Nepříjemná cesta Felixe Mendelssohna do Londýna ho nakonec přivedla až k Hebridám ve Skotsku a k ohromující Fingalově jeskyni.
Felixi Mendelssohnovi bylo na lodi strašlivě zle.
Abraham Mendelssohn, skladatelův otec, chtěl syna vyslat do hudebních center Evropy, a proto se poradil se svým důvěryhodným mentorem a přítelem Ignazem Moschelesem, jak nejlépe postupovat. První zastávkou, kterou Moscheles doporučil, byl Londýn, a tak byl mladý skladatel vyslán přes Lamanšský průliv do vzdálené země na rozvrzaném plavidle jménem Attwood. V polovině dubna 1829 tak Felix Mendelssohn (1809–1847) cestoval do Anglie, kde ho čekala série koncertů v Londýně.
Volba lodi byla vlastně šťastnou náhodou; plavidlo neslo jméno Thomase Attwooda, Mozartova žáka, s nímž se měl Mendelssohn brzy setkat. Samotná plavba však byla plná nesnází. Podle životopisce Larryho Todda parník čelil „protivětru, neproniknutelné mlze a poruše motoru“. Mendelssohn dorazil těžce zmožený mořskou nemocí a večer pak, oblečen do vypůjčeného oděvu, proseděl operní představení se „směšným a odpudivým“ zpěvem.
Navzdory rozpačitému začátku se Mendelssohnův londýnský pobyt proměnil ve velký úspěch. Debutoval zde jako dirigent se svou Symfonií č. 1 c moll a dočkal se vřelého přijetí londýnskou hudební elitou.
Mendelssohn se rovněž setkal s Thomasem Attwoodem a navázal s varhaníkem a skladatelem blízký a plodný vztah.
Právě v tomto období vzniklo jedno z jeho nejvýznamnějších děl, inspirované drsnou a majestátní skotskou krajinou. Během cesty, která ho zavedla do Edinburghu, navštívil spolu se svým přítelem Karlem Klingemannem ostrov opředený mýty a legendami: u západního pobřeží Skotska, v souostroví Hebridy, leží ostrov Staffa. Při pohledu na sopečnou krajinu spatřil Mendelssohn slavnou Fingalovu jeskyni, pojmenovanou po gaelském hrdinovi.
Jeskyně tvořená vysokými čedičovými sloupy je domovem kolonií papuchalků a alkounů. Šedé, burácející vlny narážely do jejích stěn a vířily bílou pěnu nad šestihrannými útvary. Mendelssohna tato podívaná hluboce zasáhla.
Wilfred Blunt ve své knize Na křídlech písně uvádí, že Mendelssohn v dopise domů napsal: „Abych vám ukázal, jak mimořádně na mne Hebridy zapůsobily, napadlo mě tam následující.“ K dopisu přiložil 21 taktů skladby, z níž se později stala jeho nejpopulárnější kompozice, předehra Hebridy op. 26, známá také jako Fingalova jeskyně. Johannes Brahms dílo obdivoval a podle dochovaných svědectví prohlásil: „Rád bych dal vše, co jsem napsal, za to, abych složil něco jako předehru Hebridy.“
Fingalova jeskyně
Mendelssohnova Fingalova jeskyně v podání Claudia Abbada a London Symphony Orchestra. (Poslechněte si)
Vlnící se smyčce se přelévají a víří, jako by přicházely z velké dálky. Nad nimi se akordy dechových nástrojů vznášejí jako ranní mlha. Motiv vln přebírají housle a hudba se opakovaně vzdouvá v narůstajících obloucích.
Nakonec zazáří dechové nástroje a tichá trubka naznačí změnu nálady. V čase 1:55 zpívají violoncella vznešenou, a přesto lehce tesknou melodii. Housle ji opakují, než se celý orchestr spojí v triumfální fanfáru.
Motiv nabývá na bouřlivosti a vyústí v návrat hlavního tématu. Klarinetní návrat původní violoncellové melodie odhaluje melancholickou stránku ušlechtilého motivu.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své nápady či zpětnou vazbu nám pište na namety@epochtimes.cz.
–ete–
