala mi několik kousků fazetovaného skla.“ Jediným výdajem jsou panty, které podle něj stojí asi 40 centů.
Možná nejvynalézavějším prvkem některých domečků je materiál na střešní tašky: těstoviny. Kvůli nim musel Bresadola vyrazit do supermarketu i do čínské restaurace. „Musel jsem najít přesně ten správný druh těstovin. A musely být hladké,“ vysvětluje.
Mostaccioli se podobají penne, ale nemají rýhování. Rozříznout je podélně napůl však nebylo snadné, a tak přišly ke slovu hůlky. „Špatně se mi držely, tak jsem si vzal pár hůlek z čínské restaurace a strčil je do otvoru v těstovině,“ popisuje.
Přestože výroba jednoho domečku zabere 30 až 50 hodin práce, baví ho to natolik, že v tvorbě pokračuje. „Když jsou hotové, co s nimi? Rozhlédl jsem se a našel skupinu Arapaho County Santa Claus Shop. Pomáhají znevýhodněným dětem. Rodiče musejí být doporučeni hasiči, policií nebo sociálními službami. Neprobíhá tam žádná výměna peněz.“ Každý rok daruje 10 až 12 ručně vyrobených domečků, které pak končí pod vánočními stromečky.
Ačkoli se nikdy osobně nesetkal s dívkami, které domečky dostaly, vypráví jeden mimořádně dojemný příběh. „Moje dcera se účastnila jedné aukce věcí pro děti a chystali se darovat některé předměty Dětské nemocnici v Denveru. Přinesla tam jeden domeček do jejich herny.“
Ukázalo se, že personál nemocnice považoval domeček za příliš pěkný a křehký pro společné hraní, a zeptal se, zda by jej nemohli darovat jedné konkrétní holčičce. „Dostala ho malá dívka. Měla nevyléčitelnou rakovinu. Rodiče u ní nebyli a na Štědrý večer byla sama v nemocnici. Dostala ten domeček. Byl to jediný dárek, který ten rok dostala.“
Bresadola plánuje vyrábět domečky tak dlouho, dokud mu budou síly stačit. I když nikdy neuvidí rozzářené tváře dětí na Štědrý den, ví, že jeho práce má smysl. „Dělám to pro děti – a stejně tak i pro sebe.“
