Lidé si pro vlky vypěstovali mnoho pověr, které z nich tvoří nežádoucí zvěř. Přitom vlci udržují přirozený ekosystém a přináší do něj stabilitu.
Vlci fascinují lidstvo po tisíciletí. Jedná se o jedny z nejvýznamnějších predátorů nejen v Evropě, ale i v Severní Americe a Asii. Udržují přirozený ekosystém a přináší do něj stabilitu. Lidé si pro vlka vypěstovali mnoho pověstí a pověr, které z něho pro mnohé vytvořily monstrum.
Například v severské mytologii má dominantní pozici vlk Fenrir, který má přispět ke konci světa. V křesťanské ikonografii bychom se zase setkali s vlkem jako s ďáblovým společníkem, který napadá zbožné ovečky pastýře. V pohádkách je motiv vlka naprosto běžným příkladem záporné postavy.
Příběhy o vlcích a vlčích smečkách a soubojů o dominanci, romantické představy o osamělých vlcích, kteří jednají na vlastní tlapu, pronikly do literatury, filmů i každodenního života. Tyto představy však často vycházejí z mylných domněnek či z opravdu zastaralého folkloru, který již neodpovídá dnešnímu vědeckému porozumění těmto zvířatům.
Jedna šťastná rodina
V současnosti přetrvávají mýty o vlcích, které zkreslují jejich sociální strukturu a chování. Nejrozšířenější je představa alfa vlka – dominantního samce, který si prosazuje moc silou ve vymezené hierarchii smečky. Tento mýtus vznikl z prací německého behavioristy Rudolpha Schenkela v 40. letech 20. století, když pozoroval vlky v zajetí, kde uměle sestavené skupiny projevovaly abnormální agresi kvůli stresu a omezenému prostoru
Později ho popularizoval americký biolog L. David Mech ve své knize z roku 1970, ale sám Mech tento koncept v roce 1999 vyvrátil na základě studií divokých vlčích smeček, kde se ukázalo, že pomyslnou alfou jsou pouze rodiče, ne bojovníci o moc. Bohužel se tento mýtus často přenáší i do výchovy psů.
Skutečné vlčí smečky jsou především rodinné jednotky, ne rigidní hierarchie plné konfliktů. Typická smečka se skládá z monogamního páru rodičů a jejich potomků z posledních dvou až tří let, s průměrnou velikostí pěti až 11 jedinců. Rodiče vedou skupinu přirozeně, bez krvavých soubojů; mladí vlci odcházejí dobrovolně po dosažení pohlavní zralosti, aby se vyhnuli konkurenci o potravu a založili nové smečky.
Vlk coby vrah?
Dalším současným mýtem je, že vlci zabíjejí jen tak pro zábavu. Ve skutečnosti vlci zabíjejí jen pro přežití či sebeochranu. Je pravda, že vlci někdy uloví větší množství potravy, než dokáží spotřebovat, ostatně tak jako všichni ostatní predátoři. Toto počínání se vyskytuje jen při nadbytku snadné kořisti, jako je dobytek bez ochrany. Zároveň se někdy pouští do konfliktu s rivaly, jako jsou například kojoti v Severní Americe, kteří by jim kořist mohli uzurpovat.
Mýtus o vlku samotáři je rovněž zkreslený. Osamělí vlci jsou obvykle mladí jedinci, kteří opouštějí smečku, aby našli partnera a založili novou vlčí rodinu. Dalším důvodem může být smrt partnera, kdy vlci opouští smečku, aby založili smečku novou. Úmrtnost v této přechodové fázi vlčího života je vysoká, a ne každému vlku se podaří najít si pár. Je však pravda, že v životním cyklu se vlk s obdobím samoty setká, se vší pravděpodobností to ale nebude osobnostní jev.
V přírodě se vlci vyhýbají lidem díky historickému pronásledování; útoky jsou raritou a často obranné, například při ochraně mláďat. Vlk je totiž poměrné plachý predátor. Nejčastějším případem usmrcení vlkem je vzteklina.
Populace vlka obecného je dnes poměrně stabilní. Průzkum z roku 2003 odhaduje kolem 300 000 jedinců celosvětově. Ve specifických regionech se usiluje o rozšíření (či navrácení) tamních vlčích druhů. Ve světě se usiluje o udržování vlčí populace na zdravé úrovni, jelikož jsme snad již pochopili, že ekosystém vlky pro regulaci potřebuje. S úbytkem nechráněného chovu a rozšířením uzavřených velkochovů také postupně zmizel důvod vlky lovit jako škodnou zvěř.
