Jeden elegantní valčík se už po desetiletí vrací na programy orchestrů po celém světě – stejně nevyhnutelně jako slavnostní atmosféra, s níž je neodmyslitelně spjat.
Na silvestrovských a novoročních koncertech – stejně jako při mnoha dalších slavnostních příležitostech – uvádějí přední světové orchestry takzvané populární programy složené z lehce plynoucích skladeb 19. století, většinou s tanečním původem: polky, pochody, kvadrily a samozřejmě valčíky.
Mezi nesčetnými valčíky, které se pravidelně objevují na slavnostních programech všech od Vídeňských filharmoniků až po místní symfonický orchestr, je jedno dílo, které nesmí chybět. Vynechat jej by bylo jako citovat Homéra a nezmínit Odysseu. Tímto dílem je valčík An der schönen blauen Donau, složený Johannem Straussem ml. v roce 1866.
Ml.v jeho jménu je podstatné, protože označuje, že existoval i Johann Strauss st., který (1804–1849) byl mimořádně úspěšným kapelníkem a skladatelem lehkého repertoáru, po němž Vídeň v polovině 19. století toužila. Řada jeho děl se objevuje v programech i ve 21. století; jeho Radeckého pochod je téměř všudypřítomný.
Na počátku svých dvacátých let založil syn vlastní orchestr, aby konkuroval otci, brzy však zjistil, že Vídeň zůstává věrná starší generaci. Štěstí Johanna ml. se změnilo, když Johann st. v roce 1849 předčasně zemřel. Přestože i další synové, Josef a Eduard, skládali hudbu, Johann ml. měl výjimečný dar vytvářet široce rozepjaté melodie v tříčtvrtečním taktu – třídobém rytmu typickém pro valčík – a stal se tak přirozeným nástupcem svého otce. Vídeň tuto posloupnost přijala.
První tanec
Strauss mladší složil více než 150 valčíků (a téměř stejný počet polek), z nichž Na krásném modrém Dunaji byl přibližně stým v pořadí. Zatímco mnohé Straussovy valčíky mají trvalé místo v repertoáru – zejména Císařský valčík, Hlasy jara a Vídeňská krev – ničemu, co napsal, se nepodařilo přiblížit popularitě „Modrého Dunaje“. Strauss jej původně komponoval jako koncertní dílo pro sbor a orchestr. Josef Weyl napsal původní text před premiérou v roce 1867, avšak větší oblibu si získala jiná verze slov, kterou v roce 1889 vytvořil Franz von Gernerth. Text začíná (v překladu z němčiny):
„Dunaji tak modrý, tak krásný a modrý,
údolím i lučinami plyneš tiše a klidně,
Vídeň tě srdečně zdraví,
tvůj stříbrný proud
spojuje zemi se zemí
a na tvých krásných březích
rozjasňuje srdce.“
Počáteční úspěch byl spíše umírněný, ale když skladatel dílo upravil pro čistě orchestrální provedení, určené spíše pro taneční sál než pro koncertní pódium, „Modrý Dunaj“ vystřelil na vrchol hitparád – pokud by ovšem v 60. letech 19. století nějaké hitparády existovaly.
Rozbor skladby
Valčík je ve skutečnosti sled několika valčíkových melodií, které jsou spojeny stejným metrem, tempem a tóninou. Dohromady mají jednotlivé části „Modrého Dunaje“ zhruba 10 minut, což je pro valčík standardní délka.
Vídeňský orchestr Johanna Strausse provedl Na krásném modrém Dunaji na Novoročním koncertu 2024. (Poslechněte si)
Hudba začíná zhruba v čase 0:20. Straussova partitura nás po dobu jedné minuty škádlí prvními několika, okamžitě rozpoznatelnými tóny slavné melodie, kterou nejprve naznačují lesní rohy a poté celý orchestr. Právě když očekáváme, že se melodie naplno rozvine v celé své známé kráse, vstoupí v čase 1:28 jiný hudební nápad – ale jen na chvíli. V čase 1:52 už se hlavní téma nedá zadržet.
Stejně jako u mnoha slavných melodií spočívá jeho podstata v jednoduchosti: tóny vzestupného durového trojzvuku se opakují a rozvíjejí. Přesto je nezapomenutelná. Sotva zazní v úplnosti, objeví se další článek řetězce drobných valčíkových melodií v čase 2:31. Následuje další v 3:00, pak další v 3:29 a tak dále. Podstatou formy je zdánlivě nekonečné rozkvétání jedné krátké melodie za druhou. V tomto případě se druhá, třetí a čtvrtá část vracejí v pozměněné podobě, až se skladba nakonec ustálí na opakování úvodní melodie, kterou slyšíme od času 8:50.
Forma valčíku s námi zůstává dodnes – je to starobylý tanec, a to nejen při novoročních oslavách. Skladatelé všech národností psali valčíky hluboko do 20. století a uspokojovali tak potřebu lehké hudby pro taneční sály i koncertní pódia. Nejnovějším dílem tohoto typu, které vstoupilo do repertoáru, je Valčík č. 2 Dmitrije Šostakoviče, jemuž se budeme věnovat v příštím díle této rubriky
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat příště? Své nápady nebo zpětnou vazbu nám prosím zašlete na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
