Horní komora Parlamentu ČR slaví 30 let, a u této příležitosti, kromě jiného, vydala sérii rozhovorů s osobnostmi. „Za 30 let posoudilo 357 senátorů a senátorek téměř 3 tisíce zákonů. K prvním volbám a ustavující schůzi došlo v prosinci 1996. Proč potřebujeme dvě komory parlamentu, když ne všechny země v Evropě jej mají?“ uvádí a ptá se moderátor Michael Rozsypal.
„Protože, jak říkal první předseda Senátu Petr Pithart, je to pojistka demokracie,“ odpověděla komentátorka Deníku Kateřina Perknerová a dodala, že většina lidí si to možná nemyslí.
V rozhovoru jí sekundoval komentátor Seznam Zpráv Jindřich Šídlo, který dále rozvinul, že Senát může působit preventivně vůči některým některým věcem, jako jsou změny ústavy či volebního zákona.
K důvodům mít či nemít horní komoru Perknerová dodala, že narozdíl od vyspělých demokracií v Evropě, Česko „berli“ potřebuje a ocenila i složení komory jako lidí zralejších.
V dalším ze série podcastů Libuše Benešová, bývalá předsedkyně senátu v letech 1998 – 2000 a také bývalá senátorka (ODS), vzpomíná, že rozdělení kompetencí s Poslaneckou sněmovnou v 90. letech byl dlouhý proces. Nakonec se podle ní nepotvrdila obava, že Senát by mohl věci zdržovat. „Učili jsme se za chodu, vyorávali jsme tu první brázdu, nepraktikovali jsme žádné ústrky,“ vzpomíná na začátky.
„Začalo se přicházet na to, že Senát je v některých věcech užitečný, že dokáže některé věci, které se nepovedly v Poslanecké sněmovně, opravit, některé přímo zbrzdit.“
Dlouholetý senátor a předseda Senátu v letech 2010 – 2018 Milan Štěch v podcastu uvedl: „Myslím, že Senát se (do roku 2020) jakoby zařazoval postupně do politického systému naší republiky. Nabíral zkušenosti, ale nabíral některé nešvary, přirozeně. Ale jinak v Senátu vždy byla atmosféra nějakého vzájemného porozumění, že jsme tam lidé z různých oblastí lidské činnosti, zaměstnání, oborů. Že jsme tam lidi různých politických názorů. Až na nějaké malé výjimky tam nedocházelo ke střetům, které někdy bohužel vidíme v Poslanecké sněmovně.“
Geniální střídání třetiny Senátu
Petr Pithart, dlouholetý místopředseda senátu v letech 1996 až 1998 i 2000 až 2004 a někdejší předseda české vlády, odpovídá, že před listopadem 1989 se do politiky vůbec nehrnul. Měl přání učit studenty.
Když měl v roce 1996 kandidovat do Senátu, tehdy se prý losovalo: „Šest, čtyři, dva – aby to naběhlo do toho rytmu, střídání po dvou letech třetiny senátu. To je geniální, geniální. Americký nápad, naprosto geniální.“
Absence Senátu
Předseda senátu v letech 2004 – 2010, Přemysl Sobotka, senátor po dobu 20 let, je přesvědčený, že „za těch 30 let prokázal Senát svoji roli a svoji dobrou roli v našem v podstatě politickém životě“.
Považuje za velkou chybu, že Senát vznikl až několik let od fungování samostatné České republiky, „protože poslanci si zvykli, že jsou jediní“.
„Říkalo se Parlament a Senát. Tehdejší předseda ODS Václav Klaus na to byl ,vynikající´, který zásadně říkal ,Parlament a Senát´.“ Říkal to trochu schválně, protože vždyť je to jeho povaha,“ vysvětluje bývalý senátor.
„A já jsem mu říkal: Ne ne, pane předsedo, přečtěte si Ústavu, Parlament je jen jeden a má dvě komory.“
Status quo
Prof. Jan Kysela, ústavní právník a tajemník stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, poskytl svůj pohled zahrnující mnoho úhlů: „Otázka, zda potřebujeme obě komory Parlamentu, působí dojmem něčeho exaktního, a to si nejsem jistý, jestli to tak být může, protože když přemýšlíte nad tím, proč vůbec existují parlamenty jednokomorové, proč existují parlamenty dvoukomorové, tak pro to můžete formulovat různé argumenty, ale ty argumenty se vám budou jevit různě závažné podle toho, kdo jste.“
„Obecně platí schéma, že pakliže někdo je ctitelem status quo, líbí se mu tedy ten svět, jaký vidí, tak bude vytvářet různé rozhodovací mechanismy, které budou ten status quo chránit. Ve chvíli, kdy se někomu nelíbí to, co vidí, a usiluje o nějakou změnu, pokud možno razantní změnu, tak naopak ten mechanismus rozhodování bude chtít mít co nejútlejší, co nejrazantnější z hlediska výstupů, když to přirovnáte k pověstnému rozplétání gordického uzlu anebo roztětí gordického uzlu, tak to je vlastně ono. Takže ve chvíli, kdy má někdo pocit, že existuje riziko, že jednokomorový parlament bude příliš snadno a příliš rychle docházet k rozhodnutím, která jsou radikální, nepromyšlená, která nemají dost dobře spočítané důsledky, tak ten někdo bude spíše zastáncem dvoukomorového parlamentu.“
Průzkumy
V průzkumech veřejného mínění si Senát od roku 2022 vedle sněmovny a vlády drží o něco větší důvěru obyvatel.
V posledním průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění provedeného v listopadu a prosinci 2025 získal Senát 38% důvěru (9 % rozhodně + 29 spíše), zatímco dolní komora pouze 22% důvěru a končící vláda Petra Fialy (ODS) 29 %.
U obdobného průzkumu agentury STEM provedeného letos v lednu důvěřovalo vládě 32 procent lidí, Sněmovně 34 procent a Senátu 40 procent.
