Skladatel a klavírista Edward MacDowell napsal skladbu K divoké růži s malou pomocí své manželky.
Když uvažujeme o hudebních mistrovských dílech, je lákavé předpokládat, že skladatelé dobře vědí, že právě tvoří mistrovské kusy. Občas se to možná stává, častější však je, že skladatel nemá o skutečné hodnotě své hudby ani tušení.
Příkladem je Pro Elišku od Ludwiga van Beethovena – dnes patrně nejznámější sólová klavírní skladba na světě. Beethoven ji napsal v roce 1810 a poté ji odložil do zásuvky. V té době byl nejproslulejším skladatelem západního světa a bez potíží mohl zařídit vydání skladby, přesto ji nechal ležet ladem a zřejmě ji považoval za drobnost. Teprve desetiletí po Beethovenově smrti byl rukopis Pro Elišku objeven a skladba se vydala na cestu k první příčce klavírní „hitparády“. Podobných příkladů existuje více, žádný však nevděčí náhodě tolik jako klavírní miniatura K divoké růži.
Příběh skladby K divoké růži
V roce 1896 trávili skladatel a klavírista Edward MacDowell a jeho manželka Marian léto ve svém domě v Peterboroughu ve státě New Hampshire. MacDowell (1860–1908), významný americký pianista a skladatel, byl právě vybrán Kolumbijskou univerzitou, aby zde založil nové hudební oddělení, a prožíval tak poslední dny relativní svobody před vstupem do světa akademické administrativy.
Skladatel měl ve zvyku načrtnout si u snídaně několik taktů, aby „rozproudil tvůrčí šťávy“, a poté skicu zahodit, když vycházel z domu do přilehlé chaty, kde skutečně komponoval. Jednoho letního rána hodil snídaňový náčrt směrem ke krbu, když se chystal odejít. První náhodná událost: minul se.
Marian si papíru pohozeného na podlaze všimla a zvedla jej s úmyslem dokončit manželovu trajektorii. Druhá náhodná událost: z důvodu, který nikdy nevysvětlila – nebo možná bez jakéhokoli důvodu – se místo toho rozhodla zmačkaný papír rozbalit a podívat se na něj.
Poslední náhodná událost: Marian okamžitě rozpoznala, že skica má potenciál. Není jasné, kolik z toho, co dnes známe jako krátkou klavírní skladbu K divoké růži, bylo v náčrtu obsaženo, lze však předpokládat, že zahrnoval alespoň prvních osm taktů (prvních deset sekund nahrávky) – rozvíjející se frázi, v níž je ukryto semínko celé skladby.
Když se Edward vrátil z chaty, Marian mu tyto takty přehrála a popsala je jako „půvabné“. Edward souhlasil a pustil se do rozšíření skici v ucelenou skladbu, kterou pojmenoval podle planých růží obklopujících jejich domov v New Hampshire. K divoké růži se stala první klavírní skladbou amerického autora, která vstoupila do hlavního repertoáru. (Poslechněte si)
Nejde o virtuózní kompozici. Zahraje ji každý zdatnější student klavíru středně pokročilé úrovně. Výjimečný pianista však dokáže do jemně se proměňujících harmonií pod jednoduchou melodií vnést citlivost a vytvarovat celek tak, aby vyvrcholil podobně jako rozvíjející se poupě růže – a to na správném místě. Tento efekt je slyšitelný mezi 0:47 a 1:16.
K divoké růži si uchovala oblibu mezi studenty a profesionální klavíristé ji často hrají jako přídavek. Jazzoví hudebníci v průběhu let shledali tuto melodii neodolatelnou; lze ji slyšet například v pojetí zpěváka a klavíristy Nat King Cole nebo saxofonisty Sonny Rollins.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Napište nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
